Cinepur / Časopis pro moderní cinefily
Kinematografie černé Afriky / Úvod k tématu
téma: Kinematografie černé Afriky / David Čeněk / komentáře (17)
Je vždy nevděčné a nepřesné shrnovat kinematografie části kontinentu pod jediné označení. Nicméně téma kinematografií černé Afriky bylo připraveno v souvislosti s retrospektivou afrického filmu na letošní Letní filmové škole. Cílem následujících textů není ucelený historický přehled, ale úvod do některých aktuálních témat, jak se o nich v současnosti ve filmové historii píše a v teorii přemýšlí.
Úvodní text napsal mauretánský režisér Med Hondo speciálně pro Cinepur s dobrým úmyslem nastínit základní problémy, s nimiž se v Africe filmaři potýkají už padesát let. Rozhovor s jedním z prvních beninských režisérů Richardem de Medeirosem představuje peripetie, kterými musel projít téměř každý africký režisér. Reflexe africké reality ve filmech neafrických režisérů je námětem pro výtah z rozhovorů s několika africkými umělci, kteří se významnou měrou podíleli na utváření národních produkcí svých zemíc. Střet našeho pohledu z vnějšku s pohledem zevnitř je věčným kamenem úrazu, který do jisté míry brání i většímu pochopení jiného způsobu vyprávění a herecké interpretace afrických filmů. Dodnes nedoceněná je originalita filmového jazyka v díle Džibrila Diopa Mambetyho, jehož první podrobný profil u nás napsal Aleš Stuchlý. Z neznámých důvodů je dílo tohoto evropským filmem nezatíženého režiséra u nás systematicky ignorováno. Herecké interpretaci se věnuje poslední text, protože poukázáním na odlišnost hereckého projevu černošských herců se často zdůvodňuje nesrozumitelnost afrických filmů.
Přečteno 8906x
Článek vyšel v časopise Cinepur #45, květen 2006.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
3 /14
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
komentáře
Je otázka, zda u Sembena šlo více o podbízení západním divákům či snahu ovlivnit africké poměry. Každopádně musel vědět, že téma ženské obřízky a pojetí ženy jako strážkyně mírového života a práv utlačovaných je u evropských liberálů a feministek právě v kursu. Že "politicky korektní" kritici budou "muset" filmu zatleskat. (Ousmane byl ovšem kritický k mužům a vnímavý k ponižování žen už v šedesátých letech, to se musí přiznat…) Moolaadé je extrém, ale hodně didaktické, tezovité filmy jsou i Ceddo, Tábor v Thiaroye aj. Je třeba rozumět ovšem i tomu, že režisér (a spisovatel) Ousmane Sembene chtěl oslovit i širší africké divácké vrstvy, které jistě dají přednost jednoznačné morální tendenci před "nesrozumitelným" relativizováním. (V hodnocení režisérovy tvorby v zásadě i dnes zastávám - níže uvedené - hledisko, byť některé formulace bych trochu pozměnil…)
Oto Horák - ano, souhlasím; osobně považuji Moolaade za nejslabší Sembenovo dílo; podezírám ho trochu, že šlo skutečně o "politickou korektnost na objednávku". Nad postavením žen se podle mě stejně případně (a přitom méně podbízivě) zamýšlí jeho Faat Kine. Mambéty se středoevropskému divákovi sice může zdát intelektuálněji více stimulující, ale otázkou je, nakolik jsme schopni pochopit (najít hloubku) třeba v takovém Sembenově Guelwaarovi nebo ve Wadeově Prix de Pardon. @David Čeněk: ceddo yi byli válečníci z různých kmenů - Ousmane Semben určitě dokumenty studoval, jelikož kostýmy a celková výprava filmu je skutečně efektní, myslím však, že při překládání slova "Ceddo" se zřejmě uchýlil k termínu, který by odpovídal obsahu filmu a zároveň dovoloval pochopení kulturně vzdálenému divákovi. O ceddech kopíruji bohužel odkazy jen ve francouzštině, jedná se o specifikum frankofonní oblasti: http://fr.wikipedia.org/wiki/Ti%C3%A9dos http://voyafrique.com/2012/01/01/sidya-leon-diop-fils-de-la-reine-ndare-yalla-mbodj/
Nechci rozvíjet diskusi o Sembenovi, i když myslím, že pan Horák i Eliška Děcká pohlíží na jeho filmy a jeho zemi, jako vědci na mravence, což jsou ostatně režisérova slova. Chci se zeptat pana (?) Kineh, odkud má informaci o Ceddo? Já jsem si všiml, že různé prameny vysvětlují Ceddo různě - kmen, etnikum, lid, náboženské uskupení. Já jsem se držel režisérových výroků, který vždy tvrdil, že prostudoval při přípravě filmu všechny dostupné dokumenty a dle něj je Ceddo lid (le peuple). Samozřejmě označení kmen afričtí intelektuálové rychle přestali používat - alespoň ti filmoví. Kdybyste měl nějaký konkrétní bibliografický odkaz, tak budu vděčný. Díky.
Díky za informaci o názvu Ceddo, vycházel jsem z daného filmu.
Jinak doufám, že z mých textů o Ousmanovi Sembenem vyplývá, že rozumím pohnutkám proč takové filmy točil (loni režisér zemřel) a chápu, že v daném prostředí mohly rezonovat a sehrát společensky potřebnou roli. Kdyby přispěly byť nepatrným podílem k zamyšlení nad údělem afrických žen, tak režisérovi tleskám. Otázkou ovšem je, zda se Sembene některými tématy a jejich politicky korektním traktováním nechtěl až příliš zalíbit západní levě liberální kritice. Především jsem však chtěl říci, že je třeba rozlišovat mezi filmy, které vytvářel on (a četní jiní autoři) a skutečně tvarově a myšlenkově ambiciózní tvorbou (např. takového) Džibrila Diopa Mambetyho.
@Ač pozdě a navíc bez osobního vztahu k filmovému umění (mimo vztahu spotřebitelského, samozřejmě), dovolím si přidat poznámku ke zde napsanému. Výběr témat ve filmech Ousmana Sembena i ve filmech dalších senegalských umělců (režisérů. hudebníků, spisovatelů) není ovlivněn (jen?) snahou najít "atraktivní témata", ale především kulturním pohledem na účel umělecké tvorby. Ta v tomto kulturním prostředí až na výjimky neslouží (pouze) zábavě: dokonce i nízkorozpočtové televizní komedie na způsob našich Bakalářů se zabývají závažnými společenskými tématy, rapoví zpěváci uvádějí skladby s texty o zneužívání služebných a nezaměstnanosti, v populární hudbě je vzpomínáno afrických vojáků z dob 2.sv. války a historických postav atd.
A, ještě jedna poznámka: Ceddo není africký kmen. Šlo o název animistických bojovníků.
I mně ta diskuze přestává bavit, takže nabídku smést to ze stolu s radostí přijímám. Jen několik poznámek k Vašim několika poznámkám:
Máte pravdu, že kdybyste použil "diplomatičtější" slovník, neměl bych potřebu s Vámi diskutovat. Vzhledem k Vašemu dělení na "umění" a "zábavu" bychom se neshodli ani na nejobecnějších předpokladech o povaze umění, takže by to zřejmě nebyla ani pro jednoho zábavná diskuze.
Ale objevila se tu ona nekonzistence "Tematika nerozhoduje o kvalitě díla, ale některá témata jsou podezřelá." Nezlobte se, ale připomíná mi to "...ale některá jsou si rovnější." A vzhledem k této nekonzistentnosti se mi kontext nezdál dostatečný, protože "tematika" v první větě je zřejmě definována jinak než "témata" v druhé větě. To mě prostě lákalo k útoku, i když samozřejmě uznávám, že málokdo (a já nejsem výjimka) dokáže zůstat za všech okolností konzistentní.
Proto, i když to panu Karáskovi stačí, já bohužel nemůžu ustoupit ze svých pozic. Ani Vy jste ze svých v tomto ohledu neustoupil. Ustoupil jste ale ze svých nediplomatických prohlášení a to rozhodně oceňuji a považuji to za mnohem důležitější, než že se v určitých ohledech neshodneme. Za předpokladu, že se v budoucnu podobných prohlášení vyvarujete, na Vás již nebudu svými příspěvky útočit.
Pěkný den (vážně)
Pochopitelně jsem si vědom, že "kvalita díla" není pojem jednoznačný a v různém "režimu řeči" /Václav Bělohradský/ může znamenat leccos. Z kontextu mého psaní vyplývá význam v dané souvislosti. Kdybychom se měli zbavovat všech problematických termínů, mnoho by nám jich nezbylo. I s takovými sémantickými pojmy je užitečné a praktické - a vlastně nezbytné - pracovat, když nemáme lepší /nebo jsou natolik zatěžkány vysvětlivkami, že se v nich ztrácejí/.
Problém diskuse s panem Hanzlíkem vidím v tom, že jím opakovaně napadanou mou větu vnímám jako náhradní objekt. Kdysi jsem na diskusních stránkách kritizoval Hanzlíkův článek o režisérských verzích a producentském systému Hollywoodu a nynější filipiku chápu – možná mylně – jako odvetu. Přiznávám, že jsem měl tehdy použít diplomatičtější slovník, ale na meritu věci bych nic neměnil. S respektem a neurážlivě vedená diskuse má smysl, obzvláště když oba partneři jsou připraveni hnout se z výchozích pozic a nezmění je v zákopy, odkud se ostřelují. Ideální /a bohužel vzácná/ je schopnost také přiznat argumentům oponenta kus pravdy. Zaseklá diskuse o "tematice" a "kvalitě díla" však – obávám se – už nemůže přinést žádný smysluplný pohyb. Navrhuji tedy, aby případné pokračování naší názorové výměny začalo s čistým stolem a nad jiným tématem.
Nejsem schopen z několika pojmů, které mi nedávají v určité komunikační situaci "uspokojivý smysl" vyabstrahovat obecná kritéria pro stanovení hranice mezi tím, co uspokojivé sdělení je a co není. To je možná otázka pro kognitivní psychologii, psycholingvistiku a generativní gramatiku budoucnosti - nevím.
Vy přicházíte s pojmy "slovní relativismus" a "agnózie" a možná máte o této hranici lepší představu než já. Možná dokonce znáte diagnostické metody, které dokáží agnózii odhalit. Rád se nechám poučit (bez sebemenší ironie).
Nevím, jestli žádáte příklad "nezpochybnitelného" sdělení vážně, ale předpokládám, že neexistuje sdělení, které by nebylo možno do nekonečna (nebo přinejmenším velmi dlouho) zpřesňovat (zpřesněním zde rozumím "dodávání uspokojivějšího smyslu"). A dokud bude existovat možnost zpřesnění, předpokládám, že bude existovat i možnost zpochybnění.
Snad se Vám zdá problematické, že v rámci svého "neuspokojitelného" dotazování mohu požadovat zpřesňování pojmů do nekonečna. Východiskem diskuze však byla vágnost pojmu "tematika" a vágnost pojmu "kvalitní film" a v celé diskuzi nevidím ani jediné zpřesnění těchto pojmů nebo alespoň jednoho z nich. Za těchto okolností se mi zdá případná námitka, že mohu žádat zpřesňování pojmů donekonečna, irelevantní. Ke zpřesnění nedošlo ani jednou.
Škoda, asi se nikdy nedozvím, co to je "kvalitní film".
Bohdan Karásek (3.8.2006 15:21)
Nechci se do debaty příliš vměšovat, zároveň ale nevydržím nezeptat se Jana Hanzlíka: Máte-li takový vztah ke slovům, existuje nějaké, které podle vás není "problém"? Případně: jaký kontext už stačí, aby pro vás slovo začalo dávat uspokojivý smysl? Někde končí pozice slovního relativismu a začínají pozice agnózie, neschopnosti domýšlet význam z celku. Tím vás do žádné z těch pozic nestavím. Uvedl jste tu příklad odstavečku, kterému nerozumíte. Uveďte teď prosím naprotitomu příklad podobně rozsáhlého úryvku, který vaše nároky na nezpochybnitelnost splňuje. (Autorství nerozhoduje.) Třeba to předejde mnohému nedorozumění.
K problému "korektnosti" se nebudu vyjadřovat. Vy sám jste v minulosti projevil velkou míru nekorektnosti, takže se přestaňte vymlouvat na nekorektnost mojí. Nic mi ale neudělá, když si ten občasný sarkasmus odpustím.
Když Slunce svítí, cítím svými smysly větší teplo, než když nesvítí. Navíc astronomové tvrdí, že je žhavé. Závěry odborníků se shodují s mou každodenní zkušeností, takže o této věci nemusím pochybovat, i když o epistemologii fyziky nevím skoro nic. Pokud by mne to zajímalo, mohl bych si někde přečíst, jak se v této oblasti provádějí měření a mohl bych se sám rozhodnout, jestli se mi ta měření zdají být akceptovatelná jako důkaz či ne. Nemám ale potřebu teplotu Slunce zpochybňovat.
Na druhou stranu pravdivost tvrzení, že "tematika nerozhoduje o kvalitě díla" svými smysly nijak nezakouším a Vy jste neuvedl žádná kdykoliv ověřitelná pozorování, která by o jejich pravdivosti svědčila.
Nebudu Vám vysvětlovat, proč je vágnost pojmu "tematika" problematická - to by byla velmi nudná přednáška a já za to nejsem placen.
S pojmem "kvalita díla" je to snadnější. Jedná se o subjektivní hodnocení daného díla. To znamená, že si každý pod tímto pojmem představí jiná kritéria, která mají být na daná díla aplikována. Jinými slovy, bez bližší specifikace nenese tento pojem naprosto žádný význam, a tudíž nenese význam ani Vaše tvrzení, že "tematika nerozhoduje o kvalitě díla".
A ještě poslední věc: "chytám Vás ze jednu formulaci" z jednoho prostého důvodu: abych zjistil, jestli si obhájíte alespoň jedno tvrzení. O větách jako
"Ze strany tvůrce zase [umění] obsahuje nepsaný závazek absence samoúčelného matení a nesrozumitelnosti jako snobského programu. Umění se špatně snáší s konvenčností, dekorativností, tezovitostí, didaktičností, patetickými deklamacemi, výchovnými a vzdělávacími zřetely."
bychom totiž mohli diskutovat roky, protože skoro každé slovo v nich je problém, a i kdyby nebylo, našli bychom výjimky, které Vaše tvrzení popírají atd.
Nehodlám se o Vašich dalších formulacích bavit, protože jste nebyl schopen čímkoliv podepřít ani tu jedinou.
Tematika nerozhoduje o kvalitě díla je "samozřejmé" tvrzení v podobném smyslu jako výrok, že hvězda jménem Slunce je žhavá. Někteří lidé si ovšem myslí, že jde pouze o náš neprokazatelný názor. Koneckonců nikdo tam nebyl se o tom přesvědčit a šáhnout si.
Termíny tematika a kvalita díla jsou jistě vágní, podobně jako všechny ostatní. Tímto směrem diskuse postrádá smysl, ostatně jako vždy, když se jeden partner vyvyšuje nad druhého, chytá ho za jednu formulaci a neumí udržet korektní tón. /Viz Eristická dialektika Arthura Schopenhauera, kde si najděte – pokud je máte tak rád – příslušné citáty./
Aha, takže podle Vás neexistují "témata apriorně závažná a nedůležitá", vůbec nerozhodují o kvalitě filmu, ale některá jsou "podezřelejší" než jiná.
Skutečně mne nenapadá, co k tomu dodat.
Určitě se shodneme na tom, že "Povaha soudů o umění neumožňuje stejně exaktní důkazy, jaké známe z přírodních věd." Škoda, hloubkoměr, který by dokázal změřit to, co zábavně označujte jako "hloubku uchopení", by nám velmi usnadnil práci.
Přesto musíte svůj názor, že "Tematika nerozhoduje o kvalitě filmu" něčím podložit, jinak je to asi stejně hodnotné, jako kdybych prohlásil, že "tematika rozhoduje o kvalitě filmu". Ubezpečuji Vás, že to "samozřejmé", tedy "zřejmé samo ze sebe" není, už kvůli vágnosti pojmů "tematika" a "kvalita filmu".
A jelikož tak okázale pohrdáte citováním jiných autorů (čímž mimochodem ukazujete, že o současném vědeckém výzkumu nevíte nic), budete zřejmě muset podniknout velmi rozsáhlý výzkum na vzorku ze všech uměleckých děl, která kdy vznikla, definovat, co rozumíte pojmy "tematika" a "estetická kvalita", a pak by snad mělo smysl se o tom bavit a psát v tomto smyslu nějaké příspěvky.
Do té doby se mějte krásně.
Povaha soudů o umění neumožňuje stejně exaktní důkazy, jaké známe z přírodních věd. Některá témata jsou snad nadějnější než jiná /jsou ovšem proto i více exploatovaná/, ale neexistuje žádné, jehož zpracování by nekončívalo leckdy nezdarem /např. díla věnovaná tématu šoa nemají vždy vysokou úroveň a těm slabým je důležitost tématu málo platná/. Stejně tak, myslím, asi neexistuje /byť zdánlivě bezvýznamné/ téma, s nímž nelze umělecky uspět. Což právě /mimo jiné/ dělá umění krásným.
O tematice jednotlivých filmů Ousmana Sembeneho jsem psal především proto, že tento režisér podle mě volí náměty, které vzbuzují podezření, že sází příliš na jejich vnější atraktivitu a společenskou důležitost. /S tématy "pokrokového" umění máme své zkušenosti./ Na příkladech jednotlivých stereotypů jsem demonstroval, že příliš ideově motivovaná volba tématu může být na úkor přesvědčivosti.
Rozhodně nepovažuji Vaše tvrzení za "samozřejmosti". Považuji je za Vaše "názory". Všimněte si, že se v mém předchozím příspěvku objevuje slovo "názor" a nikoliv slovo "samozřejmost". Nechápu, jak Vás mohlo napadnout považovat své názory na povahu umění za samozřejmosti. Můžete např. nějak dokázat, že ve všech případech či přinejmenším ve většině případů nemá tematika vliv na kvalitu uměleckých děl? A pokud to opravdu dokázat můžete, o čemž si dovolím pochybovat (aniž bych chtěl sám dokazovat opak), proč jste pak psal o tématech jednotlivých filmů?
Tematika nerozhoduje o kvalitě filmu. Neexistují témata apriorně závažná a nedůležitá, záslužná a méně záslužná. U jakéhokoli tématu rozhoduje originalita a hloubka uchopení. /Možná, že zase řeknete, že jsou to samozřejmosti. Vaše reakce si jejich uvedení však vyžaduje./
O estetických kvalitách filmů Ousmana Sembeneho nepíšu proto, že i kdyby byly pozoruhodné /jakože nejsou/, nemohou nic změnit na nepříznivém výsledku, který je daný spoustou klišé, didaxe a dutým patosem. Estetická působivost je pro kvalitu filmu podmínkou nutnou, nikoli však postačující. Pokud je špatný scénář, sebevětší kouzlení s kamerou a střihem je jen zbytečnou ekvilibristikou.
Jeden příklad z poslední doby: vyznamenávané Dumontovy Flandry. Režisérovi rozhodně není možno upřít cit pro filmový rytmus a působivé vřazování postav do plenéru. Co je to však všechno platné, když scénář Flander je plný těch nejotřískanějších a nejpředvídatelnějších stereotypů. Rurální naturalismus s nezbytným prasetem a povolnou ženou bych ještě v nejhorším strávil, avšak válečné výjevy z jakési nedefinovatelné arabské země jsou vrcholem trapnosti. Nesmí chybět vraždění dětí, kolektivní znásilňování, krvavá pomsta "domorodců" v čele s "amazonkou", všechna ta brutalita na klíč/ek/. Celý Oliver Stone. To slabší ze Sama Peckinpaha.
ad Oto Horák
Pokud "v umění v užším slova smyslu nerozhoduje tematika", pak mi není jasné, proč ve svém příspěvku píšete o tématech jednotlivých filmů a nikoliv o jejich "estetických kvalitách", ať už tím myslíte cokoliv.
Snad ne proto, abyste mohl čtenářům sdělit, že "charakteristickými rysy umění jsou nepříjemnost a náročnost"? Je to jistě poučné, ale zdá se mi, že většinu čtenářů Cinepuru trochu podceňujete, pokud si myslíte, že se s takovým názorem ještě nesetkali.
Následující článek je reakcí na text Elišky Děcké v A2 25/2006. Patří však i k africkému bloku v Cinepuru.
OUSMANE SEMBENE
Není spravedlivé kritizovat "otce zakladatele" subsaharského afrického filmu Ousmana Sembeneho. S touto větou lze i nelze souhlasit. Jakákoli kritika nemůže snížit osobní zásluhy senegalského režiséra a /možná především/ spisovatele a jakékoli zásluhy nemohou omezovat naše pochybnosti nad uměleckou hodnotou jeho filmů. Problém souvisí s tím, že ambice a dopad Sembeneho filmů jsou dvojznačné.
Než se k africkému filmaři dostanu podrobněji, musím říci několik obecných vět. V umění v užším slova smyslu nerozhoduje tematika, její byť sebevětší podnětnost, nýbrž jen estetické kvality výsledného díla. Souvisí s otevřeností tvarovou i myšlenkovou. Charakteristickými rysy umění jsou nepříjemnost a náročnost. Nepříjemnost znamená, že dílo nevychází servilně vstříc našim diváckým návykům a očekáváním. Z toho vyplývá náročnost, zahrnující jako předpoklad vstřícnost a trpělivost příjemce. Ze strany tvůrce zase obsahuje nepsaný závazek absence samoúčelného matení a nesrozumitelnosti jako snobského programu. Umění se špatně snáší s konvenčností, dekorativností, tezovitostí, didaktičností, patetickými deklamacemi, výchovnými a vzdělávacími zřetely.
Sembene ve svých filmech nesporně projevuje slušnou znalost řemesla a vypůjčuje si metody působení, kterými se vyznačují ambiciózní umělecké artefakty. Současně se však nechce vzdát přímého myšlenkového působení na diváka a na utváření jeho názoru na závažné společenské problémy. Obzvláště v africké realitě je tento cíl pochopitelný a názorná audiovizuální osvěta a propagace má jistě svůj emancipační význam. Umění však působí jinak, nehlásá "správné" ideje, nýbrž dlouhodoběji kultivuje schopnost vnímání a rozlišování. Předem připravené odpovědi, které jsou jen jako v křížovce dosazovány do daných políček, stojí v opozici vůči vyvolaným otázkám, vybízejícím k vlastnímu zamyšlení.
Problematičnost režisérova přístupu si dokumentujme na klíčových Sembeneho filmech. Některé si vybírají náměty z historie, jiné se zabývají současností. Ve filmu Ceddo /1976/ je na příkladu stejnojmenného kmene, který se odmítá vzdát vlastní spirituality, ukázáno právo na odpor. Importované náboženství /křesťanství, ale především v tomto případě islám/ se neštítí žádného úskoku ani násilí. Proti zkorumpovaným náčelníkům vystupuje silná, hrdá žena, která se nezalekne ani krajního činu. Bůh hromu /1971/ zpracovává epizodu z druhé světové války, odvody domorodých branců a rekvizice potravin koloniální správou. Režisér se opět zaobírá problémem volby mezi kolaborací a zoufalou obranou svých práv a znovu vzdává hold statečnosti žen. Z druhé světové války je vzato i téma filmu Tábor v Thiaroye /1988/, tragického příběhu o demobilizovaných černošských vojácích, kteří se vzbouří proti ponižování francouzskými důstojníky. V novějším díle Faat-Kiné /2000/ ukazuje Sembene zděděné patriarchální nároky mužů v protikladu k samostatné, sebevědomé ženě, hájící práva svá i svých dětí. Podobně aktuální téma má film Mooladé /2004/, namířený proti zakořeněnému zvyku obřezávání děvčat. Středověké tmářství spojené s výsadami mužů charakterizuje přístup kmenových náčelníků, ženy jsou /i když ne všechny/ opět nositelkami životní energie, empatie a soucítění. Naděje je spatřována v šíření civilizace, kterou symbolizuje rádio, zdroj informací a osvěty. V závěru filmu sice zabavená a na hromadu snesená rádia hoří a vajíčko, symbol starých pořádků, pořád trůní na vrcholku mešity, změna je však nablízku.
Ousmane Sembene je humanista. Připomínání zločinů a odsudek kolonialismu nelze než ocenit bez ohledu na to, zda a do jaké míry autor zachovává u svých pravdivých příběhů historickou věrnost /to je otázka pro historiky/. Škoda jen, že podobně principiální a nesmlouvavý není režisér v obžalobě dnešních afrických vládců /byť Senegal je už od časů osvíceného prezidenta-básníka Léopolda Sédara Senghora spíše světlou výjimkou/, kteří si v míře despotismu, pohrdání lidskými životy a osobní zkorumpovaností se svými koloniálními předchůdci nijak nezadají. Zrůdnost masakru v Thiaroye by lépe vynikla, kdyby Sembene nebyl tezovitě černobílý. Ve svém filmu v touze po atraktivnosti přebírá scénáristická i obrazová schémata dobrodružného žánru i hollywoodského "blockbusteru". Při portrétování domorodých vojáků Sembene figurkaří, takže nemůže chybět příkladný hrdina, nešťastný hrdina a směšný hrdina, podobně jako v německých indiánkách či mnohých amerických filmech z vietnamské války. Na straně "zlých" neschází pochopitelně ojedinělý čestný člověk, antirasista, který však nemůže zabránit rozpoutanému násilí. I věrohodná postava se při schematickém zploštění stane nepříjemným filmovým klišé.
Podobně je tomu s režisérovým feminismem. V africkém a obzvláště islámském prostředí je obhajoba práv žen velice potřebná, nicméně Sembene se inspiruje některými západními ideologickými konstrukty, které opovrhují sociobiologickými výzkumy a ženy proti skutečnosti vylepšují až glorifikují. Kontrast v chování mužů a žen /slabí a přitom uzurpátorští muži, silné a svobodomyslné ženy/ se stává dogmatem, který reálnou složitost lidského chování a jeho motivací nedokáže postihnout. V Mooladé rozvrhl Sembene světlo a stín velice aprioristicky. Režisér si nechce uvědomit, že lpění na tradicích má i svou dobrou stránku /čímž nechci pochopitelně obhajovat ženskou obřízku/ a že údajný pokrok s sebou nese i negativní jevy, rozmachem bezskrupulózního kšeftaření a prostitucí počínaje a kulturním vykořeněním a globalizovanou instantní stejností konče.
V Sembeneho filmech je znát idea revoluční přeměny společnosti, která se však zdiskreditovala nejen v zemích tzv. východního bloku, ale svou frázovitost a pokryteckost prokázala i v afrických podmínkách. Samotný režisérův marxismus není ničím ojedinělým a nemusel by vadit, kdyby nevedl k schematické, tezovité tvorbě, která nám připomíná mnohé principy tzv. socialistického realismu s jeho konfliktem "zdravých sil" se "silami reakce". Přání je nesmírně svůdným, avšak často i zrádným otcem myšlenky.
Škoda, že se Ousmane Sembene více neinspiroval dílem svého velkého krajana a antipoda Džibrila Diopa Mambetyho…
POSLEDNÍ ČÍSLO
#148
srpen 2023
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY téma
Extrémní kinematografie - úvod k tématu
Současná česká animace po velkém nadechnutí
Úvod k tématu: Film a ekologie
Úvod k tématu: Česká detektivka
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Vzdálená síla kinematografie / Komentovaný rozhovor s Leosem Caraxem
Světlo / Jak zachytit neviditelné
Mathieu Amalric / Herectví jako fraška a svoboda zároveň
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #45, květen 2006
Z obsahu tištěného čísla:
Jacques Aumont: Obraz / Nedotažené putování k obrazům (Jan Kolář, kniha)
Pohyblivé obrazy na síti (Pavlína Míčová, glosa)
Film a nacionalismus (Luboš Ptáček, pojem)
Binderiana (Tichý Syndikát & Paul Schmid, mimo kino)
Revoluční televize / Bělorusko (Martin Blažíček, glosa)
Febiofest 2006 / Ve znamení lacinosti (Kamil Fila, glosa)