Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Tvůrci populárního příběhu o šavlozubé veverce Doba ledová, společnost Blue Sky Studios, natočila pro domovskou 20th Century Fox další animovanou "komedii pro celou rodinu", odehrávající se tentokrát v době robotické. Režisér Chris Wedge se opět zdárně spojil se spolurežisérem Carlosem Saldanhou a se zkušenou scenáristickou dvojicí Lowell Ganz – Babaloo Mandel, a vzniklo dílko, které se stejně jako všechny ostatní současné celovečerní animované filmy potýká s úskalím tohoto subžánru, v němž se v současnosti střetává snaha o jednoduchý, až kanonický příběh s jistým výchovným poselstvím a aktuálním přesahem, který je prošpikován "povinnou" kaskádou vtipných scén a protkán úsilím být technologicky o krok napřed před konkurenčními animačními studii, tj. vedle již zmíněného se jedná o DreamWorks (Shrek 1, 2) a prozatimní špičku oboru, studio Pixar (Příběh hraček, Hledá se Nemo).

Co se týče děje, Roboti se ubírají rovnou po třech známých, klasických příběhových liniích: především je to urputná cesta chudého chlapce za svým snem a úspěchem, dále až macbethovský vztah zimničné matky a poslouchajícího (zlo)syna, toužících po moci, zisku a upgradu, a nakonec již tradiční spor dobra a zla, zde navíc ozvláštněný svárem vize sociální společnosti s tendencí "fašoidní" ziskuchtivosti za každou cenu. Tento svár, na celém příběhu ostatně nejzajímavější, reprezentuje na jedné straně zakulacený bodrý Bigweld, podporující invenci vynálezců a propagující náhradní díly, a na straně druhé aerodynamický, hranatý a svou pekelnou matku poslouchající Ratchet, preferující drahý a jen nejbohatším dostupný upgrade a smrt náhradních dílů. Ostatně o podprahovém působení kulatosti coby příznaku dobra a hranatosti coby rysu zla psal už Vilém Flusser. I když se moderní animované bajky odehrávají v podmořském světě, v zemi zlobrů, v době ledové či robotické, jejich souvztažnost k naší aktuální situaci je více než zřejmá. Vize země, kde uspět může i ten nejchudší, jen když věří svému snu a jde si odvážně za ním; či společenství, kde se všichni mají dobře a navzájem mohou svá (robotická) těla donekonečna opravovat, je až překvapivě staromilská, a připomíná pohádkově laděné sociální utopie Vittoria de Sicy či lidové komedie Franka Capry. Naopak kritika upgradu a snahy seřadit všechny do jedné latě a vydělat na nich připomíná současnou politiku úspěchu a zisku na úkor sociálně rovnoměrného a kvalitního života.

Nejsilnější stránkou Robotů však není poněkud prvoplánový, i když dojemný příběh, ale několik nezapomenutelných a technicky dokonalých scén, rozehrávajících jeden nápad za druhým. Neuvěřitelně rytmizovaný a kreativní je již příjezd hlavního hrdiny, chudého Rodneyho, syna myčky nádobí, do vysněného Robot City, při němž "chlapec" prolétá a projíždí v železné kouli kaskádou (i vzdušných) drah, výborná je i scéna robotického "pekla", v němž se taví ti nepotřební, které na ulicích posbírali doslova do starého železa. Tato scéna v čele s divokou "lady Macbeth" a propagátorkou upgradu je vtipně rytmizována s výkřiky Toma Waitse.

Celkově vzato, Roboti nemohou nikoho urazit, a ačkoli jsou pochutinou vyrobenou z předem známých ingrediencí, jedná se o vtipnou a vizuálně propracovanou pohádku s utopickými prvky a řadou pěkných scén.