Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

O Českém filmovém centru a absenci kulturní politiky / Rozhovor s Janou Černík

téma: Zákon o kinematografii / Tereza Dvořáková

Jana Černík – Narozena v roce 1965 v Bratislavě. Od roku 1973 do roku 2002 žila v Německu. Vystudovala aplikované kulturní vědy na univerzitě v Lüneburgu. Podílela se na programování art kina v Hamburku. Pracovala pro řadu německých a českých festivalů a jako redaktorka televizního časopisu. V roce 2002 začala budovat strukturu Českého filmového centra, které zastupuje dosud neexistující instituci starající se o propagaci českého filmu v zahraničí.

O Českém filmovém centru

Jak a kdy vzniklo České filmové centrum? Jaká je jeho idea?

Iniciativa určitě přišla ze strany APA (Asociace producentů v audiovizi) s tím, že od počátku 90. let tu neexistovala žádná instituce, která by se systematicky starala o festivaly, o prezentaci českých filmů v zahraničí. Takže hlavní ideou bylo vyplnit vzniklou mezeru. České filmové centrum na začátku tvořili jen dva zaměstnanci. A v podstatě jej tvoří dodnes... Začali jsme budovat organizaci, která by později měla mít širší strukturu, ale na počátku šlo skutečně "jen" o propagaci českých filmů v zahraničí, což je samozřejmě pouze malá část toho, co je v této oblasti možné dělat. Když APA začala iniciovat organizaci, nestál už několik let na straně státu, tedy Ministerstva kultury, žádný partner pro dialog. Bylo potřeba začít hned a samostatně, bylo potřeba začít fungovat prakticky a v malém.

Jak jste se k práci v ČFC dostala vy?

Když jsem ještě pracovala v redakci jednoho německého televizního časopisu, což pro mě byla velmi nudná práce, tak jsem ve volném čase začala organizovat filmové projekty – projekce a přehlídky – mezi Hamburkem a Prahou. Kromě toho jsem několik let pracovala pro pražský festival Dny evropského filmu, takže jsem se pomalu začala orientovat v českém filmovém prostředí. A při tom jsem si všimla, že zde chybí nějaká instituce nebo organizace, která by se starala o český film směrem ven. Někdy v té době jsem se seznámila s Pavlem Strnadem (předseda APA – pozn. red.) a s Helenou Uldrichovou, kteří na projektu Českého filmového centra intenzivně pracovali, a dohodli jsme se. Oni už měli vybranou druhou kolegyni, Magdalénu Královou z guest service Finále Plzeň, a mě k ní přibrali. No a tak jsme začali úplně od začátku v jedné prázdné kanceláři na Národní třídě.

Jaké je dnešní postavení Českého filmového centra a čím vším se zabývá?

Během posledních let se nám podařilo vytvořit v rámci Českého filmového centra vedle tzv. Film Promotion, což je ona propagace českého filmu, také tzv. Film Commission, jež se stará o filmové produkce, které chtějí v České republice natáčet své filmy a využít infrastrukturu, studia atd. Pokud jde o Film Promotion, podařilo se nám začít spolupracovat s významnými evropskými festivaly a trhy, jako Berlinale a Cannes. Bylo by jich samozřejmě víc, ale další momentálně nezvládáme z finančních důvodů. Vytvořili jsme publikační řadu, pravidelně vychází dvojjazyčný katalog českých filmů, DVD s ukázkami z filmů a rozhovory, poslední rok přibyla publikace o dokumentárních filmech, pravidelně vydáváme newsletter v angličtině. Dále máme webové stránky, které obsahují informace o českých filmech posledních let a informují o dalších aktuálních aktivitách centra.

Jak by mělo České filmové centrum v budoucnosti ideálně vypadat?

Dalo by se samozřejmě dělat mnohem víc. Měla by být navázána užší spolupráce s Ministerstvem kultury a to jak obsahově, tak na finanční rovině. Právě tohle je v tuto chvíli ve vývoji a my doufáme, že České filmové centrum bude časem transformováno a jeho činnost bude nejen pokračovat, ale i se dále rozšiřovat. Do budoucna by větší pozornost měla být věnována i jiným žánrům než hranému filmu: krátkým filmům, dětskému filmu, animovanému filmu i dokumentárnímu filmu, i když je nutné dodat, že o propagaci dokumentárního filmu se již dnes efektivně stará Institut dokumentárního filmu. Český film by se měl systematičtěji propagovat také na dalších a menších festivalech. Ráda bych rozšířila také přehlídky českých filmů v zahraničí. V současné době jsme začali s projektem "Czech on Tour", což je přehlídka, která během šesti měsíců putuje celým Německem. Smysl těchto projektů vidím v přiblížení českého filmu zahraničnímu publiku, přiblížení jeho specifického příběhu, humoru a herců. I taková věc pomáhá přesvědčit zahraniční distributory, aby nakupovali české filmy. Pokud se jedná o Film Commission, v současné chvíli máme na celý projekt jen jednu osobu, což vůbec nestačí. Do budoucna by se měly vytvořit struktury směrem do regionů tak, aby i kraje a regiony cítily, že něco jako "filmový turismus" jim může přinášet řadu výhod včetně těch finančních.

Jaká je situace obdobných institucí v zahraničí?

V podstatě každá evropská země s vlastní kinematografií má instituce, které se o ni starají. Existují různé modely, podle toho jak institucionálně propojují tři oblasti kinematografie: filmový fond podporující výrobu filmů, filmový archiv starající se o filmové dědictví a organizaci zabývající se propagací filmu. Buď jsou integrovány v jedné instituci, nebo působí samostatně. V každém případě je podstatné, že skoro vždy existují zastřešující organizace či orgány, které spoluvytvářejí kulturní politiku národní kinematografie – její koncepci, která je samozřejmě vytvářena společně s dalšími zainteresovanými subjekty. A to je něco, co v České republice v posledních letech chybělo, a obávám se, že jsme i trochu zmeškali napojení na struktury mezinárodního filmového průmyslu.

Úspěch českého filmu musí začít už v přípravách projektu

Asi nejvýznamnějším úkolem Českého filmového centra je propagace českých filmů v zahraničí. Proč musí existovat samostatná specializovaná instituce zabývající se touto činností? Proč se jednotlivé filmy neprosadí samy nebo prostřednictvím svých prodejců?

To je docela jednoduché. Jednotliví producenti nemohou mít takovou pozici a také takové specializované zkušenosti, aby se prosadili zcela sami. Ono to totiž neznamená jenom umístit film na zahraniční trh. Je potřeba začít už dřív, třeba u výroby filmu. Pokud se producentovi např. podaří získat peníze z nějakého nadnárodního fondu, tak se automaticky dostane do struktur, ve kterých se seznámí s klíčovými osobami z mezinárodního filmového průmyslu. Tito lidé mohou částečně také ovlivnit možnost prezentace filmu na festivalech. Filmový průmysl je personálně vlastně docela malý, skoro všichni se mezi sebou znají, a potom je velmi důležité, aby člověk přesně věděl, koho s čím oslovit a kam se s tím kterým konkrétním projektem obrátit a proč.

Kromě toho existuje ještě jeden důvod pro zastoupení kinematografie jako celku samostatnou institucí. Ono je prostě výhodnější, pokud české filmy propaguje instituce, která je víceméně nezávislá a která se drží kritérií fungujících všude. Takže svým způsobem má lepší pozici než jednotlivec. Nejlepší případ je samozřejmě ten, když se instituce i producent vzájemně doplňují.

Proč se tak málo českých filmů objevuje v soutěžích zahraničních festivalů? Je šance v blízké době tuto situaci změnit?

Ona struktura významných festivalů je dost složitá. A zdá se mi, že aspekt festivalového filmu se u nás stále ještě podceňuje i přesto, že má vícenásobný efekt, což je pro malou zemi nesmírně důležité. Uvědomme si, že festivaly jako Berlinale nebo Cannes dostávají nespočet nabídek filmů a pracují pod nesmírným tlakem redukce při výběru. Tak to bohužel funguje a je potřeba se tomuto stavu trochu přizpůsobit. Důležitým aspektem je nejen originálnost, ale také třeba to, aby byl film dokončen do termínu festivalu, což se bohužel v praxi ne vždy podaří. Dále je dobré předem myslet na zahraničního koproducenta nebo celosvětového prodejce, jehož existence může filmu pomoci dostat se na významný festival.

Vezměme si příklad filmu Grbavica, který vyhrál na festivalu v Berlíně. Zajímavé je, že to byl debut mladé režisérky, která ovšem dostala podporu od balkánského filmového fondu, čímž se dostala do nadnárod-ních struktur. V radě fondu už sedí klíčové osobnosti evropského filmového průmyslu. Projekt byl vybrán na koprodukční trh na festivalu v Rotterdamu, který tradičně úzce spolupracuje s berlínským festivalem. Takže se dá předpokládat, že Berlín věnuje větší pozornost filmům, které doporučí Rotterdam. Režisérka filmu Jasmila Žbanićová měla kromě toho ještě další "vizitku": její krátký film byl uveden v rámci povídkového filmu Lost and Found loni na Berlinale v sekci Forum. Všechny tyto okolnosti ukazují, že účast na významném festivalu vyžaduje přípravu a znalost fungování mechanismu.

I když je film dobrý, tak pokud nikdo nezná jeho tvůrce, má opravdu jen malou šanci. To už by muselo být dílo, které naprosto překvapí a nadchne, což se zase nestává tak často. Je proto rozhodně lepší využívat již existující struktury, a to již několik let před dokončením díla. V každém případě by to pomohlo i řadě českých filmů.

Existují v České republice případy producentů, kteří už dopředu uvažují o filmech v kontextu jejich zahraniční konkurenceschopnosti?

Ano, existují, ale není jich nikdy dost. Jezdí pravidelně na velké festivaly, sledují vývoj, účastní se mezinárodních vzdělávacích programů, což samozřejmě znamená navazování nových kontaktů apod. K tomu všemu je ale nutná velmi dobrá znalost angličtiny a motivace komunikovat. Pokud chce producent z tak malé země, jako je ta naše, uspět, nemůže dělat nic jiného než překročit hranice a začít komunikovat v zahraničí. Jinak to podle mého názoru nejde.

Jaká je situace v menšinových druzích filmů – filmu dětském, animovaném, dokumentárním atd.?

Domnívám se, že vše je závislé na vytvoření funkční struktury v oblasti developmentu (vývoj a příprava projektu), financování a propagace. V případě např. dětského filmu je tvorba poměrně finančně náročná. Tím se ale dostáváme k otázce financování českého filmu. Dokud se nevyřeší situace Fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie, tak nebude možné pokračovat v tradici českého animovaného či dětského filmu a nelze ovšem taky realizovat řadu mezinárodních koprodukcí, což je, jak jsem již zmínila, úzce provázáno s následujícími možnostmi filmu uspět v zahraniční distribuci a na festivalech.

Nejde o nic menšího, než o koncept české kinematografie jako součásti kulturní politiky

Má stát přímo ze státního rozpočtu podporovat český film resp. jeho prezentaci v zahraničí? Pokud ano, proč?

Myslím, že stát má povinnost podpořit český film, už proto, že je to součást národního kulturního dědictví, a tím i veřejného statku. Stejně jako podporuje třeba výtvarné umění nebo literaturu. Navíc film je specifický tím, že má dva aspekty, je zároveň uměním i průmyslovým zbožím. A může být velmi dobře "využit" zase zpětně k prezentaci České republiky v zahraničí. Podmínkou ale je, aby se nejdříve vůbec vyřešilo financování filmu ze strany státu. Ale také vymyslet i koncepci, jak český film podporovat a propagovat. Nejde o nic menšího než o koncept české kinematografie jako součásti české kulturní politiky.

České filmové centrum zavřelo na protest neschválení zákona o kinematografii svůj stánek na MFF v Cannes. Toto gesto nebylo veřejností přijato zcela s pochopením. Proč se to vlastně stalo? Jaký to mělo smysl?

Protest vznikl v reakci na dlouholetou snahu změnit situaci české kinematografie, která trpí chybějící legislativou, absencí konceptu kulturní politiky, podfinancováním. Samozřejmě že každý protest musí být svým způsobem negativní, protože cílem je výrazně upozornit na nedostatek, který je vnímán jako normalita. A to byl cíl i tohoto protestu: upozornit na mnoho let nevyhovující a neřešenou situaci. A teď, díky tomu šoku a tlaku, se možná podařilo prolomit nezájem. Vypadá to, že kromě APA se do procesu tlaku na schválení zákona o kinematografii a vzniku koncepce kulturní politiky zapojí také Ministerstvo kultury, další profesní sdružení atd. To je podle mého názoru velmi důležité. Myslím, že by se časem měl vytvořit jakýsi poradní orgán, ve kterém budou zastoupeni specialisté, kteří budou ve spolupráci s Ministerstvem kultury tvořit koncepci kulturní politiky v oblasti kinematografie, aby se tento dialog institucionalizoval a fungoval i nadále bez ohledu na politické poměry.

Děkuji za rozhovor.

Přečteno 7358x

Článek vyšel v časopise Cinepur #47, srpen 2006.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.3 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #122

#122

duben 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY téma

Úvod k tématu: Autor ve 21. století

Úvod k tématu 120: Muž ve filmu

Úvod k tématu 119: FAMU

Úvod k tématu 118: Neonoir

V koloběhu krizí a proměn / Poznámky k vývoji argentinského filmu

Úvod k tématu č. 117 / Cine latino

Úvod k tématu 116: Jan Švankmajer

Úvod k tématu 112: České filmové obrození?


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Potřebujeme zákon o kinematografii? / Anketa

CineFest 2005 / Hamburský svátek filmového dědictví


RUBRIKY

anketa (24) / český film (80) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (96) / fenomén (72) / festival (80) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (116) / komiks (10) / kritika (785) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (708) / objev (3) / pojem (36) / portrét (10) / profil (104) / reflexe (24) / report (106) / rozhovor (158) / scénář (4) / soundtrack (43) / téma (885) / televize (99) / tisková zpráva (1) / událost týdne (231) / video (2) / videoart (16) / videohra (60) / web (42) / zoom (156)

Cinepur #47 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #47, srpen 2006

Z obsahu tištěného čísla:

Glumovův deník / Ejznštejnova první filmová režie (Zdeněk Hudec, zoom)

Současný kanadský film II. (Marcel Arbeit, fenomén)

Kráska v nesnázích / Hřebejkova třetí cesta (Oto Horák, kritika)

Grbavica / Válka jako součást reality (Dominika Prejdová, kritika)

Let č.93 / Vítězství nad falší a pád do ticha (Kamil Fila, kritika)

Pravidelní milenci / Revoluce, vzpomínky, láska a film (Hana Stuchlíková, kritika)

+ více...