Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Černá kniha / Triumf dějin a Hollywoodského vyprávění

kritika / Zdeněk Holý komentáře (2)

Černá kniha / Triumf dějin a Hollywoodského vyprávění

V Holandsku prý nový film Paula Verhoevena vzbudil rozhořčení. Na první pohled se může Černá kniha zdát jednoduchým dobrodružným příběhem, kdy zvolené období německé okupace Holandska skýtá dostatek příležitostí, aby obratný produkční tým stvořil velmi dramatickou podívanou, v níž nebude nouze o útěky, pronásledování, záchranu na poslední chvíli, práci v utajení a kouzlo krásných žen. Z tohoto úhlu pohledu se holandské rozhořčení zdá pochopitelné: proč vážné kapitoly z domácích dějin zneužívat čistě pro účel vzrušující podívané?

Kromě zdánlivé exploatace holandských dějin mohou Verhoevenovi také vyčítat neuctivost v pohledu na tuto bolestivou kapitolu národní historie. Režisér zůstal věrný svému sarkastickému odstupu, který zvláště dobře znají ti, co viděli režisérovy snímky z období před tím, než na dvacet let zakotvil v Hollywoodu. Mladí mužští hrdinové z filmů jako Spetters, Oranžský voják či Turks Fruit opravdu neměli v úctě příliš mnoho z domácí měšťácké tradice, a přestože s nimi Verhoeven zjevně sympatizoval, i vůči nim si neodpustil množství výsměšných poznámek. V Černé knize je hlavní postavou mladá žena a režisérův sarkasmus se omezil na stanovisko, jaké k událostem zaujímá samotný vypravěč.

Z filmu je zjevné, jak si Verhoevenem se svým spoluscenáristou Gerardem Soetemanem vychutnávají absurdity války. Jaké potěšení nacházejí v tom, když mohou ukázat, jak v hnutí odporu museli spolupracovat komunisté a royalisté, kteří by v jiné politické situaci byli úhlavními nepřáteli, jak křesťané se značným (antisemitským) sebezapřením skrývají pronásledované Židy, jak jsou Židé stejně zkorumpovatelní jako kterýkoli “dobrý" Holanďan, jak Němci nejsou jen nacisti, ale i dobří otcové od rodin, a jak ti, co chtějí pouze pohodlně přežít, dokážou projevit nezištnou pomoc. Verhoevenův sarkasmus se však projevuje i v konstrukci událostí. Vypravěč filmu jasně ukazuje, že má osudy svých hrdinů pevně v moci a že je jen na něm, jakým dalším zkouškám je vystaví. Už jedna z prvních scén, kdy bomba s neomylnou přesností zasáhne úkryt židovské dívky, v tomto směru divákům hodně napoví.

Důležité však je, že podobné sarkastické projevy nejsou vnímány jako nějaký prvoplánový naschvál či provokace, které by u mnoha diváků mohly působit kontraproduktivně a které bychom do určité míry skutečně nalezli u raného Verhoevena. (Autorovi těchto řádků jsou však i podobné provokace velice blízké.) Sarkastické komentáře se Verhoevenovi daří plynule zapojit do vyprávění. Pravděpodobně se zde projevuje jeho hollywoodská zkušenost, kdy se mu jak po stránce scenáristické, tak režisérské daří dosáhnout velice hladkého, pečlivě motivovaného kontinuálního vyprávění. Dobře si to divák může uvědomit např. u akčních a dramatických scén, které jsou často motivovány kompozičně a nikoli realisticky. (Aby dramatická akce mohla plynule pokračovat, tak se okamžitě po výbuchu domu na scéně objeví požárníci, když děti náhodně objeví zbraně, zasáhne ihned gestapo.)

Hollywoodské kontinuální rozvíjení akce stejně jako udržování dramatického napětí a vysokého tempa vyprávění mají v Černé knize prioritu. Jsou rozvíjeny bez ohledu na to, jak bude nakládáno s jednotlivými motivy. Vyprávění přeskupí nabízející se dějové motivy tolikrát, kolikrát mu to poskytne kýžený efekt. Nejvíce je to patrné u několika prudkých dějových zvratů, kdy jsou diváci nuceni přehodnotit jednotlivé postavy.

Sarkasmus Černé knihy, kdy se z odbojářů stávají kolaboranti a z esesáků slušní lidé, však není jen škodolibý. Je ospravedlněn a povýšen na vyzrálý názor závěrečnou, částečně i vyslovenou, myšlenkou o nikdy nekončících dějinách. Dějiny nenabízejí žádné finální stádium, spočinutí, kdy by se vše odhalilo a každý se vybarvil, skončil jako hrdina nebo zrádce. V tomto smyslu funguje i rámování filmu, v němž se po letech v izraelském kibucu setkává hlavní hrdinka se zdánlivě jednoznačně negativní postavou, která se víceméně prostituovala s okupanty a nyní v mírové době je vzornou manželkou. Ukazuje se, že hodnota člověka není jed­noduše závislá na jeho morálním profilu, ale na dějinné situaci, v níž se ocitá. V tomto momentě navíc Verhoeven vytváří paralelu k současnosti, kdy naznačuje, že naše usilování o dosažení konce dějin, naplnění politických ideálů (třeba na Blízkém východě) je marné, že dějiny přinášejí nové výzvy, vůči nimž mohou být naše ideály značně zpozdilé.

Verhoeven není nihilista. Za jeho filmem se neskrývá rezignace před dějinami. Hrdinové se svých chyb nezbaví a odpovědnosti za ně také ne. Černá kniha je tak velmi provokativní snímek, který díky své “bezohledné” dějové výstavbě dokáže otevřít snad všechny rá­ny jedné národní historie. Člověku je až líto, že se tento režisér ne­narodil v jiném malém národě s podobnou historickou zkušeností. Později se mi připomněl Hřebejkův snímek Musíme si pomáhat, kde taky málokdo je bez viny, ale co v něm ve srovnání s Černou knihou chybí, je odsouzení, které nahrazuje úplně opačný postoj, smíření.

Přečteno 11100x

Článek vyšel v časopise Cinepur #51, červen 2007.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.5 /31

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

pevek  (20.6.2007 09:38)

Cerna kniha jako nazev ve mne evokuje nejen denik, ktery vse rozuzli (aluze na Anne Frank?) ale predevsim tento film stavi do role Cerne knihy holandskeho odboje (pro srovnani mame napriklad Cernou knihu komunismu).
Hrebejka mi to pripominalo jen napetim, i kdyz nutno dodat, ze tak nejak mohlo Musime si pomahat vypadat, kdyby panove autori byli ostrejsi, a take tak mohla vypadat Charlotte Gray, kdyby ji nekdo natocil zrucneji a mel za zady schopneho dramaturga a lepsi kulisy.

Oto Horák  (12.6.2007 17:29)

Černá kniha Paula Verhoevena některé "zábavné" (mainstreamové) novináře (např. Irenu Hejdovou) irituje, neboť nepochopili či nepřijímají daná pravidla. Totiž evidentní fakt, že holandský provokatér, tentokrát navíc bez přece jen omezujícího posvěcení hollywoodského systému, nenatočil "hodnověrné", realisticky stylizované drama z okupace Nizozemska hitlerovci, nýbrž svéráznou variantu akčního žánru (- kterého já jinak věru nejsem obzvláštním přívržencem). Film se dá považovat za parodii, pastiš, perzifláž, ale i pamflet či travestii. Na prvním místě je (jak píše i Zdeněk Holý) příběh, na druhém reálie konkrétní doby (ačkoli záměrné "nedůslednosti" a laciným aktualizacím se snímek vyhýbá) a až na třetím cosi, co můžeme nazvat smyslem, myšlenkou, ideou. Názor, že za okupace bylo všechno složitější, že lidé nejsou ani zlí ani dobří, ale obvykle oboje současně, že (skoro) každý podléhá nějakým předsudkům a ve vnucené extrémní situaci si nějak ušpiní ruce, že dav často ponižuje bezbranné, se nemusí zdát zvlášť originální (ačkoli někteří autoři válečných filmů tyto skutečnosti nadále důsledně ignorují). Podstatné je, že Verhoeven tyto myšlenky neproklamuje, nýbrž je předvádí na příběhu. Ten se jistě může jevit pokleslý, jeho zvraty a dramatické scény samoúčelné, postavy nepřesvědčivé. Jenže právě to bylo zjevně režisérovým úmyslem, natočit narativní spektákl, "divočinu", vytvářející si svou vlastní logiku, vymykající se svazující "psychologické přesvědčivosti", ignorující serióznost, závažnost a zodpovědnost, spojené se zvoleným tématem. Černá kniha je však úspěchem proto, že režisér dokázal být ve svém pojetí a stylu obdivuhodně důsledný, vyhnul se neadekvátním vybočením a kompromisům (což je trochu problémem - beztak asi nejlepšího - Hřebejkova filmu Musíme si pomáhat).
Při srovnání s filmy jako Život je krásný Roberta Benigniho či Vlak života Radu Mihaileana (přeceněných hitů sezóny) vynikne nepodbízivost a nadčasovost Verhoevena. Nizozemský režisér se vyhýbá cukrkandlovému sentimentu Itala i poněkud křečovitému humoru Rumuna. Ačkoli nejsem fanouškem amerických Verhoevenových film, je třeba jim přiznat nejen profesionaltu, ale i potřebný nadhled nad zvoleným žánrem (Total Recall, Základní instinkt, Showgirls /který vůbec nepovažuji za jeden z nejhorších filmů, jak se leckdy uvádí/ i Hvězdná pěchota /jejíž skvostný sarkastický závěr mi vynahradí i únavně dlouhé a stereotypní akční scény/).
U Černé knihy se mi vybavují však především literární analogie. (Shoda názvu s eroticky explicitním románem Lawrence Durrella z třicátých let je zřejmě náhodná.) Tematicky a zvoleným úhlem pohledu je Verhoevenův snímek příbuzný s vynikajícími díly tří židovských spisovatelů: nedoceněným veledílem české prózy Spolkem pro ochranu zvířat J. R. Picka, Náckem a holičem Edgara Hilsenratha a románem Potom Melvina Julese Bukieta, nemilosrdně a "politicky nekorektně" (smíchem) demytizujícím roli židů ve výhradní roli "spravedlivých" a "nevinných" obětí holocaustu. Určité prvky podobné metody s Verhoevenem by se daly najít i v dílech předních "postmoderních" (zjednodušeně řečeno) autorů Vladimira Nabokova (Quiltyho likvidace Humbertem Humbertem v Lolitě), Johna Irvinga, Martina Amise, Chucka Palahniuka, Paula Austera aj. Většina děl těchto autorů má však přece jen pestřejší rejstřík, jsou více heterogenní než Verhoevenův filmový opus.






POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #125

#125

říjen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Harry Callahan antikomunismu / Staříci

Paradoxy zla / Nabarvené ptáče

Pohádka o Eltonovi / Rocketman

Ingimundur staví dům / Bílý bílý den

Almodóvarovy vycpávky / Bolest a sláva

Eastwoodovo Carpe diem! / Pašerák

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

Nůž na stereotypy / Ostrým nožom


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Zamést si před vlastním prahem

Panství Downton / Jak si užít nostalgii a neurazit liberální cítění /

Top of the Lake / Režisérská pečeť v seriálu

Osmdesát dopisů / Estetická krása plahočení

Ostrava Kamera Oko


RUBRIKY

anketa (24) / český film (86) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (99) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (118) / komiks (10) / kritika (814) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (743) / objev (3) / pojem (36) / portrét (12) / profil (106) / reflexe (24) / report (111) / rozhovor (161) / scénář (4) / soundtrack (46) / téma (905) / televize (104) / tisková zpráva (1) / událost týdne (244) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (63) / web (42) / zoom (158)

Cinepur #51 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #51, červen 2007

Z obsahu tištěného čísla:

Tenhle byznys si držíme od těla / Jak pornoprůmysl zachránil moderní Hollywood (Jindřiška Bláhová, téma)

Japonský honban / Specifika jednoho žánru (Jiří Flígl, téma)

Horší už to nebude / Vševědoucí vypravěč ve třetí osobě (Petr Hamšík, kritika)

Po čem žena touží? / Přepisování binarit ve feministické pornografii (Kateřina Lišková, téma)

300: Bitva u Thermopyl / Bojovat ve stínu (Jan Hlubek, kritika)

Febiofest 2007 / Pohyblivý svátek (Oto Horák, glosa)

+ více...