Cinepur / Časopis pro moderní cinefily
Ve věži ze slonoviny / Nad současným stavem oboru filmová věda v ČR
glosa / Zdeněk Holý / komentáře (21)
Nechci být nevděčný k oboru, který jsem vystudoval, ale často se ptám, k čemu je dobrý. Ptám se na to především, když do Cinepuru přispívají studenti filmových věd a jejich písemný projev je značně neutěšený. Ptám se na to, když do Cinepuru sháníme někoho, kdo by mohl psát o tématech jako je regulace distribuce, a nikdo z absolventů či studentů tří kateder filmové vědy u nás toho není schopen, přemýšlím nad tím, že audiovizuální produkce nových médií jako je internet nebo počítačové hry přináší nové badatelské výzvy, na které z oboru filmových studií málokdo reaguje (kdo jiný by měl?).
Humanitní vědy jsou v krizi, jistě, to už víme i u nás. Jsou však u nás v krizi proto, že jsou nehorázně podfinancované, jsou v krizi proto, že nejsou schopny nabídnout jakékoli přínosné poznatky, nebo jsou v krizi, protože jsou takto označeny? O financování se netřeba bavit, vyřešení tohoto problému by jistě mnohé změnilo. Výsledky v úzkém slova smyslu vědecké až na výjimky opravdu nemají. Humanitní obory dokáží splnit vědecká kritéria, jako je soudržnost vědeckého diskurzu, ale jsou nedostatečně empirické, jejich poznatky se těžko verifikují, experimentální ověření tezí se v podstatě neuskutečňuje. Jedním z úniků před touto pastí jsou minuciózní historická bádání, k nimž se tyto obory utíkají, kde se však často, alespoň ve filmové vědě, zkoumají bezpečně vzdálená a mnohdy podružná témata. Kritika z nedostatečné vědeckosti je jistě oprávněná. Je však účelem humanitních oborů takto vymezená vědeckost, mají se snažit za každou cenu dostat do škatulky, která je dnes tak přísně vymezována různými státními institucemi poskytujícími finanční podporu v podstatě jen přírodním vědám? Humanitní disciplíny všeobecně přinášejí také jiné hodnoty: vytvářejí nové společenské ideje, moderují společenskou diskusi, pomáhají osobnostnímu růstu svých absolventů apod. Zdůrazňování těchto argumentů je podle mě cestou, po níž by se humanitní vědy měly vydat, pokud se chtějí ubránit úzkým nárokům vědeckosti přírodních věd, s nimiž se budou těžko vyrovnávat, i když nelze vyloučit úspěch ani v této oblasti.
Co by to znamenalo pro filmovou vědu? Rozhodně vyjít ze závětří společensky nedůležitých badatelských témat a odpovídat na otázky, které se týkají společensky závažných problémů, jako je např. cenzura, vliv filmu (např. reprezentace násilí) na diváky, film v krizovém politickém období, filmové dědictví, význam filmového umění apod. Filmová věda by zde jako humanitní disciplína jednoznačně vyvrátila námitky na svoji nedůležitost a neužitečnost. Užitečné totiž nejsou jen ty poznatky, které se podaří napojit na vědecko-průmyslový komplex. Přijmutí společenské zodpovědnosti pokládám za přirozený stav humanitních disciplín.
Druhou možností, jak uhájit svůj význam a svoji hodnotu pro společnost, je těsně se přimknout k přírodním vědám a stát se vědeckou disciplínou v užším slova smyslu. Byť se to může zdát nemožné, pokroky v oborech jako je neurobiologie apod. nabízí velmi dobré možnosti průniku humanitních disciplín a přírodních věd. Možná jsou to právě poznatky těchto nových oborů, které svou konkurenceschopností dokážou vytlačit mnohem spekulativnější poznatky humanitních věd jako filosofie, psychologie, a nakonec i uměnověd, které do této oblasti svým zkoumáním subjektivity patří. Např. v případě celé části experimentálních filmů založených na rychlém střihu by bylo možné započít výzkum zkoumající efekt extrémně krátké montáže na rozpoznávání objektů, který by jistě nebyl důležitý jen pro poznání filmu, ale i další poznání lidské percepce a rozpoznávání. (Zrovna pojem percepce ukazuje, jak jsou koncepty humanitních věd často idealistické a nemusí ničemu odpovídat. Např. díky neurobiologii víme, že obraz předmětu je „čten“ ve zlomku sekundy v několika „pohledech“, kdy je nejprve rozpoznávána jeho příslušnost k obecným kategoriím a další pohledy čtou jeho individuální charakteristiky, tedy není žádná percepce, po níž by následovala další „vyšší“ poznávací fáze, ale obě fáze probíhají současně v několika po sobě jdoucích sériích.)
Alibistickou sebezahleděnost současného oboru alespoň v českém prostředí nakonec dobře ukazuje uplatnitelnost absolventů v oboru. O neschopnosti většiny absolventů vyjadřovat se srozumitelně česky již byla řeč. Tato skutečnost je obzvláště tristní, uvědomíme-li si, že žurnalistické povolání je jeden z mála oborů, kde mohou absolventi uplatnit své znalosti z oblasti filmu. Náprava zde by však také mohla být nejjednodušší, jeden povinný předmět by situaci v tomto ohledu mohl změnit k lepšímu. Jinak pracovní trh a společenské potřeby vytvářejí málo možností pro uplatnění. Jediná instituce, kde se snad může uplatnit čistý badatel, nepočítáme-li jeho setrvání v akademickém prostředí, je Národní filmový archiv. Každá další instituce a povolání předpokládají další dovednosti, ať už je to dramaturgie a organizace filmových festivalů nebo třeba práce pro filmový klub či provoz kina. Kdyby však obor jevil zájem o další modernější média a společenskou problematiku, jistě by se jeho absolventi mohli uplatnit na ministerstvu kultury, v různých komisích připravujících legislativní úpravy a dohlížejících na veřejné instituce, ale také v televizích, kde by jejich široká znalost audiovizuální produkce mimo klasický hraný film jistě našla své uplatnění.
Přečteno 11693x
Článek vyšel v časopise Cinepur #63, květen 2009.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
2.7 /41
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
komentáře
Luděk H. Havel (6.7.2009 20:19)
Milý Ringo, budiž, tykejme si;)
Můj text byl jen takovým přidáním se do debaty. Asi reaguji přehnaně, protože podobný přístup lidí z FAMU neslyším poprvé – a z jiných úst je to bohužel myšleno v tom extrémním smyslu. Takže příště si dám nejdřív studenou sprchu, aspirin a pak zasednu ke klávesnici. Absence nadhledu z mé strany vychází i z faktu, že už rok toto dění sleduji z druhé strany a sám vidím (z přístupu studentů a celkové nálady na ústavu), že jistá změna je nutná.
Výčet možného uplatnění je oficiální stanovisko našeho ústavu – jinde je to trochu jinak (což se ukazuje zejména při doktorandských konferencích). Vzhledem k již řečenému (tedy masivnímu nárůstu studentů) se tato uplatnění zkrátka a dobře budou muset nějak promíchat nebo přeskupit, ale jak a kdo se o to postará je ve hvězdách. Jinými slovy – nejsou lidi. Představa, že by měla jen náš ústav vyplodit několik desítek vysoce specializovaných filmových vědců ročně, je dosti děsivá. Cesta širšího studijního portfolia je jistě lákavá, ale naráží opět na personální (a dost možná i finanční) problémy.
Na druhou stranu kde jinde, než na filmovědných katedrách by měli vznikat nové opory oboru… Což mě přivádí k poznámce o vědecké praxi – tu lze vykonávat jednak na domovském ústavu, možná i na ústavech spřátelených, NFA a napadá mě možnost praxe v zahraničí. Ta je však patně dostupná jen špičkám oboru.
Dovolím si ještě takovou osobní poznámku – před několika lety proběhla v rámci našeho "výjezdního semináře" v Telči debata o směřování oboru. O několik let později musím s lítostí uznat, že se toho moc nezměnilo. Abych škole nekřivdil – rozšířilo se spektrum zahraničních hostů a věř, že snad není nic víc osvěžujícího než se setkat se zaujetím Petera Kramera, které se rovná síle atomové pumy nebo elegancí a britským šarmem Annette Kuhn. Zároveň by bylo vhodné otevřít oči, srovnat krok se světem a nabízet širší (a populárnější) témata. Bohužel mám pocit, že to brzdí jakýsi vnitřní úzus a strach z rizika "neakademičnosti" podobných kurzů. Navíc vzhledem k neutěšenému stavu financování humanitních věd (a oné trapné potřebě z něčeho žít) odchází ze školy většina doktorandů, kteří svými různorodými výzkumy obohacovali studijní nabídku. Zůstavší se věnují svým úzce specializovaným kurzům, které zajímají několik málo studentů. Ostatní by uvítali něco "lehčího", ale nejsou lidi a peníze. Nebo lépe řečeno - lidi by byli a dost možná i chuť, ale když vám nutnost velí věnovat se výzkumným projektům, které vám můžou finančně vypomoci, není moc času na tvorbu nových kurzů.
P.S. Písmeno namísto přezdívky nepoužívám jako manýru, ale jako odlišení se od muzikanta téhož jména;)
Ondřej X. Y. Hokr (6.7.2009 18:14)
Luďku, na jiných fórech si tykáme (jen neznáš mou přezdívku - a asi je to jedině dobře)...
Krásně jsem si početl. Neminulo mě mírné zmatení, protože moc nevím, kolik procent z toho textu byla přímá reakce na můj příspěvek, ale to není tak důležité...
Že jsi potrefeně zakejhal na mou famáckou poznámku (která měla být jakýmsi extrémním "zábavným" příspěvkem do zdejší mozaiky), by mě asi těžko překvapilo. Ale věř, že jsem ji vážně nemyslel tak nadutě, jak ti připadá - však jsem také určitý nadhled hned na začátku naznačil a očekával bych ho možnbá i od tebe.
Opravdu FAMU nijak nevzývám (a vlastně jsem tam ani nekončil s nejlepšími pocity), ale prostě už z principu to prostě nutně JE užitečnější škola než jakákoliv filmovědná katedra (jako konzervativní člověk používám stále spojení "filmová věda", ač to už asi není terminologicky přesné... také se všem omluvám, že toto neuvádím jako poznámku pod čarou, ač vím jaký je v těchto kruzích bohatý poznámkový aparát balzámem na akademickou duši :-)). Takže ano, s určitou nadsázkou mohu opravdu říct: "Ti rozumnější - pokud na to mají chuť, talent a štěstí - odejdou z FV na FAMU". Ale že vy ostatní vědci jste primitivové a že se na FV neučí nic užitečného? Ne, nepamatuji si, že bych něco takového psal či si dokonce myslel.
Nicméně děkuji za ten výčet možných uplatnění absolventů (sám jsem se ho včera tak trochu pokoušel tvořit v hlavě). Mám z něj docela divný pocit. Domníval jsem se totiž, že to pořadí by mělo být v podstatě obrácené. Podle mě by měla filmová věda vychovávat zejména dramaturgy (festivalové i televizní - a v TV nejsou jen dramaturgové programu, ale například i dramaturgové upoutávek), distributory (případně televizní akvizitory), redaktory (popřípadě autory) a píáristy. Takových míst jsou v republice přeci jen desítky.
Ale vědecká a pedagociká praxe? To tedy nevím. Nechci vyloženě sahat po oblíbeném heslu "Kdo umí, ten umí. A kdo neumí, učí", ale představa, že vystuduju filmovou vědu proto, abych v budoucnu hlavně učil další studenty filmové vědy, kteří se těší, že budou učit další generaci studentů filmové vědy... mi přijde trochu smutná a neuspokojivá.
No a ta vědecká praxe... Lze ji vykonávat jinde než v NFA? Tam se uplatní 10-15 historiků (včetně dramaturgů Ponrepa), možná někdo v knihovně a pár lidí v Oddělení teorie a dějin filmu, o kterých (pominu-li Iluminaci) svět skoro ani neví.
Luděk H. Havel (6.7.2009 10:39)
Ondřeji, je zvláštní, že z Vašich reakcí, ale i z reakcí několika mých známých, jsem získal pocit, že povinnou součástí studia na FAMU je naočkování jakýmsi "nadutinem" - jinými slovy - FAMU rules a všichni ostatní nám nesaháte ani po paty! Jak jinak chápat Vaše konstatování, přeložitelné jako zprávu "ti, co jsou rozumní, odejdou na FAMU, ostatní primitivové se plácají na filmovědných studiích a učí se samé neužitečné věci". Omlouvám se za hysterický tón, ale vyvolává ho nejen váš poslední příspěvek, ale mám pocit, že v podobném duchu je lehce psaný celý článek.
Tím nechci říct, že by filmovědná studia chrlila zástupy filmových vědců, kteří se uplatní v oboru – jednak to při jejich počtu ani není možné, a zároveň vyvstává otázka položená již Vaším článkem – v jakém oboru by se měl takový člověk uplatnit? Pokud se podíváte na "profil absolventa" našeho ústavu, začíná větou "Absolvent získává dispozice pro kvalifikované profese v oblastech humanitních věd, umění, médií a kulturních institucí, které vyžadují samostatné kritické myšlení a systémový přístup", což nic vysvětluje. Bakalářské vzdělání (které se časem stalo spíše takovou maturitní nadstavbou) "je vhodné zejména k praxi v aplikovaných disciplinách", zatímco magisterské vzdělání "rozšiřuje kvalifikaci na specializovanou činnost v oblasti základního výzkumu". Kde však hledat PRAKTICKÉ uplatnění?
Oficiální stanovisko odpovídá: jednou z možností je vědecká a pedagogická praxe v oboru teorie a dějin filmu, audiovizuální kultury, médií a filmového archivnictví: akademické instituce a školy, archivy, muzea. O tom žádná. Pokud by ve školách byla zavedena systematická výuka o audiovizuálních médiích, mohl by (po absolvování jistého pedagogického minima) učit (o podfinancování učitelů se však nemá cenu bavit, to je dle mého jiný problém).
Druhou možností je pak kulturní a filmová žurnalistika a publicistika v tištěných a elektronických médiích, public relations; ediční a překladatelská činnost. To už je poněkud mimo – vzhledem k tomu, že kurzů zaměřených skutečně na psaní je minimum, nezbývá studentovi než se trénovat po vlastní ose. Nehledě na to, že na hlavní psané výstupy (klíčové eseje a diplomové práce) jsou kladeny nároky "akademického psaní", které může do značné míry likvidovat žurnalistický styl (který je v rámci těchto prací nežádoucí). Co se překladatelské činnosti týká, je to podobné – pokud student souběžně nenavštěvuje například katedru anglistiky, jeho jazykové znalosti se v rámci studia filmové vědy příliš nerozvinou.
Třetí možnost (Kulturní management: řídící pracovníci kin, kulturních a vzdělávacích institucí, pořadatelé filmových akcí), naráží opět na nedostatečnou spolupráci s praxí. Hostujícími blokovými přednáškami Jana Jíry, Ivany Košuličové, Aleše Danielise nebo Čestmíra Kopeckého se mnohé neřeší, stejně jako ve čtvrtém potencionálním uplatnění, a tím je dramaturgická praxe.
Shrnuto a podtrženo – filmovědná studia se dostala na určité rozcestí a je třeba se rozhodnout, kterou cestou se dají. Vzhledem k finanční nutnosti nabírat stále širší a širší zástupy, tak stojí před možností zůstat stále do sebe zahleděným oborem, nebo se otevřít širšímu konceptu – jednu z cest představuje například olomoucká Katedra divadelních, filmových a mediálních studií, kde v rámci studia probíhá i praktická část (např. Praktikum festivalové produkce, Filmová dramaturgie, Oborové praktikum divadelní, Workshop situačního dokumentu, Praktikum filmové kritiky). Osobně bych byl pro tuto cestu. To, že se v rámci studia máte možnost setkat s Thomasem Elsaesserem, Peterem Kramerem, Annette Kuhn, Richardem Maltbym, Rogerem Odinem,Torbenem Grodalem, Drehli Robnikem, Josephem Garncarzem a zástupem dalších kapacit, je sice věc úžasná, v praktickém životě však již méně využitelná.
Jinými slovy – s Vaším stanoviskem, že je třeba jistá změna, takřka bez výhrad souhlasím. Zároveň je však třeba odlišit zaměření jednotlivých škol a nepřetvářet filmovědná studia v něco, čím by být ani neměla. Nemyslím tedy, že byste píchnul "do vosího hnízdečka", jen jste poněkud utvrdil moje mínění o "přeběhlých" studentech.
P.S. Co se praktického uplatnění týče, nebude žádný objev, když dodám, že se dost odvíjí od místa vašeho studia. Jinými slovy – v Praze máte diametrálně odlišné možnosti než v Olomouci, nebo Brně… ale to je již úplně jiná věc.
Ondřej X. Hokr (5.7.2009 19:34)
Teď v trochu lehčím tónu a možná i píchneme do vosího hnízdečka...
Oni si mnozí studenti svou situaci uvědomují a někteří z nich i rozumně jednají. Například nás bylo v ročníku na filmové vědě sedm. Z toho PĚT během dvou let odešlo na FAMU (jen pro zajímavost - každý na jiný obor). Něco užitečného jsme se tam naučili a na nedostatek uplatnění si většinou nestěžujeme.
Luděk H. Havel (5.7.2009 13:38)
Omlouvám se, zlobí mi prohlížeč...
Luděk H. Havel (5.7.2009 13:36)
Rád bych dodal několik málo vět.
Zůstává pravdou, že počet studentů humanitních oborů, jejichž uplatnitelnost na trhu práce není bůhví jak vysoká, je enormní. Vychází to však z finanční nutnosti – humanitní obory jsou podfinancované a katedry tak získávají peníze zejména díky vyššímu počtu studentů. Normativ, který je dán Ministerstvem školství na studenta, se bude navíc patrně snižovat, čili kudy z toho ven – nabrat víc studentů. Výsledek? Přecpané katedry, snížení kvality vedených prací (vzhledem k počtu k tomu není čas), nespokojenost studentů (opět vzhledem k počtu na ně nebude mít nikdo čas), ale i nižší kvality studentů samotných – díky doširoka otevřené náruči se na tyto obora dostávají i lidé, kteří sice dokážou podrobně vysvětlit pojmy jako torrent a warez, ale sémiotika je pro ně věda o lidském těle a flashforward (potažmo flashback) "zařízením na přenos dat (USB)".
Souhlasím také s Petrem Pláteníkem – současná generace nečte, což se velmi hrubě podepisuje na kvalitě jimi plozených textů. Nejen, že nedokážou konstruovat argument, ale ani pořádnou českou větu. Práce tak se tak běžně odvolávají na "mnohé, kteří tvrdí X" zatímco "jiní tvrdí Y", přičemž ve větě dojde sem tak například k vyšinutí z větné vazby. Jinými slovy – čtení je to neveselé.
Otázka "měřítek kvality" tu byla již řešena mj. Kamilem Filou. Skutečně stačí navštívit doktorandskou konferenci a je zřejmé, že zde jisté síto je. Nehledě na fakt, že právě na podobných akcích vyvstane na povrch rozdílné nastavení těchto kritérií. Práce, které by na jednom ústavu neprošly patrně ani jako bakalářské, jsou na jiné obhajovány jako disertační.
Luděk H. Havel (5.7.2009 13:33)
Rád bych dodal několik málo vět.
Zůstává pravdou, že počet studentů humanitních oborů, jejichž uplatnitelnost na trhu práce není bůhví jak vysoká, je enormní. Vychází to však z finanční nutnosti – humanitní obory jsou podfinancované a katedry tak získávají peníze zejména díky vyššímu počtu studentů. Normativ, který je dán Ministerstvem školství na studenta, se bude navíc patrně snižovat, čili kudy z toho ven – nabrat víc studentů. Výsledek? Přecpané katedry, snížení kvality vedených prací (vzhledem k počtu k tomu není čas), nespokojenost studentů (opět vzhledem k počtu na ně nebude mít nikdo čas), ale i nižší kvality studentů samotných – díky doširoka otevřené náruči se na tyto obora dostávají i lidé, kteří sice dokážou podrobně vysvětlit pojmy jako torrent a warez, ale sémiotika je pro ně věda o lidském těle a flashforward (potažmo flashback) "zařízením na přenos dat (USB)".
Souhlasím také s Petrem Pláteníkem – současná generace nečte, což se velmi hrubě podepisuje na kvalitě jimi plozených textů. Nejen, že nedokážou konstruovat argument, ale ani pořádnou českou větu. Práce tak se tak běžně odvolávají na "mnohé, kteří tvrdí X" zatímco "jiní tvrdí Y", přičemž ve větě dojde sem tak například k vyšinutí z větné vazby. Jinými slovy – čtení je to neveselé.
Otázka "měřítek kvality" tu byla již řešena mj. Kamilem Filou. Skutečně stačí navštívit doktorandskou konferenci a je zřejmé, že zde jisté síto je. Nehledě na fakt, že právě na podobných akcích vyvstane na povrch rozdílné nastavení těchto kritérií. Práce, které by na jednom ústavu neprošly patrně ani jako bakalářské, jsou na jiné obhajovány jako disertační.
Merkur a Venuše jsou jiné planety... ale proč to sem psát, když nikdo netvrdí opak, že?
Redaktor a korektor jsou trochu jiné funkce...
Petře, jak jsme všichni dle té megahrubky hned v prvním vašem slově usoudili, úroveň korektorů padá zřejmě ještě rychleji než úroveň všech filmopsavců.
Petr Pláteník (19.6.2009 10:12)
Zaujali mě dva body. Jednak je to upadající schopnost studentů, nejen filmové vědy, smysluplně a správně jazykově se vyjádřit. A za druhé kritéria zhodnotitelnosti významu (důležitosti) filmové vědy (a většiny humantních disciplín) obecně.
K prvnímu bodu. Jako člen několika redakcí deníků na filmových festivalech, kde jsem několikrát vystupoval jako korektor a přečetl vše, co tam bylo napsáno, mohu jen potvrdit klesající tendenci, co se týče schopnosti nastupující generace pregnantně formulovat své myšlenky. Většinou je z jejich výrazu cítit určitá fundovanost (což nemusí být vždy pozitivem), bohužel ale zpravidla narážejí buď na omezenou slovní zásobu, anebo na nedostatečně rozvíjenou dovednost retorickou. Možná se teď dopustím až rouhačského tvrzení, ale opravdu jsem přesvědčen, že tento stav do jisté míry souvisí i s klesající úrovní dovednosti číst. Ano, mnozí absolventi filmových (a jiných) věd (doslova) vstřebají v průběhu studia haldy zejména odborné literatury (což je zřejmě taky ovšem chyba), ale jejich četba je do jisté míry povrchní, založená na fixace faktů a dat. Nepronikají do frazeologie, nevštěpují si ustálená slovní spojení a větné vazby. Věřte mi, občas je pro korektora neuvěřitelné peklo dekódovat z významové roviny věty správnou formulaci, kterou autor článku zamýšlel a dost neuměle vyjádřil. Proto kromě retorických seminářů a seminářů tvůrčího psaní by možná nebylo od věci i např. v písemných pracích důsledné dbát na přesnost a výstižnost formulace. Systémem intenzivnější individuální písemné práce (po vzoru anglosaských esejů) nutit autory textů k adekvátní formulaci, nejen vést k věcné správnosti. Co se týče toho čtení, to je zřejmě každého boj.
A pokud jde o "zhodnotitelnost" filmové vědy, dá se říct, že je to mince o dvou stranách. Na jednu stranu chceme, aby byli studenti co nejlépe připraveni na přechod do praxe, tj. aby byli vybaveni takovým vědomostně-dovednostním aparátem, který bude co nejadaptibilnější na různé pracovní podmínky, na druhou stranu nám jde o rozvoj filmové vědy jako společenské vědy s jasně formulovaným předmětem a širokým spektrem metod. Ačkoli obě tyto tendence vypadají dosti rozbíhavě, je třeba hledat určitý bod průniku. Nepopírám, že zákonitě na úkor jistého omezení onoho širokého spektra metod a přístupů. Co považuji za důležité, jako absolvent jedné z kateder filmové vědy, je vytvoření základního oborového kánonu (teď je oblíbené v pedagogice slovo kompetence) kompetencí, jež by si měl student filmové vědy osvojit. Což v důsledku znamená vymezení pozic a poměrů disciplín teoretických, historických a kritických. Což znamená nezbytné doplnění naprosto základní literatury (a tady, ať se vám to líbí, nebo ne, je třeba na poli českého filmové historiografie ještě spousta práce, a kdo jiný než absolventi filmových věd by to měl dělat!). Což znamená na konec i to nezbytné dofinancování.
Na toto téma by se dalo mluvit opravdu dlouho. A nevím, jestli toto je to správné fórum.
k Těm několika bodům:
"nevidím jediný důvod proč by se nemohlo psát o něčem, novém, zásadním a globálním tématu" - taky nevidím důvod. V posledním Time jsem četl tezi, že v USA postupně přibývá odpůrců interupce a to ne z důvodu fanatismu skupiny prolife ale proto, že: "Je možné, že interupce se stala méně přijatelnou, díky úžasným možnostem vyšetření ultrazvukem. Nyní můžeme vidět do podrobných detailů krásu člověka, který ještě žije v lůně." Teze je to rozhodně zajímavá a stojící za výzkum, podobný výzkum by jistě šlo provést i v Čechách. Byl by to mezioborový výzkum propojující psychologii, sociologii a výzkum audiovize. Rozhodně by význam takového výzkumu pro vědecké komunity a společnost byl větší než v případě různých marginálních novohistorických výzkumů, které zaujmou leda tak obecné historiky. A nejde zde jen o politický náboj celé věci, jde zde také o to, jak audiovize mění kulturní hodnoty, vymezení člověka - co je už člověk atd. To je jeden příklad, našlo by se jich spousta.
K neurobiologii: Na to, aby si byl schopný provádět neurobiologický výzkum, musíš mít minimálně jiné vzdělání ;-)
O dojmologii jsem nepsal, to psal přispěvatel oRx.
Josef Žralok (16.6.2009 01:07)
Také nejsem příznivcem nověfilmověhistorických analýz kvality vody na toaletách v multiplexech, ale pořád je to lepší než, dejme tomu, lacanovsko-marxistický slovní průjem Slavoje Žižeka. (Mimochodem Lacan např. v eseji "Subversion du sujet et dialectique du désir dans l"inconscient freudien" tvrdí, že erektilní orgán se rovná odmocnině z mínus jedné. To je dost znepokojivá teze, ale naštěstí obtížně prokazatelná.)
Jinými slovy, zaplať pámbů za NFH, jsou i daleko horší věci.
Co se týká neurobiologie: Obávám se, že žádný absolvent takového oboru nepůjde zkoumat tak okrajová a zbytečná témata, jako jestli je sledování Deníku Bridget Jonesové z hlediska procesů v mozku jiné než sledování Stalkera. Zvlášť když je ve farmaceutickém průmyslu tolik peněz, nehledě na to, že může být neurobiolog na rozdíl od filmového vědce lidem někdy i užitečný).
Čili kdo by to měl dělat? A samozřejmě se nabízí otázka, proč do toho nejde autor článku, když se již obeznámil s neurobiologií (míněno neironicky jako srdečné povzbuzení)? :-)
Vskutku zajímavé věci se tu člověk dozví, když psát tak jedině podle Nové filmové historie(jako kdyby to bylo nesmrtelné evangelium nebo co, vždyť první třetina knihy je skoro nečitelná! a to říká člověk, který se čtením těžkých děl zabývá, ať už je to filosofie nebo religionistika), prostě ta kniha má přínosy, ale neberu, že se musí dělat jen podle ní. Co se týče kvality prací, měřítka pro vědeckou práci jsou jasná, metodologie a teoretický základ je vždy vědecký, i když je to humanitní věda.
Co se týče té tzv. dojmologie, nevím na co zdeněk h. naráží, pokud jsou názory a teze autora podloženy argumenty, nemám s tím problém, vždyť by bylo peklo o něčem psát a mít zakázáno vyjádřit vlastní dojem a názor, samozřejmě nemůže to dělat neustále, ale tohle do práce taky patří nesnáším neosobní práce a k tomu bohužel dochází v akademickém prostředí často, schovávačko za "vědeckou nestrannost a objektivitu" a ono se to pak mnohdy nedá číst, nebo to nemohu brát vážně a respektovat to.
Počty studentů na humanitní obory jsou vskutku obludně velké, oproti jejich uplatnitelnosti na trhu práce, ale za to nemohou jen školy, on je o pravdu o tuto větev studia dlouhodobě větší zájem. Psát o nových médiích, estetice pc her, audiovizuální kultuře by bylo jistě záslužné, bohužel se to neděje, ale třeba se dočkáme brzy nějaké publikace.
Co se týče názoru, že napřed se musí pořešit dějiny filmu ČSR, regionální a okrajové věci, to mě fakt děsí. Neumím si představit, že někoho v zahraničí by to mohlo více zajímat, pokud není zažraný historik od fochu a těch je málo, navíc berme ohled na lidi, kde by k těm československým věcem přišli?
Tohle je blbost, nevidím jediný důvod proč by se nemohlo psát o něčem, novém, zásadním a globálním tématu, vycházejí tu překlady na spoustu knih,o k terých si často říkám hmm, hezký přehled, ale co nějaký bližší vhled na problematiku, kdep okud možno bude i osobní názor autora, případně práce, který nebude reflektovat jen USA a Evropu, ten západocentrismus je ubohý, nevím, proč by jsme tyhle témata měli nechávat jen Angličanům a Amíkům! Ksakru, vždyť není problém sehnat materiál na tyto druhy prací a něco napsat, to že o tom, už někdo psal dříve, neznamená, že tu není prostor, nebo je zbytečné o tom psát!
howgh domluvil jsem prozatím:)
Jen malé upřesnění, bavit se o uplatnitelnosti není jen korektní, ale naprosto samozřejmé, zvláště vezmou-li se v potaz počty přijímaných studentů. Celé to nebývá ještě zajímavý morální rozměr při vědomí, že množství českých vysokých škol a jejich fakult a kateder řeší svoji tíživou finanční situaci přijímáním co největšího množství studentů, na ketré dostávají příspěvek od minsiterstva školství. Nízká uplatnitelnost, velké množství studentů - děsivá kombinace.
Myslím, že je korektní se bavit o tom, jak se uplatní absolventi všech tří zdejších kateder a co by mohlo být ještě jejich náplní výuky.
Ale je teda velmi mimo tvrdit, že tu nejsou "žádná měřítka kvality, nebo nutnost postupovat vědeckými metodami".
Poslední léta časopisu Iluminace ukazují, že ta měřítka existují. Stejně tak je možné být účastníkem nějakého semiáře doktorandů a vidět, že se nároky kladou, byť ne všichni jim vyhovují nebo chtějí vyhovovat. (Tohle píšu s určitou dávkou sebekritičnosti, jako někdo, kdo dočasně zběhl z akademické dráhy.) Nevím ale, kdo by tady měl být představitelem skupiny, která spí s výtiskem Expanded Cinema pod polštářem.
Ono psát o nových médiích je v Česku problematické právě z toho důvodu, že tu zatím pořád chybí základy ve zvládnutí "tradičních dějin" - viz absenci dějin československé kinematografie.
Všichni, kdo momentálně v oboru něco znamejí a opravdu tvrdě pracují, a těžko je obviňovat z toho, že jsou přefinancováni, musí, aby přežili a uplatnili se třeba i v zahraničí, psát originální empirické studie na českém materiálu.
Psát eklektické teoretické právě o nových médiích je v jejich situaci k ničemu. To, že např. "dějiny zlínských filmových studií" zajímají málo lidí, nijak neopravňuje tvrzení, že tady filmová věda nějak zaspala. On, aby ten obor mohl držet krok se zahraničím, tak prostě víceméně nemůže psát o něčem globálně zásadním, ale musí se přiklonit ke zkoumání lokálních a okrajových věcí. Teprve tak si ten obor může udělat jméno venku. Je to zvláštní zákonitost, ale je to tak.
Myslím, že teď zažíváme zvláštní přechodné stádium, kdy školy neprodukují filmové kritiky, kteří by se uplatňovali v mainstreamových médiích, ani teoretiky, kteří se zabývají novými médii, ale zatím tady jen v pološeru provádějí mravenčí práci lidé vycházející ze standardů nové filmové historie.
A tu tady mnozí nemají rádi, nebo o ni nic nevědí, a tudíž jim připadá, že je neděje nic důležitého.
Ten základní pocit, že česká filmová věda žije ve věži ze slonoviny, je pochopitelný, jen mi připadá, že dosavadní příspěvky neberou v potaz dost věcí.
Nojo, filmova veda, jako spousta humanitnich oboru, trpi spis prefinancovanim. Penez je tolik a jsou tak snadno k dispozici ze studenti a pedagogove nemaji potrebu jakkoli prichazet do styku s realnym svetem, ucit se komunikovat, vyjednavat, a vubec mluvit, vyjadrovat se, nebo dokonce zajimat se o distribuci a jakekoli prakticke veci.
Na odborne texty nejsou vybec zadne meritka kvality, nebo nutnost postupovat vedeckymi metodami. Ne ze nejsou, ale nejsou v cechach potreba, vsechno je pres znamosti a text staci kdyz je osobni dojmologii autora.
A novy media, pocitace? To je prece pod uroven filmoveho teoretika, ktery spi s originalnim vytiskem Expanded cinema pod polstarem a je to kniha ktery mu staci na cely odborny zivot a pekne zastrcenou kancelar az do duchodu.
Co se týče vztahu teoretiků k praxi, k tvorbě: Ano, zní to absurdně, ale je to jen o nastavení oboru, jeho léty zaběhlé praxi. Nedovedu si představit, že by teoretik vymýšlel funkční koncepty pro filmaře (na to je filmová teorie opravdu málo exaktní), ale podobnou spolupráci, jaká léta funguje mezi katedrami divadelní vědy a divadly, kdy její absolventi nastupují jako dramaturgové do divadel, si dovedu představit. To by ovšem někdo musel zřídit funkci dramaturga u českého filmu a někdo s dramaturgickou praxí by musel začít učit na katedrách. To se zkrátka nestane.
WellS: pri poslednim odstavci mi naskakuji osypky.
Josef Žralok (28.5.2009 09:45)
to WellS
Tak to je vynikající nápad s tím, aby kinosály navrhovali filmoví vědci. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby mohli trhat lístky v kině jen docenti nebo profesoři filmové vědy. Ptali jste se někdy, jak trhání vstupenek ovlivňuje diváckou zkušenost? To byste měli ovšem!
Jinak co se týká filmové praxe - myslím, že úplně stačí to, čím nás zásobují absolventi FAMU, nedej bože, aby začali tvořit filmoví vědci.
Jestli dovolíte několik nejapných poznámek: Filmová studia se vážnosti těšit nebudou nikdy analogicky se "snadností čtení" pohyblivých obrázků bytostné vlastnímu každému z nás. Možná kdyby se lidé rodili slepí a zrak si osvojili až ve třech letech, zatímco mluvit by zvládali už od kojeneckého věku. Pak by se něco eventuálně změnit mohlo.
Že se nikomu moc nechce psát o regulaci distribuce a nových médiích, na to upozorňuje třeba polská teoretička Alicja Helmanová, která to moc dobře vidí na (ne)zájmu svých studentů. Osobně se domnívám, že románové, divadelní a filmové fikce se vždy vracejí oknem, protože odpovídají hluboce zakořeněné potřebě vyprávět příběhy; totiž lidé jsou taženi k hranému filmu. Proč je třeba poměr věnovaný experimentálnímu a dokumentárnímu umění ku hrané tvorbě tak žalostný; inu je nám to tak vrozené, zabývat se spíše filmem hraným. Druhá věc je, že aby mohl kdokoliv psát fundovaně třeba o takových počítačových hrách, musí si na to nejprv osvojit nějaký pojmový a teoretický aparát, pokud tedy nechce přebírat nějaký metodologie a systémy z literatury a filmu, což je při odlišnosti médií a vztahu recipienta k těmto médiím neproveditelné. Takže říkám, radši nepsat, než psát kraviny.
Není mi jasné, proč by filmová věda měla vycházet ze závětří společensky nedůležitých badatelských témat. Změnila by se tím nějak samotné kvalita filmové vědy, nebo jen náhled na ni? Nejde jen o nářek nad tím, že se jistým lidem nedostává ze strany veřejného diskursu pravidelného poplácání po zádech, díky čemuž se dostavuje komplex méněcennosti? Ano, pak doporučuji třeba profesi detektiva, kosmonauta nebo právníka.
Co myslíte tím neutěšeným zanedbaným projevem; stylistiku? Mně osobně vadí mnohem více - a o tom Váš text pravda je - přesun těžiště od klasické cinefilie k té moderní; tzn. dílo je sice zasazováno do nových kontextů, ale kontextů kinematografických (distribuce, uváděn...), nikdo se ovšem neobtěžuje pracovat s dílem v kulturním kontextu. Příkladem tohoto je minulá reflexe Karla Vacheka. Zatímco Kamil Fila operuje s postmodernou a mediální krajinou, Ota Horák v následné diskusi s Foglarem a ruskou filozofií. Domnívám se, že na nočním stolku každého filmového vědce by se měly nacházet vždy dvě knihy - kupř. Tvořivé zrady (jakási příručka nového cinefila), ale vedle toho i Cervantes v interpretaci Kunderově.
Osobně vidím jednu z cest, jak z toho ven, vedle Vámi navrhované neurobiologie (ale upřímně, kolik by v takovéto interdisciplinární praxi byl vklad filmového vědce a kolik neuro- vědce) a společenskou zodpovědností (k tomu sem se vyjádřil ve třetím odstavci) v propojení teorie s praxí, nikoliv však s praxí žurnalistickou, festivalovou či televizní, nýbrž mluvím o samotném natáčení filmů. Dovedu si třeba představit absolventa filmových studií, který díky hlubšímu vhledu do naratologie a seznáním se s scenáristkou navrhne filmařům nový způsob, kterak vystavit příběh dlouhometrážního filmu. Takový člověk by se těšil mé vážnosti. Nebo vypracovat nový dispozitiv kinosálů (ptáte se sami sebe, když sedíte v kině, proč je sklon roviny, na níž jsou přidělané sedačky, takový, a ne onaký? To byste měli ovšem.). Tzn. ne pouze analyzovat, ale i tvořit. Vezměme si oblíbené zaklínadlo: "Kritik točit neumí, tak kritizuje." Ale zamyslíme-li se nad tím, není to náhodou pravda. Co když analýza filmu zdaleka neznamená porozumění filmu - tak jako vidět a dívat se není totéž (viz první odstavec).
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY glosa
KVIFF: Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli se to natočit
Cannes: Západ, Východ i Asie by potřebovaly vyšetřit
Cannes: Trojúhelník ambicí bývalého vítěze
Cannes: Ženy spoutané korzety a šílenstvím
Rizika pod povrchem / Rok 2017 v české filmové distribuci 2
FAMU jako zážitková agentura. A co dál? I. část
FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část
Zamést si před vlastním prahem
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Zamést si před vlastním prahem
Panství Downton / Jak si užít nostalgii a neurazit liberální cítění /
Top of the Lake / Režisérská pečeť v seriálu
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (121) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (19) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (134) / kritika (1126) / mimo kino (194) / novinka (829) / pojem (36) / portrét (54) / profil (101) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (90) / téma (1042) / televize (140) / událost týdne (294) / videohra (85) / web (46) / zoom (174)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #63, květen 2009
Z obsahu tištěného čísla:
Jour de nuit (Kamila Boháčková, mimo kino)
Benoit Delépine a Gustave de Kerven (Aleš Stuchlý, rozhovor)
Filmy z análů / Co vyseděli tvůrci letošního Febiofestu (Antonín Tesař, glosa)
Happy-Go-Lucky / Komedie pohybů (Jan Kolář, kritika)
Zack a Miri točí porno / Let us fuck, aneb bří Weinsteinové vrací úder (Jindřiška Bláhová, kritika)
Editorial č.63 (Kamil Fila, editorial)