Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Hororová komedie Zombieland je důstojným pokračovatelem a zároveň reformátorem žánrových klasik režiséra George A. Romera. Jeho série filmů o živých mrtvých využívala zombie subžánr jako pole pro sžíravé společenskokritické komentáře, přičemž zástupy oživlých mrtvol zde vždy sloužily jako obraz tupého nenasytného davu. Zombieland u motivu davu zůstává, ovšem zcela zaměňuje kontext, v němž nechává hrstku přeživších proti tupé většině nepřeživších bojovat.

Na první pohled snímek vypadá jako typická (i když mimořádně vtipná) popkulturní legrácka určená žánrovým fanouškům a založená na neustálém odkazování k nejrůznějším ikonám, obehraným dějovým schématům i fandomu samotnému. Příběh o šprtovi, který díky souboru pravidel vytvořených na základě znalosti zombie filmů přežívá ve světě po pandemii, jež většinu lidstva proměnila v nemyslící krvežíznivé bestie, a nakonec se mu podaří sbalit dívku jeho snů, ale není jen zfilmovaný „nerdovský“ mokrý sen. Mladík, který děj vypráví, je jen jedním ze čtveřice hrdinů, z nichž každý dodává do snímku osobitou variantu vyhroceného individualismu. Šprt, rváč, mrcha a puberťačka představují čtyři typy ostychu či vzdoru vůči společnosti a snímek si od začátku dává záležet, aby jejich zatvrzelou samorostlost co nejvíc zdůrazňoval. Dlouho mezi nimi nedochází k žádnému spojenectví proti společnému nepříteli, protože každému z nich pozice „jeden (maximálně dva) proti zbytku světa“ naprosto vyhovuje.

S tím bezprostředně souvisí způsob, jakým jsou ve filmu ztvárněny oživlé mrtvoly i celý prostor děje. Místo krajně nebezpečného území plného ukrývajících se lidožroutů, před nimiž se zbytek živých ukrývá v pečlivě střežených azylech, které ukazuje Romerova trilogie, tu zombifikovaná Amerika vyhlíží spíš jako ekvivalent zábavního parku – jakéhosi zombielandu pro nadšené a hravé likvidátory nemrtvého masa. Skutečné zástupy zombií vidíme jen ve finále, jež se příznačně odehrává v lunaparku, tedy místě koncentrované davové úzkosti, kde se také hrdinové prakticky poprvé v celém filmu dostávají do opravdového ohrožení života. V předchozím ději se oživlé mrtvoly vyskytují vždycky v množství, s nímž si malý počet dobře ozbrojených hrdinů dokáže poradit, a ještě do toho zapojit kreativitu. Ve většině děje však hrdiny žene kupředu spíš nuda než nouze a jejich motivací není přežití, ale získání oblíbené sladkosti, návštěva rezidence tajemného B. M. či projížďka na ruském kole.

Zatímco obrazy pochodů oživlých mrtvol v Romerových filmech ukazovaly dav jako hrozivou masu, proti níž je třeba neustále stavět hráze, v Zombielandu je možné nemrtvé prostě ignorovat podobně jako zástupy lidí, které dnes potkáváme na ulici. Když vypravěč filmu několikrát zdůrazňuje svůj nefunkční rodinný život ještě před pandemií, naznačuje, že společnost se z jeho pohledu od té doby příliš nezměnila. Rozdíl je jen v tom, že dotěrné příslušníky davu je nyní možné beztrestně střílet. Zombieland tedy není ani tak filmem o boji individuí proti davu, jako spíš o tom, jak se jednotlivec vyrovnává s existencí mimo veškerou společnost (jež se zombifikací proměnila v anonymní kořistnickou sílu). Jak říká hrdina v jednom svém komentáři: „Všichni jsme sirotci v zombielandu.“

Hlavním zdrojem napětí ve filmu tedy není pocit ohrožení hladovými monstry, ale vztahy v ústřední čtveřici živých postav. Děj nás provádí od počáteční nedůvěry a podrazáctví přes nezávazné spojenectví až k ustavení umělé rodinné jednotky. Tím snímek naplní jedno z nejklasičtějších schémat mainstreamových hollywoodských filmů. V závěru hrdina explicitně prohlásí, že společenství, které se během děje kolem něj vytvořilo, má blíže k rodině než všechny předchozí skupiny, do nichž v minulosti patřil. Přestože celá linie sbližování čtveřice hlavních postav má hodně z hollywoodské naivity (které ale nic nebrání, protože celý snímek se od začátku vymyká veškerému realismu), nejde o čistou retardaci k tradičně chápaným rodinným hodnotám. Předně se opět jedná o rodinu snů, jak si ji představuje dospívající vypravěč: otec je zkušený a zábavný zabiják zombií, místo matky obsadila sexy přítelkyně a roli benjamínka přebírá mladší sestra. Podstatnější ale je, že pospolitost této rodinné jednotky už není určena biologicky ani institucionálně, ale čistě na základě vztahů mezi postavami. Skupina zombielandských sirotků se stává rodinou spontánně a nezávazně čistě na základě toho, že je situace stmelila dohromady.

Rodina zde má v podstatě totožný význam jako komunita, jejíž členové dobrovolně přistoupí na to, že budou alespoň dočasně budovat své životy jako společné umělecké dílo. Zombieland se tak završuje nečekaným happy endem: drtivá většina lidí zemře, čímž garantuje zbytku přeživších svobodu, a ti, co zůstávají naživu, utvoří společenství, čímž si navzájem garantují zábavu.