Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Prorok / Žánr a mystika převlečené do hávu realismu

Prorok / Žánr a mystika převlečené do hávu realismu

kritika / Kamil Fila / 7. 2. 2010 / komentáře (1)

Jednoho až překvapí, kolik diváků s krátkým odstupem od zhlédnutí filmu Prorok vytěsní, že součástí děje byly imaginativní obrazy s nadpřirozeným rozměrem, a také, že vyprávění, jež se zdá být faktograficky věcné, je spíše mezerovité a plné nedourčeností. V tom spočívá hlavní kinematografický trik tohoto zdánlivě průzračného díla, které by na základě svého námětu vyvolávalo spíš dojem, že Velkou cenu poroty v Cannes získalo za zobrazení sociální reality ve francouzských věznicích, případně etnických vztahů mezi jednotlivými frakcemi vězňů.

Režisér Jacques Audiard se ale – soudě nejen dle rozhovorů, ale i podoby samotného filmu – spíše snaží o jakési cinefilní žánrové cvičení, kde je hlavním principem hry ukrýt žánrová schémata pod nános realistických detailů. Člověku vytanou na mysli třeba snímky od Melvilla, Malla či Chabrola, nejvíce asi Le Trou (Jáma, 1959) od Jacquese Beckera.

Pro Audiardův styl v Prorokovi je příznačná nenápadnost, „low key“ profil, daný i šedivou paletou tónů, pomocí nichž režisér vykresluje prostředí vězení. Hlavního hrdinu nepředstavuje jako vysloveně sympatického (na to je nováček Tahar Rahim v hlavní roli záměrně příliš nevýrazný – jako by člověk bez tváře): pouze demonstruje, že je příliš nezkušený a bezbranný na to, aby oněch dlouhých šest let, jež vyfasoval, přežil na vlastní pěst. Devatenáctiletý negramotný Arab Malik nemá vyvolávat ani soucit za to, že by byl obětí oficiálního systému, ale jako osoba nás zaujme tím, jak se dovede stát součástí neoficiálních ilegálních struktur.

Neprojde si žádnou očistnou cestou, ústící ve vysvobození fyzické i duchovní, tak jako to nabízejí například oblíbené sentimentální filmy Vykoupení z věznice Shawshank či Zelená míle. Naopak, absolvuje zřejmě nevyhnutelnou cestu, kterou lze popsat jako negativní verzi Bildungsrománu: veškeré vzdělání, jehož se mu dostane, z něj rozhodně nečiní lepšího člověka. Výchova na mnoha úrovních, jíž se mu dostává od bachařů, muklů, kápů, ale i později při opušťácích od gangsterů „venku“, mu postupně umožňuje nalézt velmi efektivní strategii přežití. Zdaleka nejhrozivější na tom je, když se z odstupu vyjeví, jak snadná a rychlá tato přeměna byla a jak se z „nepopsané desky“ stal zločinec velkého formátu, na kterém se podepsala snaha neustále vykazovat mimikry, aby mohl hrát hru na všechny strany. Zlomovým okamžikem se stane jeho první vražda, kterou si už nosí navždy s sebou, zatímco následné činy už vyplývají téměř automaticky. Zdaleka nejsilněji se pak „mysl trestance“ projeví v momentě, kdy prochází letištními kontrolami – chová se úplně stejně poslušně, jako když je šacován ve vězení.

Film tak nabízí jakýsi antropologický pohled na spřádání sítí moci, kontroly a dozírání; i když tu nejde o onen proslulý model Panoptikonu, jak ho popisuje Michel Foucault. Coby pozorovatelé nemáme dokonalý přehled objektivního neviditelného pozorovatele o tom, co všechno se přesně děje, a namísto toho se můžeme (a zřejmě i máme) lehce ztrácet v labyrintu nadhozených otázek – kým a jak je Malik úkolován a nakolik jednotlivé „mise“ plní. Totiž to, že se zprvu přidá k vězeňskému gangu Korsičanů a stojí tak vlastně proti své „vlastní arabské krvi“, není v následujícím ději až do finále úplně jasná věc. Jisté je pouze to, že jsou si všichni vědomi toho, že je někdo špicluje, a tudíž si vězeňský model existence ustavičné podřízenosti dokonale zvnitřnili.

Z roviny tvrdé a netečné věcnosti se snímek několikrát prolamuje do měkčí subjektivní roviny – nejenom v záběrech z vlastního pohledu se stranami zataženými uzavírkou objektivu, ale hlavně ve snových či spíš emočně zjitřených scénách, kdy Malik vidí ducha muže, jehož z donucení zabil. Film tu zpochybňuje svůj vlastní realistický status a postupně se blíží k položení otázky po významu svého názvu: jediným, ale schválně nevysvětleným proroctvím je, že Malik při jednom opušťáku „předpoví“, že autu přes cestu přeběhne srna. Jde o podobný moment, jaké se objevují v posledních filmech Michaela Manna – záhadná zjevení zvířat, která překříží cestu civilizaci. Mnohoznačný zůstává i závěr, kdy Malik opouští věznici a za jeho zády se rozjíždí kolona aut: je to momentálně jeho suita, nebo trestné komando? A s kým se to před odchodem loučil – s jedním z Arabů, nebo Korsičanů? Mnohem pravděpodobnější jsou první varianty, ale proč bychom si v nevyzpytatelném světě zločinu měli být něčím jistí?

Proroka můžeme, mimo jiné, chápat jako nelichotivý obraz asimilace Arabů v současné Francii a vězeňský zkorumpovaný systém pak vidět jen jako předstupeň „normální společnosti“. Ve snaze být (jakkoli zastřeně) kritický vůči politické situaci v zemi, která se potýká s důsledky multikulturalismu, Audiard muslimy spíše humanizuje a zločin (jako vedlejší efekt žánrového napětí) téměř glorifikuje. Jeho záliba v lidech na okraji zákona, jimž věnoval i své předešlé filmy (Čti mi ze rtů, Tlukot mého srdce se zastavil), či lidem, kteří si na základě lhaní a předstírání vybudují novou identitu (Un héros très discret), má podobně romantizující rozměr jako záliba jiných cinefilů v „osudových ženách“.

Prorok (Un Prophète, Francie/Itálie, 2009)
Režie: Jacques Audiard, scénář: Jacques Audiard, Thomas Bidegain, Abdel Raouf Dafri, Nicolas Peufaillit, kamera: Stéphane Fontaine, hudba: Alexandre Desplat.
hrají: Tahar Rahim, Niels Arestrup, Farid Elouardi, Adel Bencherif
150 minut, distribuce: Aerofilms, premiéra v ČR: 3. 12. 2009

Přečteno 5828x

Článek vyšel v časopise Cinepur #67, leden 2010.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.5 /11

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Kamila B  (8.2.2010 14:52)

Skvěle napsané i vyargumentované.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Ozu chudých / Po bouři

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos

Bon appétit / Oklamaný

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček

Vidět znamená žít / Dunkerk

Vítězný film z Ji.hlavy Opera o Polsku / Ukřižovat orla


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Vejdi do prázdna / ...a přesyť se silnými podněty

Editorial č.68 / Autorství pohřbívané i zmrvýchvstalé

Stáhni mě do pekla / Když se z masa stane stín

Editorial č.63

Nevyzpytatelné cesty populárních filmových časopisů v Česku / Vzestup a pád Cinemy,...


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (193) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)

Cinepur #67 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #67, leden 2010

Z obsahu tištěného čísla:

Osamu Tezuka a Astroboy / Japonci, roboti a další lidé (Karel Veselý, zoom)

Call of duty: Modern warfare 2 (Jiří Flígl, videohra)

3 sezóny v pekle / Reklamní dekadence (Viktor Palák, kritika)

Základem filmu je vzpomínání / Rozhovor s Kim Ji-Woonem (Michal Procházka, fenomén)

Michael Haneke / Abstrakce naplněné světem (Alexander Horwath, rozhovor)

Bílá stuha / Zlo mezi námi (Jan Kolář, kritika)

+ více...