Cinepur / Časopis pro moderní cinefily
Bílá stuha / Zlo mezi námi
kritika / Jan Kolář / 10. 2. 2010 / komentáře (23)
Dosavadní Hanekeho filmy se obvykle vyznačovaly dvěma rysy. Jednak úzkým, hranicemi rodiny vymezeným prostorem, v němž explodovaly nebo odumíraly konflikty pohřbené pod povrchem bezchybně upraveného (a proto i zcela bezvýrazného) života současné středostavovské společnosti. A potom neustálou snahou fragmentarizovat: dějové motivy, které byly neustále vytrhovány z příčinných souvislostí, i narušená kontinuita nasnímaných záběrů, jež byly v průběhu filmů takřka vždy demaskovány jako umělé reprezentace reality, pomáhaly budovat ten podivně frustrující zážitek, který v divácích Hanekeho tvorba vyvolávala od Sedmého kontinentu až po thriller Caché. Byly to série střepů vzbuzující emoce i otázky – a zároveň natolik rozbité vrstvy sutin, jež nemohly nabídnout ani odpovědi, ani příležitost k soucitu.
Zdálo by se, že Bílá stuha se tomuto schématu vymyká. Kostýmní film prezentovaný jako dobová freska o kořenech fašismu; stylizovaná kamera zdůrazňující krásu obrazů zachycovanou v rozmáchlých černobílých kompozicích; recitativ vypravěče, který provazuje jednotlivé scény a přehledně informuje o pořadí, v němž se odehrály, i o postavách, jichž se dotkly... To vše by mohlo navozovat dojem klasicizujícího tvaru a standardně čitelného vyprávění ukotveného v žánru historického dramatu. A přesto je to paradoxně právě Bílá stuha, v níž Michael Haneke dovedl k absolutní dokonalosti své úsilí natočit rodinný film („eine Kindergeschichte“ jak praví podtitul), jehož obrazy by toho více zakrývaly, než odhalovaly. Film-monstrum, do něhož přes jeho naléhavost není možné vstoupit.
Příběh Bílé stuhy je sice zasazen na sever Německa, ale kontrastem mezi přehuštěnou sítí společenských konvencí a zoufale potlačovaným nářkem lidí, jež v ní uvízli, jako by odkazoval spíš na středoevropský kontext rozpadající se habsburské monarchie. Historie odehrávající se na přelomu let 1913 a 1914, kdy se klidná vesnická komunita stane obětí série nehod a drobných zločinů (přičemž všechny spojuje především jejich stupňující se brutalita), ostatně víc než připomíná romány Hanekeho krajanů. Stejně jako u Roberta Musila či Thomase Bernharda, vystupují v Bílé stuze jen mimořádně ambivalentní postavy, které si v dokonale vyčištěné krajině bez lásky vzájemně vyměňují role obětí a trýznitelů. Na jedné straně zmrtvělé figury despotických otců a vyprahlých matek, které drží pohromadě jen uniformy, do nichž během života vrostly. Naproti nim děti, u nichž proces fosilizace právě započal.
Hlavní podobnost Hanekeho filmu s tvorbou autorů Muže bez vlastností či Rozrušení však nespočívá jen v nekompromisním obnažování toho, jak se životy lidí pod tlakem rigidních pravidel proměňují v nekonečně monotónní sled masek, jež si před ostatními i sami před sebou do úmoru nasazují. Spojuje je především důraz kladený na povrch věcí. Precizní styl Musilových a Bernhardových textů zachycujících do nejmenších detailů tvary mraků, záhyby látek či zašlý lesk podýhovaného nábytku v sobě vždy odrážel úzkostnou jistotu, že pod rovinu popisu nebude nikdy možné sestoupit. Že sebepečlivěji volená slova pravou, bezuzdně špinavou povahu věcí nikdy neodkryjí a přes svou maximální snahu budou nanejvýš signalizovat svou vlastní nedostatečnost.
Haneke pracuje obdobně s audio-vizuálními znaky. Bělostná stužka (jakési luteránské Kainovo znamení, jež musí ve filmu na znamení hanby nosit dětští provinilci), která nedokáže sdělit nic o sadistickém násilí, jemuž jsou její nositelé vystaveni, ani o nenávisti, která v nich dřímá, je jen tím nejzjevnějším symbolem distance mezi námi, diváky, a skutečným jádrem událostí, jež před námi na plátně defilují. Stejnou roli plní v Bílé stuze i tradiční arzenál režisérových výrazových prostředků – absence nediegetické hudby (která by divákům pomáhala jednoznačněji interpretovat náladu jednotlivých dějových sekvencí), mělký, do detailů prokomponovaný a přitom vždy takřka nečitelný prostor mizanscény snímaný v dlouhých záběrech či statická kamera, která publikum často doslova fyzicky vylučuje ze hry a brání mu zahlédnout probíhající děj. To, oč většina filmů usiluje (strhnout diváky do děje, zaplavit je emocemi a nakonec jim dopřát patřičnou dávku katarzní úlevy), Bílá stuha systematicky podkopává.
Už bylo řečeno, že tyto zcizovací postupy nejsou v Hanekeho tvorbě ničím novým. Avšak zatímco v případě režisérových starších filmů, zejména u snímků „glaciální trilogie“ či u Funny Games, sloužily primárně k tomu, aby diváci nepodlehli iluzivní moci filmových obrazů (a představovaly tak virtuózní ilustrace trochu suchopárné teze o tom, jak se naše reálná zkušenost světa hroutí pod záplavou jeho mediálních prezentací), přivádí je Bílá stuha na novou úroveň a dává jim i jiný smysl.
Tíseň, již tento film vyvolává, není redukovatelná na žádnou teoretickou poučku. Pasivní role, kterou nám Bílá stuha tak intenzivně připomíná, ta znenadání odhalená pozice těch, co jsou nuceni se jenom dívat, tu působí jako náraz – tváří v tvář neskutečným obrazům stylizovaným do podoby fotografických portrétů z počátku minulého století jsme ponecháni jen sami sobě, svým myšlenkám, selháním a vlastním životům, které v každodenní honbě za štěstím tak dokonale ignorujeme. Jen proto můžeme na konci Hanekeho posledního filmu tak intenzivně procítit závěrečný obraz, v němž všechny postavy usedají čelem ke kameře do kostelních lavic. A přemítat přitom nad tím, zda je děsivější zlo ukryté za těmi spořádanými tvářemi, nebo to, že se ty obličeje těm našim tolik podobají.
Bílá stuha (Das weisse Band – Eine deutsche Kindergeschichte, Rakousko, Německo, Francie, Itálie, 2009, IMDb)
scénář a režie: Michael Haneke, kamera: Christian Berger, střih: Monika Willi, výprava: Christoph Kanter, kostýmy: Moidele Bickel, produkce: Michael Katz, Veit Heiduschka, Stefan Arndt,
hrají: Christian Friedel, Burghart Klaussner, Susanne Lothar, Branko Samarowski, Leonie Benesch, Maria-Victoria Dragus, Leonard Proxauf ad., distribuce Artcam, 144min. (premiéra v ČR 14. 1. 2010).
Bílá stuha (Das weisse Band – Eine deutsche Kindergeschichte, Rakousko, Německo, Francie, Itálie, 2009, IMDb)
scénář a režie: Michael Haneke, kamera: Christian Berger, střih: Monika Willi, výprava: Christoph Kanter, kostýmy: Moidele Bickel, produkce: Michael Katz, Veit Heiduschka, Stefan Arndt,
hrají: Christian Friedel, Burghart Klaussner, Susanne Lothar, Branko Samarowski, Leonie Benesch, Maria-Victoria Dragus, Leonard Proxauf ad., distribuce Artcam, 144min. (premiéra v ČR 14. 1. 2010).
Přečteno 10420x
Článek vyšel v časopise Cinepur #67, leden 2010.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
3.7 /27
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
komentáře
http://blogovize.blogspot.com/2010/03/3x-haneke-v-kine.html ... něco do pranice...
Oba ty úspěchy!>)
Byť mu ten úspěch samozřejmě přeju!
Byť mu ten úspěch samozřejmě přeju!
Však já si na to taky nepotrpím a je mi jasné, že s tímhle "pocitem" se tu tak akorát vystavím posměchu (ano, i já se usmívám, když si někdo posteskne třeba nad "odtažitostí a chladem" Kubricka nebo Cronenberga... u Bresona si většinou nikdo netroufne, nebo už možná není dneska zajímavý coby objekt stesků!>). Ale co se dá dělat, pocit je pocit. A ano, skutečně má v tomhle "lidském sebezapření" a "autorském plnění společensky prospěšného úkolu" BÍLÁ STUHA blízko k jinak mnou oblíbenému BENNYHO VIDEU. Když se snažím vzpomenout si na jiné, dokonce "žánrové" filmy operující s tématem "zlé vesnice" (namátkou a okamžitě se mi vybavují JEZDECKÉ VÝJEVY Z HORNÍCH BAVOR, MRTVÍ A POHŘBENÍ nebo WICKERMAN a nakonec i to MĚSTEČKO PROKLETÝCH, dejme tomu), ani jeden mi nepřipadá tak tezovitě a modelově vystavěný jako STUHA. A ani u jednoho nemám dojem, že by se pouze vehementně snažil být "dalším dílkem do autorovy národně-kritické skládačky". V tom ten "pocit" ve stručnosti tkví. Já tu vesnici prostě nemůžu vnímat na realistické rovině, pouze jako "model rakouské/německé/evropské společnosti té doby". Proto mi ten film přijde také (narozdíl od prakticky všech ostatních Hanekeho filmů) tak "netykavý" a "bezpečný". Proto si také myslím, že (opět narozdíl od všech ostatních) je tak "divácky úspěšný".
Ani bych nevěřil, kolik si udělám kamarádů po jedný sedmičce červenýho - slibuju, že už se půjdu ožírat offline. Na druhou stranu přiznávám, že jsem trochu alergický na všechny ty řeči o "absenci radosti z tvorby" a "chybějícím svědectví o autorově zápasu" nebo o "splněném domácím úkolu" a "tezích, které oberst Haneke pohrdlivě vtlouká divákům do hlavy" (střídavě EGOD/Štindl). Né že by to nebyla dobrá charakteristika některých Hanekeho filmů (na Bennyho video to sedí celkem pěkně), ale zrovna Bílá stuha mi v kontextu Hanekeho tvorby připadá naopak jako jeden z nejméně tezovitých filmů. Takže jsem teď trochu frustrovanej, že někdo s tak intenzivní diváckou zkušeností jako EGOD moje intuice nepotvrzuje, Donnerwetter! (A bacha, otevírám další lahev!)
Budu asi za barbara, ale v životě jsem nečetl žádnou Štindlovu recenzi!>) Co popisuji je pouze a zcela úplně můj dojem postavený na dvém zhlédnutí BÍLÉ STUHY (ve Varech a o půl roku později v distribuci) + kompletní "Mistrovy" kinotvorby - díky cinepuru a osobní píli v jednom jediném týdnu (přičemž některé oblíbené kousky jsem viděl už napopáté/napošesté)! Bez této kompetence bych se totiž snad ani neodvažoval zapojovat do diskuse s odborníkem Vašeho kalibru, jehož názory jistě nejsou odnikud opsány!>)
diky za doporuceni. ta recenze je docela chytrá: http://archiv.newton.cz/ln/2010/01/09/49b1da0f3954e67c5f2080541558a40c.asp
EGOD jenom velice jasně cituje Štindlovu recenzi z lidovek. A klid, ale opravdu klid - já vám nepodsouvám, že jste film neviděl, jen reaguju na odkaz, který jste přihodil.
Ondřej Čapek (24.2.2010 15:16)
No on hlavně nemá co vytáhnout Haneke, myslím, že EGOD to vyjádřil velice jasně. Já přidám ještě scénu "učitel u rodičů své milé" vlastně jen opakuje "banální" situci, která byla mnohokrát zfilmovaná před tím - "za rok se vrať a uvidíme". ***** Film jsem viděl a váš argument "posuzujete kompozice záběrů z Bílé stuhy podle těch ořezaných obrázků" mi přijde hodně, ale hodně laciný
Ondřej Čapek: Jestli posuzujete kompozice záběrů z Bílé stuhy podle těch ořezaných obrázků, začínám tomu rozumět - mezi http://www.topzine.cz/wp-content/uploads/2010/01/stuha-toto.jpg a http://www.filmsdulosange.fr/cannes/ruban_blanc/Ruban%20blanc1.jpg je docela rozdíl. (Další slušnější fotky jsou na oficiálních stránkách filmu http://www.lerubanblanc.com/). Nápad s luteránským penisem je zajímavej. Ale vzhledem k Hanekeho tupé germánské okázalosti a známé zálibě snobských Vídeňáků v kastračním komplexu odhaduju, že pastor nemá co vytáhnout.
ten záběr je dost zlověstvný, vám to nepřijde? jistě, jsou tam všechny obvyklé vesnické komponenty, slepice a tak... ale pohled na sešikované děti zezadu, pomalu odcházející velkým celkem... jednak je lehce příznakový, takže se nabízí otázka, ostatně jako často u Hanekeho, "kdo se dívá", a jednak myslím právě narušuje klišé a běžná očekávání.... mně ten film přišel právě v téhle rovině kompozic a střihu a s tím související nedořečenosti docela napínavý...
ten záběr je dost zlověstvný, vám to nepřijde? jistě, jsou tam všechny obvyklé vesnické komponenty, slepice a tak... ale pohled na sešikované děti zezadu, pomalu odcházející velkým celkem... jednak je lehce příznakový, takže se nabízí otázka, ostatně jako často u Hanekeho, "kdo se dívá", a jednak myslím právě narušuje klišé a běžná očekávání.... mně ten film přišel právě v téhle rovině kompozic a střihu a s tím související nedořečenosti docela napínavý...
Uff, už jsem si myslel, že jsem s tím sám... Doplňující řečnické otázky: Takže taky máte pocit, že se tam v některých linkách příliš tlačí na pilu, aby teze "zlé vísky" byla dokonalá (k onanii bych přidal i zbytečný incest "u doktorů")? A taky Vám připadá, že zrovna tyhle nápady vypadly z Carriéra (podezření mě jímá zvlášť při vzpomínce na Schlöndorffovu ULZHAN)? A taky máte neodbytný pocit, že tohle má být TEN HANEKE, CO SE BUDE LÍBIT ÚPLNĚ KAŽDÉMU zleji: TEN HANEKE, CO BUDE TAK NEKONTAKTNÍ A SVÝM TÉMATEM NIKOHO NIČÍM PŘÍLIŠ NEPROVOKUJÍCÍ, ŽE KONEČNĚ DOSTANE I TY NEJVYŠŠÍ CENY (ne, jen ty za režii) A DOJDE ŠIROKÉHO UZNÁNÍ? A hlavně: taky Vám připadá, že se v tom filmu neodráží žádná "radost z tvorby"(ať už je ten pojem jakkoli vágní, uctěme ho minutou hanekeovského ticha!>), ale jen jakási (sebeu)spokojenost ze splnění domácího úkolu na téma "závažné národní a evropské téma"?
Ondřej Čapek (24.2.2010 13:16)
ondra: no problém je v tom, že Haneke není zlý, zlý je třeba Pasolini v Saló aneb 120 dnů sodomy, Fincher v Sedm (a ty mají katarzi), Haneke je jenom nudný a plný klišé: jistě že farář je citově chladný, doktor zneužívá svoji dceru, zlý kapitalista hrabě posílá chudé ženy na nebezpečné práce, učitel je ňouma a jeho milá stydlivka, prostě takové běžné venkovské obludárium běžného středoevropského levičáka ***** z recenze: "do detailů prokomponovaný a přitom vždy takřka nečitelný prostor mizanscény" - dejte si tu práci a mrkněte se na fotky z filmu, já tam tu prokomponovanost prostě nevidím - OK, skupina dětí na tředu záběru, vlevo drůbež, v pozadí linie baráků, nic víc. http://www.topzine.cz/wp-content/uploads/2010/01/stuha-toto.jpg Scéna při biřmování je useknuta před koncem - no to je asi ta rafinovanost. ****** Pokud nemá film katarzi, tedy neposkytuje v širším slova smyslu vnitřní duševní očistu dosaženou vnímáním uměleckého díla, tak proč ho sledovat?
Jenom malá poznámka k Musilovi, i když je to v Kolářově článku jen podpůrný argument, nezpochybňující (dle mého nároru) výstižnost textu o Bílé stuze. Především Bernhard je vždy ve svých dílech dotčený, rozjitřený, žalující, u Musila je znát odstup od látky (s částečnou výjimkou Zmatků chovance Toerlesse), racionalismus, snaha o objektivizaci. Shodou okolností jsem se vloni na podzim prokousal Mužem bez vlastností (včetně nedokončeného třetího dílu) a můžu říci, že jsem byl - vzhledem k pověsti díla - nesmírně zklamán. Považuji tento román za - sice grandiózní - ale omyl. Chudičký děj, minimální "tah" románu, nulová gradace, postavy strnulé, bez vývoje, modelované v zájmu románových idejí. Samozřejmě, v Muži bez vlastností jsou jednotlivé nádherné pasáže, desítky, ne-li stovky skvělých myšlenek a sentencí, ale marná sláva na celek to nestačí. Tisícistránkový esej s beletristickou "výztuží". To jeho současník Hermann Broch dokázal vytvořit v Náměsíčnících strhující příběh (či spíše příběhy), ačkoli i on proplétá dějem (ve zvláštních kapitolách) samostatný esej o rozpadu hodnot . K Švejkovi, kterého jsem nedávno (potřetí) také přečetl: Celkově jde o obdivuhodné dílo, se spoustou literárně skvostných scén (netřeba uvádět příklady), ale místy je přece jen znát určitá ledabylost a odbytost, na kterou si Hašek zvykl při rychlém "vyrábění" povídek. Projevuje se to ve větné stavbě i v stylizaci některých pasáží. Například převažující - velice nosný - černohumorný, cynický postoj vypravěče je občas vystřídán neústrojnými moralizujícími, přímočarými vsuvkami (o náboženství, válce). Prostě si myslím, že na pár místech (možná deseti dvaceti stránkách z šesti set) přece jen citelně chyběla redaktorská korekce... Mimochodem Vaňkovo pokračování není zdaleka tak špatné, jak se občas tvrdí. Je výrazně odlišné, jiné než Haškův text, ale to samo o sobě (ani v tak pochybném projektu, jako je navazování na román jiného autora) chybou není. Švejk není Švejk a podobně jsou posunuté i ostatní postavy. Slabý, selankovitý je Vaňkův konec, kdy se skoro všechny hlavní postavy potkávají v Praze (škoda, že se nedovíme, jaký závěr by si vymyslel Hašek), ale pasáže z ruského zajetí, útrap s ním spojených, z nasazení Švejka a jeho spolubojovníků na zemědělské práce jsou vynikající, jejich drsný, nemilosrdný humor má s Haškem mnoho společného. Vaněk vycházel v těchto epizodách z vlastních traumatizujících válečných zážitků. Škoda, že předčadně zemřel, dobrých humoristů je (nejen) v české literatuře jako šafránu.
Spirituál Kvintet (24.2.2010 11:34)
No já nevím, proč by "dobré dílo" (co to sakra je?) mělo mít vždy pointu a katarzi. To mi přijde jako trochu pravěké hodnotící kritérium. Ale souhlasím, že kdyby farář vytáhl penis, bylo by to fajn.
měl byste na to napsat ucelenější recenzi, pane Čapku, tyhle poznámky, to je takové šup sem, šup tam, Anderson, Chytilová, a argumentace tím trochu trpí... inspirativní je to o té katarzi: je to tak, Haneke je zlý a katarzi, neřkuli už narativní rozuzlení divákovi nedopřeje, a přitom je jeho "freska" tematicky naprosto konzistentní... v tom mi ten film přišel dobrý
Ondřej Čapek (24.2.2010 10:11)
V čem není Hašek precizní? Třeba mix čeština - němčina je ve Švejkovi celkem promyšlený (to a další věci si člověk uvědomí, kdyžý čtě Haškovi starší věci, povídky, když některé jsou jenom "zábavné čtivo" ... navíc jak Švejk, tak Muž bez vlastností jsou nedokončená díla. (OK, prudím - možná máte na mysli rozsáhlé popisy, ty ve Švejkovi nejsou) ***** Haneke a příběh: no já nevím, nemělo by mít dobré dílo vždy nějakou pointu a katarzi? A to beru pointy i typu Den kobylek, Plechový bubínek, Sladký život, filmy bratrů Coenů, Hoří má panenko... to "něco" na závěr mi tam chybí. Lynch v Modré sametu nemá ucelenou narativní linii, ale nuda to není. jak to mají tyto filmy se skutečným životem (co to sakra je?) nevím. Já nechápu, že pro někoho je naprostým vyvrcholením filmového umění 24 hodin záběr na Empire State Building. Logickou děrou ve scénáři mám na mysli absenci výslechu syna hraběte. ****** Haneke a vizualita: OK, beru filmy na první pohled "přepálené" (Apokalypsa Now, Sedmikrásky) i filmy, který budují atmosféru pozvolna, nenápadně (Wes Anderson, Eraserhead, Muž z Londýna), jenže mě ty záběry na pole s voiceoverem opravdu nebavily. ***** A furt jsem měl pocit, že kdyby farář vytáhl penis a začal jím kývat, jak to natočili v Josefíně Mutzenbacher, tak by to filmu jenom prospělo. U dobrých filmů mě to nenapadá.
Koukám, že než se člověk rozhoupe, pružnější zareagují rychleji a míň popuzeně. Zřejmě dědkovatím...
Ad OČ: No jeje, to je vášně. Jen čtyři poznámky: 1) paralelu Musil - Bernhard (a Haneke) se v textu pokouším vysvětlit (uznávám, že můžu být mimo mísu, ale nějakej náznak argumentu tam je, ne že ne); 2) "precizní styl" není právě nejoriginálnější obrat, ale když už jsme u toho, znám i dobrou středoevropskou literaturu, kterou bych za precizní neoznačil (Švejka třeba); 3) moc nechápu tu poznámku o logických dírách ve scénáři - každému, kdo film viděl je snad jasné, že se tu neprezentuje nějaká ucelená narativní linie, ale jen časový sled často nesouvisejících událostí (je to jen další varianta Hanekeho znejisťování diváků, kteří čekají klasický příběh a pointu s katarzí, přičemž se ani jednoho - stejně jako ve skutečném životě - nikdy nedočkají); 4) chápu, že se vám poslední Haneke nelíbí, ale odsuzovat ho kvůli "tupé černobílé scenérii", "jalovým kompozicím" a "matným utlumeným hereckým výkonům" není ta nejlepší strategie. To je prostě blbost.
to je kurážný názor. Weisse Band se možná vychvaluje až moc, ale její kompozice rozhodně nejsou jalové: plodí napětí, jímž se v rovině stylu vyjadřuje hanekeho téma rozptýleného a nepolapitelného zla a moci... matné tlumené herectví? také bych řekl, že je stylově funkční, potlačuje se tím funkce hlavní postavy.... oficiální vyšetřovatele jsem vnímal právě jako takový vtip a la Magritte, ale nevím, musel bych se na to podívat znovu.... souhlasím s jedním: Trier je vtipnější.
Ondřej Čapek (23.2.2010 14:27)
Haneke se tímto filmem stal pro mne tím nejpřeceňovanějším evropským režisérem: tupá černobílá scenérie a jalové kompozice až to někdy připomíná české televizní inscenace, matné utlumené herecké výkony, bez pointy, bez vtipu, emocí (třeba Trier je ironický, vtipný, jen Haneke tupě germánsky okázalý) logické díry ve scénáři (jako roli třeba hrají oficiální vyšetřovatelé, kdyby scény s nimy byly vystřiženy stalo by se něco?), x-krát zpracované klišé (co by měl dělat pastor jiného, než láčit masturbaci svého syna uvazováním k posteli, že) a výsledek - nuda. "Precizní styl Musilových a Bernhardových textů" - opravdu si nejsem jist, je-li možné tyto dva autory nějak řadit k sobě. Muž bez vlastností postrádá útočnou (sebe)nenávist Thomase Bernharda. Precizní je snad 90 procent dobré literatury?
POSLEDNÍ ČÍSLO
#148
srpen 2023
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Hranice klimatického hraní / Terra Nil
Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna
KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána
KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce
KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici
KVIFF: Blažiny lekce uštědřují divákům pořádný monokl
KVIFF: Alegorická detektivka Úsvit není ani ryba, ani rak
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Šmíra a hra doopravdy / Benedetta
Od eschatologie k entropii / Last and First Men
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #67, leden 2010
Z obsahu tištěného čísla:
Call of duty: Modern warfare 2 (Jiří Flígl, videohra)
Michael Haneke / Abstrakce naplněné světem (Alexander Horwath, rozhovor)
Odplata (Jiří Flígl, mimo kino)
Zoufalci / Utopická křeč (Zdeněk Holý, kritika)
3 sezóny v pekle / Reklamní dekadence (Viktor Palák, kritika)
Základem filmu je vzpomínání / Rozhovor s Kim Ji-Woonem (Michal Procházka, fenomén)