Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Avatar / Stejný, a přece jiný

Avatar / Stejný, a přece jiný

kritika / Radomír D. Kokeš / 31. 1. 2010 / komentáře (8)

Dalo by se jen cinefilně zahulákat: Pokud považujete první Star Wars nejen za technicky revoluční, ale i výborný film, pak neváhejte a okamžitě běžte do kina. Pozice Avataru od Jamese Camerona se totiž v kontextu současného Hollywoodu podobá pozici, jakou v americké kinematografii zastávaly v 70. letech Star Wars. Působí jako filmové zjevení, ačkoli do sebe zahrnuje mnoho jiných žánrových postupů a příběhů. Nabízí jednoduchou fabuli o proměně průměrného ve vyvoleného, který ovládne vyšší sílu, jež je všude a ve všem kolem něj. A domnívám se, že Avatar stejně jako Star Wars esteticky nezastará, protože i jeho zásadní trikové inovace jsou hluboce zakořeněny v touze vytvořit komplexní svět, který svou promyšleností dalece přesahuje hranice toho, co je z něj zrovna vyprávěno. A právě do něj se divákovi tak snadno zprostředkovaně „utíká“, má chuť jej navštěvovat znovu a znovu. Dále srovnávat Star Wars s Avatarem za hranici této povrchní analogie by však bylo k druhému jmenovanému vysoce nespravedlivé. Důležitý byl argument, že někdy je třeba vidět za příběhy.

Koneckonců právě ty Cameronovy nikdy nebyly bůhvíjak sofistikované a síla jeho filmů už od Terminátora spočívala hlavně v (až patologicky) pečlivém promýšlení toho, jakými prostředky vypráví. Jasně čitelná láska k technice, vědě, vodě a hlavně filmu činila Cameronovy snímky přes jejich neskrývanou „blockbusterovost“ vždy zásadně odlišnými od jakýchkoli jiných, které kdy v Hollywoodu vznikly. Jsou to snad až na hravé Pravdivé lži solitérní perfekcionistická díla, která se v jejich celkové struktuře nikdo nepokouší napodobovat (na rozdíl třeba od Spielbergových). A Avatar po dlouhých dvanácti letech opět potvrdil, že výše řečené stále platí. Jistě, ten příběh: do poloviny těla ochrnutý bývalý mariňák Jack Sully přilétá na planetu Pandora, kterou se vojáci a politici postupně snaží kolonizovat (respektive získat její nerostné bohatství) a skupinka vědců poznávat. Dostane svého avatara, tělo vytvořené spojením lidské DNA a DNA místních obyvatel Na’vi, do kterého se může přenášet svou myslí. a v tomto těle se začne postupně sžívat s místními, objevovat jejich svět – a lásku.

Jenže příběh v Avataru tvoří to nejméně podstatné, na rozdíl od vyprávění, které je podobně jako v Titanicu mnohem promyšlenější, než se na první pohled jeví. V Titanicu tvořila milostná linie především způsob, jak s Jackem a Rose projít celou lodí od strojovny až po kapitánský můstek, aby se divák všude zorientoval. V druhé půli už ho pak během potápění nebylo třeba jakkoli instruovat. I v Avatarovi vyprávění první polovinu filmu bez výraznějších dějových (nebo spíš kulturních a hodnotových) konfliktů pro diváka postupně objevuje úplně nový svět. Seznamuje ho s životem na lidské základně, se vztahy a motivacemi na ní, ale hlavně s planetou Pandora, jejími zákonitostmi, faunou, flórou a kulturou (včetně nového funkčního jazyka). Ve spirále postupně opakuje cyklus „vědci, vojáci, Na’vi“, přičemž diváka nenásilně vzdělá ve všem, co se o Pandoře pro potřeby druhé poloviny filmu musí dozvědět, a pak vše beze zbytku využije. Navzdory pomalejšímu tempu i střihu, než „velí“ současné normy, má Avatar precizní rytmus a jde paradoxně o jeden z nejrychlejších (téměř) tříhodinových filmů blahé paměti.

Vše v jeho fikčním světě je tak logické, systematické a navázané na ostatní řečené, že vzbuzuje pocit (samozřejmě zdánlivý) své úplné poznatelnosti. Vědci „popularizují“ Pandoru z přírodovědecko-antropologického hlediska a Na’vi zase z přirozené pozice jejích obyvatel. Jako kdyby časoprostor Avataru nebyl vytvořený pro vyprávění, ale právě naopak: zdá se, že vyprávění existuje jen proto, aby mohlo ukázat fascinující svět, ve kterém se odehrává. I proto film vznikal dlouhé roky, kdy se technika i technologie postupně vyvíjely, a jeví se jako něco z úplně odlišné „kinematografické reality“. Nekřičí „já jsem revoluční, podívej se na mé trikové možnosti!“. Nikoli: do několika minut zapomenete, že sledujete snímek, z něhož jen nějakých 40 % nevzniklo v počítačích. A v 3D verzi nikdo nehází předměty do „kamery“, abyste si třetího rozměru všimli – bohatě stačí, že když se hrdina pohybuje v korunách stromů, vám se zatočí hlava.

Jednoduše řečeno, divák se nenapojuje jen na (charakterově dost jednoznačně definované) hrdiny, ale na zcela unikátní, originální a vizuálně opojnou Pandoru, na které mu pak záleží, když ji chtějí některé postavy zničit. Všichni ve filmu odvádějí (snad až na skladatele Hornera) skvělou práci a herci hrají výborně nezávisle na tom, zda jsou „za sebe“, nebo „za Na’vi“. Ve snímku je navíc řada drobných hříček a vtípků – odkazuje například na Vetřelce, Čaroděje ze země Oz a zvukově i na Jurský park („hlas“ velociraptorů z prvního dílu). Ty naznačují, že Avatar sice bere svůj svět vážně, ale sám sebe už tolik ne. Ve výsledku nezáleží na tom, zda jste jeho příběh už mnohokrát viděli, že jeho ekologické poselství je vlastně dost jednoduché nebo jestli je nějaké nedávné blockbustery vyprávěly mnohem důmyslněji. Avatar je stejně jako předchozí Cameronovy filmy v tolika aspektech jiný než všechny ostatní, že nemám potřebu přemýšlet nad tím, v čem jiný není. I kdybyste ho měli nenávidět, doporučuji vám ho vidět. Nejlépe několikrát.

Avatar (USA/Velká Británie 2009)
režie, scénář: James Cameron
kamera: Mauro Fiore, střih: John Refoua, Stephen E. Rivkin,
hudba: James Horner
hrají: Sam Worthington, Zoe Saldana, Sigourney Weaver, Stephen Lang, Giovanni Ribisi ad.
162 minut, distribuce: Bonton film, premiéra v ČR: 17. prosince 2009

Přečteno 8095x

Článek vyšel v časopise Cinepur #67, leden 2010.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.8 /34

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Branislav Marček  (11.5.2015 13:21)

"Pokud považujete první Star Wars nejen za technicky revoluční, ale i výborný film," A nie len prvé ale rovno všetkých šesť.

ptch  (5.8.2010 13:21)

vizuálně strhující ... SRAČKA

RDK  (11.3.2010 11:45)

Když si to dáte do Googlu, je to citováno v tisících textech. Každopádně například IMDb tvrdí: "The movie is 40% live action and 60% photo-realistic CGI. A lot of motion capture technology was used for the CGI scenes." Lukáš: Až teď jsem zaregistroval tu poznámku, teď musím běžet, ale brzy odpovím.

Ondřej Nečas  (8.3.2010 11:45)

"40 % nevzniklo v počítačích" Citace? To se mi zdá opravdu přehnané (příliš mnoho)

Lady*Citrus  (19.2.2010 22:48)

avatar je nejlepší!!!

Lukáš Novosad  (12.2.2010 13:10)

Jakkoli, Dougu, souhlasím s postřehem o Jamesi Hornerovi, jehož příspěvek do filmu mě velmi zklamal (kolika svými staršími melodiemi si vypomohl? pěti? to je fuk, na můj vkus celkově dodal muziku povadlou jak přešlý ledový salát), a jakkoli nemám nic proti zbytku tvého textu, přece jen k tvému náčrtku o podobnosti Avatara a SW (byť férově hned charakterizovanému jako povrchní analogie) bych se rád zeptal: Utíkají lidé znovu a znovu k SW primárně kvůli jejich světu, anebo kvůli - bez výjimky zajímavým - postavám, skrze něž je tento svět představen? To je totiž, obávám se, hlavní rozdíl budování světa v SW a v Avataru, jehož svět je zprostředkován v podstatě bez ohledu na postavy. Jasně, děje se to srkze Jacka, ale žádná postava Avataru není tak zajímavá a silná, aby ses do světa vracel kvůli ní - chceš se jen vrátit na Pandoru. Kdežto u SW chceš lítat s Hanem Solem, Žvejkalem a dát Jabba Huttovi přes držku. Jinými sovy, chceš být Jedi a bojovat proti hvězdě smrti, kdežto v Avataru chceš být na Pandoře a ani bys nemusel být Na'vi. Tudíž triky v Avataru slouží světu, ale v SW postavám, řekl bych. A v tom mi tvá analogie kulhá.

Mbuna  (11.2.2010 21:15)

OMG

Asdas   (11.2.2010 20:39)

S poslednou vetou súhlasím po prvom pozretí my to vypalilo očné bulvy:) Jednoducho som nevedel čo a ako alebo aký bude môj prístup k tomu filmu lenže potom prišlo dalších šest návštev a ja ten film milujem !

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Ozu chudých / Po bouři

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos

Bon appétit / Oklamaný

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček

Vidět znamená žít / Dunkerk

Vítězný film z Ji.hlavy Opera o Polsku / Ukřižovat orla


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Mission: Impossible – Ghost Protocol / Ohniska zájmu

Tintinova dobrodružství / Organizovaná odpoutanost

Laický čitatěl' / Kladivo na Mišíkovú

Mysl a příběh ve filmové fikci / Kognitivismus, etc. (aneb pralesem terminologických pojmů)

Návod na použití Jamese Bonda / Vezměte čtyři fikční světy, protřepejte a nemíchejte


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (193) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)

Cinepur #67 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #67, leden 2010

Z obsahu tištěného čísla:

Osamu Tezuka a Astroboy / Japonci, roboti a další lidé (Karel Veselý, zoom)

Jihlavské pitchování / Odvrácená strana festivalu dokumentů (Jan Kolář, glosa)

Základem filmu je vzpomínání / Rozhovor s Kim Ji-Woonem (Michal Procházka, fenomén)

Odpověď Adamovi Brožíkovi (Jan Kolář, glosa)

Znaky, obrazy a stíny / O obrazech toho jazyk nemůže říct mnoho (Kamil Fila, kniha)

Filmy jako recepty na modernitu / Podoby současné filmové Koreje (Michal Procházka, fenomén)

+ více...