Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Editorial č.68 / Autorství pohřbívané i zmrvýchvstalé

editorial / Kamil Fila / 16. 3. 2010 / komentáře (4)

Přemýšlel jsem, co se stalo za těch pět let, co jsem byl v redakci Cinepuru, se zdejším – naším nebo i jen mým – psaním o filmu. V roce 2005 vzbudilo velký rozruch kritické vypořádání se s odkazem zemřelého Jiřího Cieslara. Těžko říct, proč v celé debatě-nedebatě tehdy úplně zapadla konkrétní argumentace ohledně bodů, jimiž se vyznačoval Cieslarův styl, a které – podle mého – vládly a dodnes vládnou českému kritickému diskurzu. Je zvláštní, že čím méně odborný styl psaní je, tím více podléhá minimálně třem až čtyřem předsudkům, jež nikdy neobstojí před důslednějším teoretickým rozborem a odkazem k historickým faktům.

Prvním předsudkem je víra v esenci filmu, jakousi pravou filmovost a možnost jemně vydestilovat a aplikovat jedinečné mediální kvality. Na základě této představy můžeme jednotlivá díla posuzovat jako více či méně „filmová“ a snadno tak například vidět „úpadek“ současné kinematografie vlivem komputerizace a digitalizace. Obvykle přitom ale zapomínáme na to, že filmy zažily svůj „úpadek“ zvukový (málo obrazového vyjádření), barevný (málo odstínů šedi a práce se světlem a stínem), širokoúhlý (malá hloubka pole), teleobjektivový (nahrazení přirozených jízd kamery zoomováním) atd. Film byl přitom vždy filmem, ale nikdy neexistoval ani jeden druh filmu ani jedna linie „pravějšího filmu“ oproti těm „nepravým“; film neupadával ani se nevracel do „správných kolejí“. Druhým předsudkem je mýtus teleologie média, tedy jakési předurčenosti k tomu vyvíjet se od tzv. primitivních podob k těm vytříbenějším. Obvykle se tento mýtus zhmotňuje v nepravdivých popisech nutného přechodu od stadia filmu atrakcí k narativní formě. Je to opět omyl, neboť kinematografie v jakémkoli svém stadiu obsahovala atrakce (a to i ve výsostně uměleckých, vytříbených filmech), a v samotných technických prostředcích nikdy nebyl předem potenciál k tomu něco vyprávět. Film se rozhodně nestal uměním proto a až tehdy, když začal vyprávět. Třetí a nejzažranější omyl a fetiš, jímž je zatížena a postižena kritika (a nejen zdejší), se týká víry, že skrze filmy rozumíme duši autorů-režisérů, nebo také, že filmy jsou přímo odrazem jejich duše či osobnosti, chcete-li. Všechny tyto předsudky jsou pak ve své „nejvznešenější podobě“ zaštítěny elitářským přístupem, který velí investovat interpretační úsilí (a to jak intelektuální výkon tak emoce) pouze do děl, která předem deklarují vysoké umělecké ambice a duchovní poselství – čímž se jen potvrdí oprávněnost předchozích tří bodů. V pokleslé podobě deníkové a internetové žurnalistiky pak zmizí vědomí povinnosti kultivovat sebe a čtenáře a jen se sortují díla jako více či méně zapadající do škatulky „správně dělaný film“.

Říkal jsem si, nakolik jsem se ve vlastním psaní dokázal racionálně vyhnout všem těmto předsudkům a mýtům, případně, zda jsem je jako redaktor dost důsledně mýtil.

Praxe mě naučila tomu, že při sebelepší vůli nelze ohlídat absolutní neosobnost psaní, a hlavně, že hranice mezi tím, co je korektní a co už šarlatánství, je dost tenká. Tatáž věta může být někdy chápána jako nemístná psychologizace, ale přitom může jít jenom metaforu shrnující, jaké postavení má určitý autor v kulturním diskurzu. Jinak řečeno: nikdy bych netvrdil, že nemá smysl zahrnovat do interpretace filmu samotného autora, a dokonce lze nakrátko redukovat autorství na osobu režiséra. Ale vždy člověk musí mít na vědomí, že nemluví o živých lidech, že jim nevidí do hlavy, ale mluví pouze o mediálně konstruované identitě, že pracuje s určitou autorskou legendou. Tu může zpětně dekonstruovat a reinterpretovat, ale vždy jde o pomůcku, jak přiřknout filmu určité významy. Člověk by neměl podléhat iluzi, že autorům rozumí, či dokonce lépe ví, co by měli dělat. Tedy: prostřednictvím konceptu autorství (který může mít mnoho stupňů – část vyvozená z díla-textu, část z kulturního kontextu) lze lépe chápat filmy, vytěžit z nich více, rozehrát jejich významový potenciál do šířky. Ale nelze díky filmům lépe chápat lidi, kteří za nimi stojí.

Troufám si dokonce říct, že stejně tak nelze odečíst téměř vůbec nic ze samotných recenzí či kritik o tom, jací lidé je píší. Psaní je vždy sebestylizace, která vás může v očích čtenářů učinit lepším či horším, ale žádné psaní neobsáhne osobnost člověka celistvě, protože, i kdybychom sebevíc podléhali postmodernímu pábení, člověk je víc než jazyk a text.

Přečteno 7315x

Článek vyšel v časopise Cinepur #68, březen 2010.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.6 /11

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

komentáře

Zdeněk H. (18.3.2010 23:06)

Škoda, že to nikdo neučinil před lety. Ale takto z odstupu to bude možná zajímavější. Mystická louže visí, tak nejlépe pod ní.

lupuscanis (18.3.2010 21:08)

To je pravda, a je to z mé strany nešťastné. Není to ale záhada. "Zatím" jsem chtěl jen naznačit, že "Film za horizontem" je možná významově bohatší text, než by mohla Mystická louže na první pohled napovídat. Text velmi hutný, skrz naskrz protkaný souvislostmi a odkazy, i spíše zběžně přiznanými odkazy do jiných (autora inspirujících) textů - třeba ke Komenskému nebo k Patočkovi, odkazy, které dá se říct znesnadńují chápat text samotný jako odkazující "do zásvětí" (i kdyby autor sám toho slova použil). Text s ambicemi filosoficky laděné interpretace filmu, a to nikoli (jen) pro to, že tak sám autor deklaruje. Nepřipadalo mi slušné přímo zpochybňovat argumenty uvedené v Mystické louži právě zde. Mohu to ale udělat, a nejspíš bych se o to měl pokusit, když už jsem to nakousl...

Zdeněk H. (18.3.2010 19:59)

Šedý Vlk se tu dotkl mého dávného textu Mystická louže o stylu psaní a myšlení Jiřího Cieslara. Bohužel, nevím, proč se ho dotkl, neb nic z jeho obsahu a argumentů tu není zpřítomněno, a proto ani zpochybněno.

lupuscanis (18.3.2010 17:31)

Zdravím. Mohu se mýlit, ale myslím, že konkrétní argumentace mapující styl psaní J.C. tehdy nešťastně zapadla z více důvodů, jedním z nich mohlo být odkazování na tzv. "Mystickou louži" Zdeňka Holého - ve smyslu "tam to všechno je, tam už jsme (z našeho pohledu) vše detailně zanalyzovali". Může tomuhle nároku "Mystická louže" dostát? Před příčetným čtenářem, který četl Cieslarův text "Film za horizontem" a viděl Antonioniho Zatmění? _____ Předsudek 1) Filmovost? _____ Tady bych byl rozdělil tázání se po filmovosti, proti aplikaci filmovosti naznačeným směrem. Má nebo nemá cenu si klást takové otázky jako: Co dělá film filmem / obraz obrazem? Klade je snad jenom Miroslav Petříček? Třeba editor film-philosophy.com (John Mullarkey) si nedávno položil podobné, byť jinak naformulované otázky: Může film myslet? Pokud ano, jak to dělá? Co je to tedy "filmová mysl"...? (viz recenze knihy na: http://ndpr.nd.edu/review.cfm?id=16386 ). Osobně o smysluplnosti (nutnosti?) kladení těchto otázek pochybuji málo. Dovedu si představit podpůrné argumenty v tom směru, že teoretické bádání bez těchto otázek spěje rovnou cestou k různým podobám redukcionismu, a že mnohem starší literární věda si příslušné otázky prakticky nikdy nedovolila neklást - že "film není text" je "odpověď", která mnohem víc otázek vyvolává. Ale uvedu jiný argument, praktičtější, který naznačí, že tyhle otázky se nemusí týkat jen "vědy" - a kterým se znovu vrátím k Antonioniho Zatmění a k textu "Film za horizontem": I jako relativně poučený zvědavý divák si mohu u Zatmění klást takové otázky, jako: Proč Zatmění v tolika záběrech "řeže" postavy/věci?, Co mi tím film naznačuje směrem k vnitřním a vnějším (fenomenologickým) horizontům postav?, resp. mohu smysluplně uvažovat i o vnějším horizontu filmu Zatmění jako takového? - třeba ve vztahu k mimoobrazovému poli a jeho funkci v Zatmění?. Nebo třeba: Proč z Antonioniho filmů minimálně v jistém období "mizí" postavy i události, jaký to má na filmy efekt, jak je to spjaté s "obsahy" filmů, nedozvídám se tím cosi o filmu jako médiu, o naraci ve filmu, o prvku napětí v Antonioniho filmech, o "zvěcnění" filmových opostav, a nakonec i o Antionioniho charakteristickém "rukopisu", atd.? Takřka všechny tyhle nesnadné otázky shodou okolností klade text "Film za horizontem". Je legitimní je klást? V kritickém textu? Ve filmové analýze? A v odborném tisku? Chci tím říci: Otázka po filmovosti filmu v některých ohledech možná mrtvá není. Nebo je?___ Na druhou stranu, směřovat tohle tázání k tomu, že budu "filmovost" pojímat jako vehikl pro snadné rozpoznání "úpadkových" filmů od kvality je v této poloze rozporuplné. (Ale neméně nepříjemné jsou, alespoň mě osobně, populární bordwellovské "normativní" přístupy, které podle mě, a třeba i podle zmíněného Johna Mullarkeyho, zavání právě redukcionismem... ______ Předsudek 2) Teleologie média? (Souvisí s tzv. eschatologií dějin /Bělohradský/, tam film nebude tak specifický.-> Souhlasím. _____ Předsudek "nejzažranější" 3) S podtitulem: Co je autor? _____ Opravdu si myslíme, že J.C. - snad pro to, že frekventovaně ve "Filmu za horizontem" sahá po Antonioniho povídkách, rozhovorech, pozapomenuté publicistice - se naivně domnívá, že odhalí Antonioniho tvůrčí intence, že mu "vidí do hlavy", atd.? Nebo tyto odkazy v "Horizontu událostí" používá spíše k "rozehrání významového potenciálu (filmu) do šířky"? Jinak prakticky souhlasím s uvedenými tezemi o autorství. _____ Neosobní psaní o filmech? To nevím. Podle mě třeba takový Kamil Fila, ve chvíli, kdy chce říct podstatný věci, kdy je chce říct s vehemencí, tedy ve svých nejlepších momentech, bývá stylu psaní J.C. asi blíž, než si myslí... ____ Poznámka na závěr: Je "Film za horizontem" skutečně dobrým příkladem tzv. impresionistické kritiky, jak sugeruje "Mystická louže"? Nebo se takhle jeví pouze při trochu zrychleném, trochu neopatrném čtení textu? Není spíš (zajímavým) pokusem o hermeneutický výklad filmu? Pro mne je především tím druhým. _____ (Jen jsem nechtěl aby tu ten zajímavý editorial ležel ladem, i za tu cenu, že v rychlosti načnu a nedořeknu.......)

POSLEDNÍ ČÍSLO

#148

RUBRIKY

anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)

Tento článek vyšel v časopise Cinepur #68, březen 2010

Z obsahu tištěného čísla:

Laický čitatěl' / Kladivo na Mišíkovú (Jan Bernard, Radomír D. Kokeš, Václav Macek, glosa)

The Box / Krabice rozpaků (Antonín Tesař, kritika)

Angažované filmy vs. filmy bez angažmá / Berlinale 2010 (Panorama) (Kamila Dolotina, glosa)

Exploatace / Úvod k tématu (Jan Kolář, téma)

Katka / Překážkou sama sobě (Lucie Česálková, kritika)

Bärbel Neubauerová / Lidé věci nevymýšlejí, jen je nacházejí (Kamila Boháčková, rozhovor)

+ více...