Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Široce otevřené oči / Jeruzalém, má láska

Široce otevřené oči / Jeruzalém, má láska

kritika / Jan Kolář / 3. 7. 2010

Výjimečnost některých filmů je zjevná už ve chvíli, kdy je sledujeme. Oslňují svou technickou virtuozitou, výtvarnými kompozicemi záběrů, inovativním způsobem narace nebo snahou proměnit živé herce v děsivě strnulé figuríny potažené maskami z kůže – zkrátka čímkoli, co vytrhne náš pohled ze všedního rytmu vnímání, kterým odtékají naše životy. Umění nefascinuje proto, že dokáže vzletněji a vznešeněji opakovat to, co známe a co bychom si (snad) měli připomínat, ale kvůli možnosti zahlédnout věci (bytosti, vztahy) v nových souvislostech; osvobozené a vytržené z nánosů funkcí, které na nich v průběhu času buď ze zvyku nebo z lenosti ulpěly.

Možná i to je důvod, proč lze dílům s originální formou s lehkým srdcem odpustit i trochu banální poselství – jejich role koneckonců spočívá v transfiguraci zažraných stereotypů, a nikoli v kázání pravd o životě. Filmy, u nichž je už předem jasné, jakých dramaturgických a narativních schémat se budou držet, dopadají o poznání hůř. Pokud navíc své téma berou smrtelně vážně, bývá často k uzoufání dokoukat je až do konce: jako by nepřekvapivou všednost zbavily váhy a odstředily v monotónní proud nudných pouček a patosu. Existují však i snímky, které ve svých scénách zachycují momenty tak silné, že jejich intenzitu nedokáže zahladit ani sebekonvenčnější zpracování.

Široce otevřené oči debutujícího Chaima Tabakmana patří do této zvláštní, posledně jmenované kategorie. Příběh o majiteli košer řeznictví Áronovi, který uprostřed jeruzalémské komunity ortodoxních Židů naváže milostný vztah s mladíkem, jehož do svého krámku najal coby pomocníka, totiž na první pohled dokonale odpovídá protivnému profilu „festivalových filmů“. Tedy pomalu plynoucích, melancholických snímků, které si vyberou dostatečně (ne málo, ne příliš) kontroverzní námět a pojednají jej s náležitým vkusem. Režisér si k tomu najme hrstku herců (správný festivalový film nesmí být nákladný) a bude si dávat dobrý pozor, aby ve svém filmu nezaujal nějaké příliš jednoznačné stanovisko. Vzhledem k tomu, že intelektuální publikum artové produkce si nepřeje být rušeno razantními odpověďmi a raději se nechá stimulovat záplavou otázek, nabízí se otevřený závěr, jehož nejasnou tísnivost může vhodně podtrhnout patřičně unylá kombinace smyčců a žesťů.

Pokud je tato charakteristika v případě Široce otevřených očí až příliš jízlivá, není to kvůli odvaze, s níž tento údajně politicky kontroverzní film zobrazuje homosexualitu uvnitř věrně zachyceného světa ortodoxního židovství. Rigidní, pravidly a vzájemným dohlížením svázané prostředí totiž poskytuje jen zbytečně ozvláštňující rámec zakázané lásky mezi Ezrim a Áronem. Uprášené kaftany, pejzy i opakované rabínské disputace nad povahou hříchu, jichž se Áron coby místní morální autorita účastní, působí hlavně jako pracně nashromážděné rekvizity a jen odvádějí pozornost od zoufalého postavení člověka, jemuž se díky dosud nepoznanému citu zhroutil svět, v němž se vyznal, a ve kterém byl respektován.

Na Tabakmanově filmu je pozoruhodné něco jiného. Klasické romance představují lásku jako příběh citů, jako cestu vedoucí přes překážky až ke spojení dvou lidí, kteří už nejsou schopni žít jeden bez druhého – natolik jim jejich samostatné životy připadají bezcenné v porovnání s „bytostí“, která by vznikla jejich spojením. Široce otevřené oči toto schéma sice neopouštějí, ale svérázným způsobem jej převracejí. Místo happyendu, který by určoval perspektivu vyprávění, stojí v centru jejich zápletky bezvýchodná situace typická pro jakýkoli milostný trojúhelník: podivně zahlcená chvíle, v níž Áron musí volit mezi závazky vůči vlastní rodině a citem, který ho nabíjí životem. I v Tabmakmanově filmu tedy láska figuruje jako něco, co přesahuje a obohacuje lidskou existenci. Je však přitom s bolestnou trpělivostí prezentována z hlediska ztráty všech jistot, která takovému obohacení předchází.

Z toho plyne i strnulá nehybnost Tabakmanovy režie, jehož film nenabízí kupředu spějící sled scén, v němž by se vyvíjely postavy a směřovaly buď ke katastrofě, nebo katarzi. Pro dlouhé, jakoby nenavazující záběry Široce otevřených očí není podstatné, kam milenecký vztah obou mužů vyústí. Důležité je jen jeho sílící napětí, stále agresivnější reakce, jež v okolní komunitě vyvolává, a čím dál hlubší rána, kterou zanechává v zoufalé tváři Áronovy manželky.

To napětí však není přítomné jen v sympatiích a antagonismech, jež jako vlny odplouvají a rostou mezi jednotlivými protagonisty. Prostupuje i kompozicí záběrů, členěných do dvou plánů, které se nejen nikdy nezcelí, ale jsou navíc důsledně rozehrávány proti sobě. Jednotlivé záběry (třeba ty, v nichž kameraman Axel Scheppat nikdy nezaostří zároveň celou scénu a nutí náš pohled neustálým transfokováním bloudit mezi blízkými předměty a pozadím) jako by byly formovány stejnou dialektikou, v níž je každé odhalení poznamenáno neprůhledností, přítomnost nepřítomností, zisk ztrátou. Dialektikou, skrze níž se obrazy, jež zpočátku vypadají jako naivně jednorozměrné ilustrace, zaplní hloubkou.

Je překvapivé (a velice příjemné) zjistit, že za podivným názvem Tabakmanova filmu se neskrývá očekávatelná floskule o šmíráckém dohledu ortodoxní komunity nad životy jejích členů, ale výsostně umělecké gesto – výzva ke změně pohledu. Jen díky ní si lze totiž uvědomit, jak strašlivé důsledky mohou mít i ty nejprostší věci, které nás potkají. Jak spořádaný svět plný dobra, může být zároveň světem bez života. A jak snadno nás taková banalita jako láska, může světa i života zbavit.

Široce otevřené oči (Einaym pkuhot, Izrael, Německo, Francie, 2009)
režie: Chaim Tabakman, scénář: Merav Doster, kamera: Axel Schneppat, střih: Dov Steuer, hudba: Nathaniel Mechaly, produkce: Rafael Katz, David C. Barrot
hrají: Zohar Strauss, Ran Danker, Ravit „Tinkerbell“ Rozenová ad.
91 minut, distribuce: NFA, premiéra v ČR: 26. 3. 2010

Přečteno 4416x

Článek vyšel v časopise Cinepur #69, květen 2010.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.5 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #122

#122

duben 2019



DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Zaplnit prázdná místa / Chvilky

Autobus do stanice Effenberger / Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

Šifrovačka pro mileniály / Záhada Silver Lake

Řeči, řeči, řeči / Kniha obrazů

Zvířecí láska / Favoritka

Paměť jako popraskaná zeď / Roma

Detox od českého mainstreamu / Domestik

Za krempou zdobného klobouku / Soumrak


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Řeči, řeči, řeči / Kniha obrazů

American Honey / Leporelo sociální lyriky

Saulův syn / Holocaust na výbornou

Steve Jobs / (Sebe)prezentace ve třech jednáních

Dheepan / Obrazy k neuvěření


RUBRIKY

anketa (24) / český film (81) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (96) / fenomén (72) / festival (80) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (116) / komiks (10) / kritika (785) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (712) / objev (3) / pojem (36) / portrét (10) / profil (104) / reflexe (24) / report (106) / rozhovor (158) / scénář (4) / soundtrack (43) / téma (885) / televize (99) / tisková zpráva (1) / událost týdne (232) / video (2) / videoart (16) / videohra (60) / web (42) / zoom (156)

Cinepur #69 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #69, květen 2010

Z obsahu tištěného čísla:

Široce otevřené oči / Jeruzalém, má láska (Jan Kolář, kritika)

Jak Brno opět ožilo světovým festivalem / Cinema mundi 2010 (Otto Bohuš, glosa)

Přehlídka španělského experimentálního filmu (Jan Křipač, fenomén)

Chlebíčková Anna, vagínová Gita / Konvence a emancipace zobrazování žen v (česko)slovenských seriálech (Iva Baslarová, téma)

Co nového v 'temné straně' / Strategie sériovosti v horrorových antologiích (Antonín Tesař, téma)

Toulky seriálovými (makro)světy / Fikce a pokračování (Radomír D. Kokeš, téma)

+ více...