Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Vejdi do prázdna / ...a přesyť se silnými podněty

Vejdi do prázdna / ...a přesyť se silnými podněty

kritika / Kamil Fila / 18. 5. 2010 / komentáře (8)

Součástí zážitku z filmu Vejdi do prázdna není jen potenciál dosáhnout rozšířeného vnímání reality tak, jak to umožňují psychedelické drogy. Daleko více jde o to, ocenit zvláštní druh režisérského sportu „být lepší než ostatní“. V oblasti umění se málokdy nějaký film a režisér tak otevřeně přiznává, že chce nejen někomu vzdát hold, ale zároveň ho překonat. Obvykle od náročných uměleckých filmů požadujeme snahu vyjádřit osobní vizi světa, odvahu přenést na plátno to nejniternější a být v tom jedinečný a sám za sebe. Vejdi do prázdna od Gaspara Noého jistě v mnoha ohledech líčí svět, jaký má tento tvůrce rád, respektive jaký rád objevuje, zbaví-li se všedního denního života; jen málokterý režisér se tak otevřeně vyznává ze svého hédonismu a voyeurismu. Nicméně ten hlavní splněný sen tu je sen filmařský, spočívající v možnosti otestovat si různý hardware i software.

Vejdi do prázdna radikálním způsobem naplňuje formu „kinematografie atrakcí pro 21. století“, ovšem tentokrát to – na rozdíl od hollywoodských blockbusterů – nejsou atrakce cenzurované, ale zcela bezbřehé (včetně detailních záběrů na potracené embryo či frontální pohled na penis ejakulující do vagíny). Už pouhé typografické orgie v epileptické titulkové sekvenci dávají na srozuměnou, že film bude poskytovat tak silné podněty, až budou nevstřebatelné. Při popisu, co je Vejdi do prázdna zač, se objevují přirovnání jako „Speed Racer pro dospělé“, „feťákovo Moulin Rouge“ či „jako kdyby David Lynch natočil poslední třetinu 2001: Vesmírné Odyssey“. V jednotlivých záběrech a sekvencích najdeme různé vlivy z Noého oblíbených filmů, jako jsou Inauguration of the Pleasure Dome, Tron, Videodrome nebo Zvláštní dny. Ze steadycamových záběrů by dostal závrať i Brian De Palma, jeřáb se tu táhne dál a výš než ve snímku Jeřábi táhnou od Michajla Kalatazova a opisuje ďábelštější dráhy než v Doteku zla od Orsona Wellese. Ožívající světelná architektura města smývá rozdíl mezi pevnou hmotou a vyzařovanou energií natolik, až se Blade Runner jeví jako zoufale přízemní.

Aby měl Noé své furiantství pojištěno, vedl si ve většině případů kameru i jeřáb sám a nechával herce napospas jejich intuici. Vejdi do prázdna by pravděpodobně nemohlo vzniknout za pouhých 10 milionů eur, kdyby do něj neinvestoval své peníze sám vedoucí trikového studia, Pierre Buffin, jehož firma BUF se podílela na efektech k filmům, jako jsou Úkryt, Klub rváčů, Matrix nebo Avatar. Ono naparování (jehož součástí je i délka filmu, podle místa promítání mezi 140 a 160 minutami) pochopitelně budí podezření, že jde o onanistickou hru s obrazy a zvuky, která nedává smysl. Jenže pozor: celý tento zdánlivý chaos drží pohromadě na základě velmi koncepční rozvahy.

Noé vypráví Vejdi do prázdna s nasazením všemožných vyjadřovacích prostředků, aniž by věřil na reinkarnaci, dualismus či byl nábožensky založený. Nevyjadřuje tak své hluboké přesvědčení, ale snaží se ztvárnit (či spíše naplnit) určité téma jako úkol – jak by vypadal pohled někoho mrtvého, kdo opustí hmotné tělo, ale jehož duch je stále poután ke světu živých. Podobně jako Lars von Trier nepotřebuje točit film, kde by se ztotožňoval s hlásanými tématy ani s hlavními hrdiny, dovolí si nás suverénní Noé hypnoticky napojit na někoho, kdo si nezaslouží velké sympatie; zde tedy na dealera drog, kterého zastřelí policie. Dosahuje toho extrémní subjektivizací pohledu a stejně jako ve svých předchozích filmech Maso a Sám proti všem se snaží filmově ukázat proud vědomí. Ale zatímco dříve toho dosahoval off-screen promluvami, jimž se obraz synchronně přizpůsoboval, nyní téměř vynechává jazyk jako určující princip a odpoutává se pohledem od běžných lidských měřítek.

Výsledné dílo tak působí téměř jako jeden nekonečný záběr (se skrytými střihy á la Hitchcockův Provaz) – a přinejmenším úvodních dvacet minut podaných v přísně subjektivním hlediskovém záběru patří k těm nejvíce fascinujícím sekvencím, jaké v dějinách kinematografie vznikly. Viditelný střih je nahrazen světelnými přechody, kdy se kamera noří do zářících zdrojů energie a duch se následně teleportuje na jiné místo, nebo přesouvá svůj pohled skrze hmotu pomalou levitací, ale stále odtělesněně. Pro perspektivu mrtvého není žádný úhel příliš ostrý a nemotivovaný a žádná vzdálenost nemožná: za pochodu se zde narušují všechny konvence snímání.

Noé vychází z několika motivů Tibetské knihy mrtvých, knihy Raymonda Moodyho Život po životě a z výzkumů látky DMT, kterou vylučuje lidský mozek při umírání, a jež se dá užívat i v syntetické podobě – průměrných 6 minut umírání a extáze pak trvá jako věčnost. I Vejdi do prázdna se snaží působit jako ultimátní trip a daří se mu to také proto, že své publikum zákonitě uondá délkou a repetitivností, díky níž se divák po určité době dostává do transu. Filmový čas se tu pak projevuje ve vší možné relativnosti, dostává cyklickou podobu, vyvolává závrať. Čas tu paradoxně nemá žádný jasný rozměr a stejně tak prostor, v němž se odehrává děj, jako by jen opakoval kyberpunkovou mantru: „budoucnost je teď (future is now)“.

Toto transgresivní dílo – tak jak je u Noého zvykem – se dá popsat jako solipsistické incestní melodrama, což může prvopočátečně vzbudit nějaké kontroverze. Ale člověk se skoro musí ptát, co by tu vzhledem ke zjevně pozitivnímu a láskyplnému vyznání o lidském životě mělo být vlastně skandálního.

Vejdi do prázdna (Enter the void, Francie/Itálie/Německo, 2009, IMDb)
Režie a scénář: Gaspar Noé, kamera: Benoit Debie, hudba: Thomas Bangalter, hrají: Nathaniel Brown, Paz de la Huerta, Cyril Roy, Marina Stone ad. 140 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 6. 5. 2010).

Vejdi do prázdna (Enter the void, Francie/Itálie/Německo, 2009, IMDb)
Režie a scénář: Gaspar Noé, kamera: Benoit Debie, hudba: Thomas Bangalter, hrají: Nathaniel Brown, Paz de la Huerta, Cyril Roy, Marina Stone ad. 140 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 6. 5. 2010).

Přečteno 10923x

Článek vyšel v časopise Cinepur #69, květen 2010.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4 /24

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

dr.zawrach  (19.6.2010 15:10)

sem vedel ze mi to nekdo bude predhazovat priste se na vase vanocni vecirky vyseru anebo vezmu s sebou par tripu a budeme cumet na bily platno, ze by?

koleso  (16.6.2010 09:57)

Pokud vím, projevoval Gaspar velkou touhu spatřit Doňu Perfectu.

dr.zawrach  (14.6.2010 15:20)

jezis maria co asi gaspar delal pri navsteve prahy? snad se necim nesjel? nebo proboha nesukal nejaky zensky? nesel treba na nejakou mrdaci party, ha? co asi dela vetsina debilnich turistu kdyz se tady(v praze) vobjevjej? dou na hrad na do hospody? nebo snad do kina? na nejakej umeleckej film,treba?

Oto Horák  (31.5.2010 11:46)

Tak určitě tou užitečností srovnání jsem nechtěl říci, že příběhy Vejdi do prázdna a Třetího strážníka jsou si dějově a stylově obzvlášť podobné. Ir má smysl pro černý humor (a la Beckettův Murphy) a uvedený citát je borgesovskou či lemovskou mystifikací. Noé se bere více vážně, je patetičtější. Nicméně v pojetí posmrtného života, prostoru, času, věčnosti určité analogie najdeme. Je tu ovšem také sedmdesát let rozdílu, rozvoje fyziky, psychologie, "alternativních" teorií atd.

cinefyl  (31.5.2010 11:16)

Ale nedělá si O'Brien spíš legraci z rádoby vědeckého diskursu a poznámek pod čarou, jež zvolna požírají hlavní příběh? Ne že by to celé byla švanda k popukání, ale ten jeho fantaskní alegorický očistec se Noému moc nepodobá.

Oto Horák  (30.5.2010 11:59)

"Lidská existence je halucinací, jež v sobě zahrnuje druhotné halucinace zvané den a noc, pročež se tedy nehodí, aby se rozumně uvažující člověk znepokojoval iluzorním příchodem halucinace nejvyšší, známé jako smrt." Citát z románu Flanna O Briena Třetí strážník, tato kniha se nabízí ke srovnání. Stav mysli a halucinační, vliv halucinogenů, změněné stavy vědomí, tunely (ne vyrovnávání se se smrtí?) také v diskutabilní knize Davida Lewise-Williamse Mysl v jeskyni (Vědomí a původ umění).

Kamil Fila  (28.5.2010 16:50)

No, vzhledem k tomu, co Gaspar dělal při návštěvě Prahy, bych řekl, že jede pořád na stejné vlně.:)

boogieman  (25.5.2010 19:17)

" Vejdi do prázdna od Gaspara Noého jistě v mnoha ohledech líčí svět, jaký má tento tvůrce rád, respektive jaký rád objevuje, zbaví-li se všedního denního života; jen málokterý režisér se tak otevřeně vyznává ze svého hédonismu a voyeurismu. " možno v minulosti, myslím, že teraz už na to nemá ani nervy, ani nemôže :) (manželka, vek atd.) Kritika dobrá, bez zbytočných popisov. Chválim. A s pozitívnym a láskyplným vyznaním 100 percentne súhlasím.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #120

#120

prosinec 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příliš sladká země / Sweet Country

Selhání systému / Střídavá péče

Dokonale vyměřený seskok / Mission: Impossible - Fallout

Pokecali ještě parádněji / Chata na prodej

Umírání lidové písně / Studená válka

Filozofie prázdnoty / Climax

Dvojí vědomí černošského policajta / BlacKkKlansman

Zápas s řečí dějin / Jan Palach


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Editorial č.68 / Autorství pohřbívané i zmrvýchvstalé

Prorok / Žánr a mystika převlečené do hávu realismu

Stáhni mě do pekla / Když se z masa stane stín

Editorial č.63

Nevyzpytatelné cesty populárních filmových časopisů v Česku / Vzestup a pád Cinemy,...


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (94) / fenomén (70) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (114) / komiks (10) / kritika (767) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (692) / objev (3) / pojem (36) / portrét (9) / profil (102) / reflexe (24) / report (105) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (41) / téma (873) / televize (95) / tisková zpráva (1) / událost týdne (222) / video (2) / videoart (16) / videohra (58) / web (42) / zoom (153)

Cinepur #69 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #69, květen 2010

Z obsahu tištěného čísla:

Přicházím s deštěm (Jiří Flígl, blu-ray)

Menzelův Hrabal aneb poezie normalizace (Kamil Činátl, zoom)

Vinyan / Toužit patologicky (Antonín Tesař, kritika)

Usnula jsem (Kamila Boháčková, dvd)

Láska z pasáže / Jak Praha dobyla Koreu (a Korea Asii) (Michal Procházka, téma)

Xena / Princezna, nebo bojovnice? (Iva Baslarová, televize)

+ více...