Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Klíčem k novému snímku autorského dua Filip Remunda-Vít Klusák je jeho žánrové vymezení: pojem dokumentární komedie může zavánět alibismem a neochotou z více jak 120 hodin natočeného materiálu vysochat názorotvorný celek, pravda je ale taková, že oba režiséři vypustili po tříleté práci do světa velmi zručně natočený a sestříhaný snímek, který je stejnou měrou vtipný jako děsivý.

(Aktualizováno 15.7. 2010)

Pointu příběhu už všichni známe. Američané (respektive nový prezident Barack Obama) od zbudování radarové základny v Brdech nakonec ustoupili, nicméně tříletá anabáze, dobře charakterizovatelná vousatým rčením „mnoho povyku pro nic“, nabízí vitální, mnohdy značně surrealistický obraz o kvalitě české demokracie dvacet let po revoluci.

Záměry autorů jsou čistě panoptikální: v podstatě každý – ať už stojí na kterékoli straně názorového spektra, je jakéhokoli věku a pochází z jakýchkoli poměrů, ať už jsou jeho aktivity jakékoli – z tohoto filmu vychází jako v jádru směšná, politováníhodná figura, neschopná jakékoli sebereflexe. Nikdo v tomhle filmu není ušetřen, což jej činí pro mnohé potenciálně monotónním nebo nesnesitelným - vtip je v tom, že Remundova a Klusákova vytříbená groteska vás při vší srandě nutí přemýšlet a permanentně přehodnocovat. Podrobovat vnitřní kritice názory druhých (aktivistů, politiků, herců, blouznivců všeho druhu) i své vlastní a propadnout údivu nad chimérickou povahou fenoménu, kvůli kterému vypuklo tolik mezních vášní.

Individuální příběh kohokoli z „hrdinů“ ( i samotného radaru) je ve finále druhotný: tahle promyšlená mozaika má sice nepřekvapivou, časově jasně vymezenou strukturu a nese patřičné penzum informací, nicméně podstatou v ní zůstává fascinace detailem a dadaistickým gagem, jež se škodolibostí sobě vlastní vykonstruoval sám život. Mezi vrcholy pak vedle absurdní partyzánštiny na brdské kótě 718, kde probíhaly manévry policie a mírových aktivistů, nepochybně patří jurodivá ultravulgární performance Ivana Magora Jirouse na jihlavském náměstí nebo moment, v němž se člen štábu (zvukař) začne v palbě lesnických pušek obávat o svůj život a hystericky se pokouší opustit natáčení (škoda, že autentická scéna útěku dvojice režisérů od falešného hypermarketu chyběla v jejich předešlém snímku Český sen).

Projevy všech postav této veselé truchlohry jako by chtěly za každou cenu přitakat Jirousově tezi o tom, že „85% české populace je jenom blbé hovno“. Tato svérázná Magorova suma nepochybně potvrzuje jeho naturel šílence a je pronášena v (pro mistra typickém) alkoholizovaném afektu, nicméně pokud ji vztáhneme na aktéry snímku, zdá se být ve svém procentuálním vyjádření ještě vcelku mírná. Bizarní názorový kaleidoskop (jako v každé správné komedii umocněný typologií určitých jedinců), do něhož díky zvolenému modu organicky zapadá ambiciózní mudrc Tomáš Töpfer, politováníhodný countryman Honza Vyčítal i respektovaný filosof Slavoj Žižek, díky mnoha vyhroceným momentům překračuje rámec grotesky a stává se svědectvím o naší rozklížené společnosti podléhající místní „reklamokracii“. Remunda s Klusákem tady dokazují, co jím sedí nejlíp: není to mystifikace jako v Českém snu, ale spíš pobavená obžaloba. Postoj obou autorů není ani zpravodajský ani aktivistický – jejich pozice je čistě průzkumnická a právě v tom tkví její svoboda i síla.

Český mír je napadnutelný z několika pozic, žádná z nich mi ale nepřijde dvakrát důležitá: autoři se tentokrát sice zřetelně upozaďují (aspoň ve srovnání s předchozím Českým snem, kde oba působili jako vcelku talentovaní srabi), nicméně jejich ideologická náklonnost k odpůrcům radaru je nezpochybnitelná. Daní za excentrickou povahu jejich dobové fresky je navíc absence jakéhokoli ztotožnění a možnosti přijetí nějaké konkrétní perspektivy. To ale vůbec nevadí. Dominantní kvalitou Českého míru totiž zůstává trpce deziluzivní a přitom osvobodivě zábavný pohled na politickou kulturu i podobu občanské společnosti v současném Česku.

Nedá mi to: při opakovaném pohledu na vybrané scény musím parafrázovat Magorovo proslulé jihlavské hodnocení jiného tuzemského snímku, znamenitého stylizovaného dokumentu Česká Rapublika: za poslední léta jsem viděl z tuzemské produkce spoustu sraček, ale tohle se mi líbilo.