Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Válka v Iráku postupně přestává být tématem filmů, které se pokoušejí především o kritiku politické situace (V údolí Elah, Redigováno), ale stále víc se na ni zaměřují i snímky, jejichž primární záměr leží v žánrové podívané. Sem spadá oscarová Smrt čeká všude Kathryn Bigelowové i nový snímek Paula Greengrasse Zelená zóna. První z nich se stal jakýmsi opožděným hitem, jenž vzbudil širší pozornost až v souvislosti s oscarovými nominacemi, zatímco druhý nyní sklízí negativní kritiku zahraničních publicistů za to, že neobstojí ve srovnání právě s novým vítězem cen Akademie (viz přehled kritik na serveru metacritic.com).

Nový film Paula Greengrasse má skutečně potenciál zklamat mnohá divácká očekávání, a to především díky svému ději, který je vystavěn jako typický politický thriller o jedinci pronikajícím do komplikovaného spiknutí na vysokých místech. Greengrassův paranoidně zpravodajský styl – rozkládající jednotlivé situace na fragmenty pohledů kamer všetečně těkajících po povrchu věcí – tu nemá tak silnou oporu v ději jako ve špionážních bourneovkách či ve snímcích Krvavá neděle a Let číslo 93, které rekonstruují reálné tragické události. Při výrazně negativistickém hodnocení by se tu na něj mohlo dokonce pohlížet jako na pouhou manýru. Ve své schematické žánrovosti navíc snímek není ani příliš politický. Za základ si sice bere reálný problém hledání zbraní hromadného ničení v Iráku, ale do děje ho nakonec zapojí jen coby aféru, za níž stojí spiknutí zlotřilé kliky americké armády, jež musí hrdina odhalit. Snímek tak sice je jednoznačně kritický vůči příčinám amerického zásahu v Iráku, ale je to kritika krajně černobílá a povrchní.

Překonáme-li však zklamání, že Zelená zóna není ničím jiným než žánrovým filmem, zjistíme, že se jedná o žánrový film velmi dobrý. Provést tento obrat přitom nemusí být tak problematické vzhledem k tomu, že ze žánrového podloží vyrůstá i opěvovaná Smrt čeká všude. Ta v podstatě předvádí variaci na motiv dvou silných osobností reprezentujících opačné přístupy k životu, ale zároveň jedna druhou osudově přitahovaných (z tohoto schématu vycházel i čistě žánrový thriller Bigelowové Bod zlomu). Styl letošního oscarového vítěze také využívá záběry ručních kamer a postupy připomínající válečné zpravodajství, avšak jejich hlavním smyslem je umocnění napětí vyhrocených situací. Proto také snímek není v zapojování těchto prvků důsledný a bez problémů je kombinuje s nediegetickou hudbou a efektně zpomalenými záběry. Irácký prostor sice výrazně ovlivňuje děj, ale ne tak, že by se události zobrazené ve filmu daly chápat jako komentář k reálné situaci ve skutečném Iráku. Nový způsob válčení, jehož jsme skrze média svědky, tu slouží spíše jako stimul pro posun zavedených žánrových schémat.

Základní rozdíl obou filmů tak spočívá v tom, že zatímco Smrt čeká všude žánrové situace všelijak láme a ohýbá, aby dospěla k novému tvaru, Zelená zóna se jich naopak drží a z iráckých motivů skládá precizně vystavěnou žánrovou mašinu vycházející z osvědčených a funkčních mechanismů. Greengrassova novinka tak nepodává nový pohled na situaci v Iráku ani nikam neposouvá žánrové postupy, ale naopak sebejistě a neomylně zaběhává nové impulzy do starého systému. Zmiňovaný paranoidně zpravodajský styl – známý ze starších Greengrassových filmů i ze Smrt čeká všude, kterou mimochodem snímal stejný kameraman jako Zelenou zónu – tu primárně umocňuje dynamiku celého filmu, který díky tomu působí dojmem neustálého překotného pohybu. V rámci žánrových filmů je greengrassovský styl pořád dost obtížně napodobitelný (jak ukazuje např. nepřehledné snímání akce ve filmu Princ z Persie), takže akční scény jeho nového díla stojí vysoko nad standardem hollywoodských titulů. Z půdorysu iráckého konfliktu si sice děj bere klasickou sestavu postav politických thrillerů a celkové vyznění snímku je přímočaře a jednoznačně kritické vůči přítomnosti amerických vojsk v zemi, na druhou stranu film nesklouzává k dogmatickému stvrzování diváckých předsudků, ale naopak spíše provokuje různými konfrontačními momenty.

Tento elegantní, zručně sestavený, nedogmatický a zábavný snímek lze kritizovat, pokud na něj začneme uplatňovat nároky ležící mimo oblast populární žánrové kinematografie. Přesně to dělají někteří zahraniční kritici, kteří od filmu v podstatě očekávají originalitu. Greengrass přitom patrně nemá v úmyslu konstruovat svou filmografii na autorském principu, což dokazují dva nedokončené projekty, které byly nedávno spojovány s jeho jménem (remake sci-fi Fantastická cesta a adaptace Ostrova pokladů). Snímek Zelená zóna nám tak umožňuje dívat se na Greengrasse jako na mimořádně talentovaného tvůrce, jehož doménou je popkulturní podívaná.