Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Střídavě oblačno, místy film / MFF Karlovy Vary 2010

Střídavě oblačno, místy film / MFF Karlovy Vary 2010

glosa / Jan Kolář / 27. 10. 2010 / komentáře (2)

Možná je to jen zkreslený dojem, který ve mně zanechalo letošní vedro rozpalující dlažbu na kolonádě do ruda, žaludeční kolika způsobená dvojitou dávkou festivalových halušek nebo nejmenovaná chobotnice, která pozornost karlovarského publika neustále odváděla od kinematografických opusů směrem ke kulatému nesmyslu, ale o filmech jsem se letos ve Varech do řeči s mnoha lidmi nedal. Místo toho se neustále probíralo počasí, fotbal, poměr přítomných a nepřítomných přátel či obligátní historky potvrzující hlavní trademark karlovarského festivalu – rozverně prázdninový charakter. K nim jsem ovšem příliš přispět nemohl a nechtěl (barové setkání s Judem Lawem jsem prošvihl díky tanečnímu reji s varskými taxikáři na umakartem vystlaném parketu v suterénu hotelu Thermal); zbyla mi tak spousta času na mudrování, proč se zdá, že pro návštěvníky, novináře a možná i samotné organizátory festivalu v Karlových Varech je jeho atmosféra důležitější než snímky, které se na něm promítají. Že by za to ty filmy nestály?

Organizace (skoro) bez chyb

Je pravda, že program MFF Karlovy Vary působil zvenčí vždycky problematičtěji než organizace samotného festivalu. Té se dá dodnes vytknout jen máloco – s úrovní technického zabezpečení a kvality projekcí, servisem poskytovaným profesionálním návštěvníkům či minimálním počtem nenadálých programových změn se s Vary nemůže žádný tuzemský konkurent poměřovat. Kromě mimořádného finančního zázemí se na tom bezpochyby podílí i další sympatická vlastnost jediného českého „áčkového“ festivalu. Opět v kontrastu se zbytkem českých filmových přehlídek proslulých obrovskou mírou fluktuace jsou Vary známé tím, že disponují stabilním organizačním týmem a že svým zaměstnancům umožňují regulérní kariérní postup – na důležitých pozicích dnes sedí spousta lidí, kteří před lety v okolí Thermalu začínali jako dobrovolníci a dodnes berou hladký chod festivalu jako svou osobní záležitost. Nemá ovšem smysl zastírat, že i Vary mají svou (donekonečna připomínanou a přesto stále nevyřešenou) Achillovu patu. Problém s nedostatečnou kapacitou sálů, který nutí běžné účastníky festivalu podstupovat každodenní ponižující (a často neúspěšný) boj o vstupenky, jistě nemůže vyřešit jen vedení festivalového organizačního týmu; na druhou stranu počet akreditovaných účastníků a prodaných vstupenek (cca 11 000 / 135 000) i počet míst, která má festival k dispozici (necelých 3 800), zůstávají na zhruba stejné úrovni už od roku 2000. Pokud se nějaký problém nepodaří vyřešit za víc než deset let, znějí výmluvy odkazující k malé vstřícnosti radnice trochu alibisticky.

Soutěž (zcela) bez tváře

Vrátíme-li se k programové skladbě festivalu, najdeme nedostatků o poznání víc. Festivaly (zvlášť mezinárodní soutěžní festivaly A kategorie, jejíž prestiží se v Karlových Varech tak rádi chlubí) dnes suplují objevitelskou roli, kterou ještě před takovými dvěma desítkami let plnili filmoví kritici. Pokud je dnes v něčí moci vynést na světlo nové autorské jméno a uvést ho do obecného povědomí, jsou to festivaloví dramaturgové. Karlovarské programové oddělení však jako by na takovou funkci rezignovalo: místo, kde by k takovým objevům mohlo docházet – festivalová soutěž – , si s sebou už tradičně nese pověst nejslabšího článku celého programu. Netvrdím, že je to pověst vždycky zasloužená. Ve Varech v nedávné minulosti soutěžily (a byly oceňovány) výjimečné filmy; a i letos se v soutěži dalo narazit na zajímavé, byť nevyrovnané snímky (spíš než překrotkou variaci na Almodóvarova melodramata Moskytiéru, jež letos ve Varech zvítězila, mám na mysli třeba trýznivé Jiné nebe, melancholického Diega nebo Grlićův snímek Zůstane to mezi námi). Pozoruhodné ovšem je, že festival proti mizerné pověsti vlastní soutěže nijak nebojuje (věta Petra Cífky citovaná na předchozí dvoustraně je sice výjimečná svou imbecilní přímočarostí, ale jinak svým obsahem z ostatních „oficiálních“ karlovarských blogů nijak nevybočuje) a naopak ji mimoděk ji podporuje – minimálně tím, že všechna tisková prohlášení ze strany organizátorů podtrhávají výjimečnost filmů uváděných v nesoutěžních sekcích (tedy vesměs filmů, které už objevil někdo jiný).

Zároveň je pravda, že se v letošní soutěži vyskytly i skutečně nesnesitelné filmy – ať už ucouraná sentimentalita Truchlení pro Annu nebo rádoby sofistikovaná vypiplanost Hitler v Hollywoodu. Lze samozřejmě tvrdit, že Vary nemají a skoro jistě nikdy mít nebudou postavení srovnatelné s Berlinale, Cannes, Locarnem, Benátkami či Torontem a (například i díky pravidlům FIAPF, která festivalům A kategorie neumožňují zařazovat do soutěže snímky, jež už byly uvedeny na jiném mezinárodním festivalu) budou nuceny vybírat si filmy až ve druhém sledu. To, že je úroveň karlovarské soutěže kolísavá, však není ta největší potíž. Tou je absence jakékoli zjevné dramaturgické koncepce. Festival se neprofiluje ani regionálně (možnost být nástupní platformou pro východoevropské filmy už Karlovy Vary pravděpodobně definitivně propásly – progresivní rumunské či maďarské filmy se pokoušejí do světa prorazit jinde), ale ani žánrově či tematicky. Dobře je to vidět na příkladech českých filmů, které byly ve Varech promítány. Pokud se v soutěži objeví Kuky, dá se to možná ještě pochopit – koneckonců Jan Svěrák patří mezi držitele Křišťálového glóbu a svou roli mohla sehrát i jistá pietní úcta. Naproti tomu důvody pro soutěžní uvedení efektně a zručně natočeného, ale naprosto povrchního debutu Tomáše Mašína Tři sezóny v pekle by mě docela zajímaly. Tím spíš, že filmy s mnohem větším uměleckým potenciálem byly uvedeny buď v paralelních soutěžních sekcích (jako Zoufalci a Dvojka), mimo oficiální výběr (Sedláčkův film Muži v říji se objevil alespoň ve výběru kritiků časopisu Variety) a nebo vůbec (tak jako Pouta, na které dokonce nezbylo – narozdíl od Žen v pokušení nebo Svátkova opusu Hodinu nevíš – místo ani v rámci selekce Českého filmového centra).Nejde tu ale primárně o výběr českých filmů. Jde o to, že festivalu chybí jasně čitelná dramaturgie a díky tomu i „tvář“; bez ní má ovšem celkem úspěšně nakročeno stát se jakýmsi středoevropským Febiofestem – ozvěnami těch skutečně důležitých festivalů.

Profesionálovy prázdniny

Ještě jedna věc Karlovy Vary hendikepuje. Krom toho, že neorganizují vlastní filmový trh (v tom ostatně mezi „áčkovými“ festivaly nejsou žádnou velkou výjimkou), se organizátoři festivalu jen sporadicky pouštějí do aktivit určených primárně filmovým profesionálům. Festival neiniciuje žádné podpůrné programy, ani se na něm neobjevují klasické burzy námětů. Akce typu „Work in Progress 2010“ nebo „Docu Talents From the East“ jsou bezpochyby důležité, ale vzhledem k tomu, že festival trvá všehovšudy 9 dní, je počet projektů, které na nich byly prezentovány (16 hraných a 9 dokumentárních snímků), zanedbatelný. I toto s úrovní soutěžních filmů souvisí. Jestliže festival nebude profesní aktivity rozšiřovat, těžko se zvýší motivace ambiciózních producentů a režisérů k tomu, aby do Karlových Varů své snímky přihlašovali.

Pozoruhodné je ovšem i to, že letos jako by ztratily Vary smysl i pro domácí distributory. Ze zhruba 200 filmů, které byly na festivalu uvedeny, by sice měla do běžné distribuce vstoupit necelá dvacítka snímků; u drtivé většiny z nich však byla distribuční práva zakoupena už před samotným festivalem (popravdě jediný mně známý příklad filmu, o jehož uvedení do kin se rozhodlo až po karlovarské projekci, byla teroristická komedie Čtyři lvi). Může jít jen o shodu okolností, ale skoro to opravdu vypadá, že všechna ta ukrutná práce spojená s organizováním festivalu slouží primárně k tomu, aby všichni zúčastnění příjemně strávili začátek prázdnin. Fajn, proč ne, nic proti pionýrským táborům a ozdravným pobytům. Ale od „mediálně nejsledovanější kulturní akce v celém středoevropském regionu“ bych čekal trochu víc.

Letní filmová škola Karlovy Vary (a Uherské Hradiště)

Do Karlových Varů má samozřejmě stále smysl jezdit – pořád jsou mnohdy jediným místem, kde lze v Česku spatřit některé výjimečné filmy (opět to bohužel vypadá, že Loznicovo Moje štěstí, Poezie Lee Chang Donga, Lurdy Jessicy Hausnerové, Framartiho Quattro volte, Harounův Křičící muž nebo Med Semiha Kapanoglua nebudou nikde jinde k vidění). Program karlovarské přehlídky však upozornil především na to, v čem byl tamější festival vždycky silný. Není náhoda, že většina návštěvníků letošního ročníku mezi své nejsilnější zážitky počítala projekce restaurovaných kopií Nebeských dnů, Geparda nebo Červených střevíčků. Karlovy Vary se vždy specializovaly na pečlivě připravené retrospektivy a uvádění archivních filmů. V tomto roce navíc pocta tvorbě Michaela Powella a Emerica Pressburgera nebo výběr australských exploatačních filmů svým rozsahem i kvalitou oficiální výběr zastínily.

Karlovy Vary se tím paradoxně dostaly víc než blízko k festivalu, v němž by konkurenci spatřoval jen málokdo, k Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Je ale třeba zároveň dodat, že „Filmovka“, která letos snad poprvé naplno využila svůj dramaturgický i organizační potenciál, bude mít nad varskými retrospektivami vždycky navrch. Vary mohou přivézt jen nutně omezený výběr filmů (například powellovsko-pressburgerovská retrospektiva čítala všehovšudy jen 6 z 19 společně natočených snímků); Hradiště naproti tomu může svým tematickým přehlídkám nabídnout mnohem větší prostor i péči. Jen pro srovnání: letošní skvěle připravená sekce věnovaná novému latinskoamerickému filmu v Hradišti na více než třiceti filmech dokumentovala historii, žánrové rozpětí, tendence formálních postupů i tematické a ideologické vazby filmové produkce, jež v Jižní Americe vzniká od poloviny devadesátých let. A třebaže karlovarská masterclass Thelmy Shoonmakerové věnovaná Michaelu Powellovi byla úžasná, doprovodili organizátoři LFŠ svou jihoamerickou sekci jednak přednáškami Pabla de Vity a Gabriela Rodrígueze (filmových kritiků z Argentiny a Mexika, kteří se podíleli přímo na tvorbě programu celé sekce), jednak masterclass režiséra Lisandra Alonsa, který v Hradišti své filmy doprovázel. Nehledě na to, že všichni zmiňovaní pánové byli v hradištských restauračních zařízeních večer co večer připraveni zájemcům poskytnout osobní konzultaci.

Je milé (byť, pravda, poněkud vyčerpávající) mít první polovinu léta orámovanou dvěma filmovými festivaly s tak vypjatě prázdninovým laděním. Na druhou stranu, neopustí-li Karlovy Vary svůj nastoupený směr a nezačnou stejně důkladnou pozornost jako archivům věnovat i objevování nových filmů, nepromrhám příště své peníze při tanci v prostředí připomínajícím skanzen divoké ekonomické transformace, ale radši je propiju ve stínu Slováckého muzea. Déle mi to vydrží a víc se při tom dozvím.

Přečteno 5116x

Článek vyšel v časopise Cinepur #71, září 2010.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.3 /6

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Rašek  (24.12.2010 01:08)

Bože, bože - takový blábol jsem ještě nečetl. Nazvat Moskytiéru překrotkou variací na Almodóvarova melodramata může jen amatér. Totéž platí o tomto "srovnání" LFŠ a IFFKV - nebo snad jde o nějaký záměr?

Oto Horák  (27.10.2010 16:28)

Malá poznámka k problému, jenž považuji za klíčový (a na který jsem zapomněl i ve vlastním blogovém příspěvku). Účast českých filmů v soutěži je dle mého názoru pro karlovarský festival charakteristická. Přitom dnes už se nemůže programové vedení vymlouvat na to, že není z čeho vybírat. Pokud je na český festival č. 1 zařazen film, jenž se v kinech už objevuje přes půl roku (Tři sezóny v pekle), je něco shnilého atd. Normální stav bude na MFF KV teprve tehdy, až se v soutěži objeví nové filmy českých tvůrců, pro něž bude prestižní se zúčastnit a reprezentovat domácí kinematografii. Snímky budou dokonce - tak jak se to děje v Německu, Francii, Itálii - časově koordinovány vzhledem k festivalu. A měly by to být filmy ne třeba dokonalé, ale obsahově i formálně kontroverzní. Třeba nový film Sedláčkův nebo Jařabův by nám - bez ohledu na šance v soutěži - ostudu neudělal.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #119

#119

říjen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY glosa

Rizika pod povrchem / Rok 2017 v české filmové distribuci 2

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? I. část

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část

Zamést si před vlastním prahem

Spánek rozumu plodí příšery / Reakce na text děkana FAMU

Jsou hollywoodské hvězdy doopravdy na vymření?

Ceny české filmové kritiky 2015 / Ocenění bez příběhu

Distribuce 2014: Konec starých časů


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

American Honey / Leporelo sociální lyriky

Saulův syn / Holocaust na výbornou

Steve Jobs / (Sebe)prezentace ve třech jednáních

Dheepan / Obrazy k neuvěření

Následky lásky / Dumy znuděného křížovkáře


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (93) / fenomén (69) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (113) / komiks (10) / kritika (758) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (687) / objev (3) / pojem (36) / portrét (8) / profil (101) / reflexe (24) / report (103) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (40) / téma (866) / televize (94) / tisková zpráva (1) / událost týdne (218) / video (2) / videoart (16) / videohra (57) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #71 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #71, září 2010

Z obsahu tištěného čísla:

Seriózní muž / Banální zlomyslnost života (Antonín Tesař, kritika)

Céline a film (Anna Karenina, profil)

Všechno je krásné (mezi námi kluky) / Queer aspekty filmů Václava Kršky (Lukáš Skupa, téma)

Hranice umění / ...pro galerie (Markéta Kubačáková, horizont)

Festival ve světle nového (asijského) hledáni / MFF Benátky 2010 (Michal Procházka, glosa)

Počátek / ...a na počátku bylo vnuknutí (Tomáš Stejskal, kritika)

+ více...