Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Další rok / Organická rajčata britského filmu

Další rok / Organická rajčata britského filmu

kritika / Jindřiška Bláhová / 31. 3. 2011 / komentáře (1)

Hořká komedie Další rok (2010) se ve své vycizelované a rozeznatelné formě „artového“ filmu jeví na první pohled jako další charakteristický snímek britského režiséra Mikea Leigha. Pohled do života spokojeného a finančně zajištěného postaršího manželského páru, kolem něhož cirkulují více či méně zoufalí a nešťastní známí a příbuzní, nese všechny rysy specifické Leighovy pracovní metody i vypravěčského stylu. Vznikl bez scénáře a je výsledkem mnohatýdenního improvizovaného zkoušení, během něhož se herci postupně stávají postavami. Klade důraz na vytvoření iluze naturalistického záznamu každodenní skutečnosti, lidských emocí a prožitku, kde banální a obyčejné je v centru pozornosti jakožto hlavní hybatel lidské existence.

Leigh svůj styl, jehož podstatou je precizně odpozorované drama všednosti a autenticita emocí, dovedl za dobu své téměř čtyři desetiletí trvající kariéry k dokonalosti a vytvořil si na něj v rámci britské kinematografie zasloužený monopol. Má výjimečný cit pro civilní postižení radosti i deziluzí „obyčejných“ lidí. Přestože všechno výše zmíněné v Dalším roce najdeme, ve filmu se objevuje i zcela nový tón – jistá blazeovaná nadřazenost pozorovatele, která posouvá postavy na hranu parodie.

Po pozitivní energií nabitém snímku Happy Go Lucky (2009) se Leigh vrací na temnější teritorium filmu Tajnosti a lži (1996), který mu přinesl uznání a v němž vykrystalizoval jeho styl. Tentokrát pozoruje manžele geologa Toma a psychoterapeutku Gerri, jejichž spokojenost a neotřesitelné štěstí přitahuje lidi zoufalé a tápající, stejně jako lampa vábí noční můry. S téměř svatou trpělivostí přijímají jako dobří samaritáni pod střechou svého bohémského a zároveň luxusního londýnského domu Gerriinu kolegyni z práce Mary, Tomova kamaráda z dětství Kena nebo jeho bratra Ronnieho. Všichni jsou každý po svém ztraceni ve své existenci a vědomě či nevědomě se snaží najít u Toma a Gerri návod na štěstí. Zatímco padesátnice Mary se nikdy nevzpamatovala z odchodu partnera a svoji samotu řeší alkoholem, depresivní Ken se ujídá a upíjí k smrti a Ronnie bezradně tápe po smrti své ženy. Jejich zoufalé nájezdy do manželské oázy jsou rámovány střídáním ročních období, jež manželé mírumilovně tráví na zahrádce v jednotě s matkou přírodou. Jediný mráček na obloze jejich spokojenosti je třicetiletý syn bez přítelkyně, nicméně i tento fakt oba přijímají s humorem a pokorou.

Leigh tady má k dispozici dostatečný emoční arzenál, který rozvíjí postupně, podobně jako zima přechází v jaro. Po nenápadném začátku snímek zvolna těžkne a proměňuje se úměrně s tím, jak se jednotlivé postavy odhalují a stávají se komplexnějšími. Síla Leighových děl spočívá i v tom, jak se mu daří napojit diváka na hustou emoční síť jeho filmového světa; tak, že si v ní každý může najít svůj uzlový bod, který ho zasáhne. Tím, co dodává emocím a osudům na plátně autentickou hloubku, je existence „dvou světů“. Jeden svět se odehrává na plátně, druhý existuje mimo něj či nad ním, jako svět představivosti, svět možných variant vztahů mezi jednotlivými postavami. Takový kokon možností se v případě Dalšího roku splétá hlavně kolem neurotické a upovídané Mary, jež se snaží unikající život zastavit tím, že se obléká jako dvacítka a upíná se ke každé (byť sebeabsurdnější) šanci na vztah s mužem.

Další rok je dostatečně humorný, oplývá množstvím velmi dobrých dialogů, ale zároveň je překvapivě schematický. Nemá v sobě naléhavost Tajností a lží, spíš ho charakterizuje pohodlné bezpečí střední třídy, kvůli němuž vyzařuje především postava Gerri nesympatickou blahosklonnost. Gerri sice Mary přijímá, ale často se k ní chová jako k pacientce. S podobnou odtažitou blazeovaností pár udílí rady či nabízí pomoc i dalším nešťastníkům, kteří nemají ekologická rajčata ani nikdy neprocestovali svět. Pokud je možné věřit Leighovu tvrzení, že všechny jeho filmy jsou nějakým způsobem inspirované jeho vlastní zkušeností, nabízí se otázka, čím přesně je ovlivněný Další rok. Odpověď jistě nemůže být jiná než spekulativní, ale skoro to vypadá, že je ústřední dvojice zaměnitelná se samotným režisérem, který se podobně jako oni ocitl v životní fázi, kdy mu privilegované postavení, zkušenost a věk umožňují dívat se na život kolem sebe smířlivýma očima. Přestože je Leigh dostatečně citlivý na to, aby nenechal film ve chvíli, kdy rodina cestuje na pohřeb do bezútěšných končin Tomova rodiště (postindustriální sever Anglie), zabřednout do povýšeného litování, nevyvaruje se shovívavého pohledu střední třídy ani tehdy. Možná i proto, že Leigh situaci na severu dobře zná, jelikož odtud pochází – vyrůstal na předměstí Manchesteru. Na rozdíl od Toma ale v rodině lékaře.

Nejzajímavější je nakonec Další rok z hlediska formátu. Jako by si Leigh byl poprvé plně vědom své pozice institucionalizovaného režiséra „artových“ filmů. Ví, co se od něj čeká, a nemá problém tato očekávání naplnit. Závěrečná scéna pak působí jako krásně vyvedený podpis na společenské smlouvě mezi režisérem a divákem.

Další rok (Another Year, Velká Británie, 20210, IMDb)
Režie: Mike Leigh, kamera: Dick Pope, hudba: Gary Yershon, střih: Jon Gregory, hrají: Jim Broadbent, Ruth Sheen, Lesley Manville, Peter Wight, Oliver Maltman ad.,129 minut, distribuce: Aerofilms. (premiéra v ČR 13. 1. 2011).

Další rok (Another Year, Velká Británie, 20210, IMDb)
Režie: Mike Leigh, kamera: Dick Pope, hudba: Gary Yershon, střih: Jon Gregory, hrají: Jim Broadbent, Ruth Sheen, Lesley Manville, Peter Wight, Oliver Maltman ad.,129 minut, distribuce: Aerofilms. (premiéra v ČR 13. 1. 2011).

Přečteno 5041x

Článek vyšel v časopise Cinepur #74, březen 2011.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.8 /12

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Další rok

****  CINEPUR (2)

****  ČTENÁŘI (3.4)


komentáře

    přepište kód:

VeMa  (12.12.2013 10:49)

Vdaka za recenziu, aj ked film chapem uplne naopak. Film povazujem za objavny a cenny prave v tom, ako kritizuje blahosklonnost strednej triedy. Prekvapuje ma vase vnimanie, napr. "film zacina nenapadne"… Uz uvodna scena, kde klientka u Gerry (terapeutky) nenachadza ziadne skutocne pochopenie je ako "kladivom po hlave". Viac citlivosti s realnymi vztahmi a ludmi v krizach by recenzentke prospelo - tento film rozhodne nie je o formalnych hratkach, ale neuprosnych vztahoch (mozno testoch dospelosti)… Odporucam - otestujte sa.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #123

#123

červen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Farhádí na španělské vinici / Všichni to vědí

Soumrak superhrdinů / Skleněný

Změť všudypřítomné bídy / Kafarnaum

Zaplnit prázdná místa / Chvilky

Svatá prostota / Šťastný Lazzaro

Nic jsi v Oděse neviděla / „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“

Autobus do stanice Effenberger / Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

Šifrovačka pro mileniály / Záhada Silver Lake


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Editorial 122: Underground

Editorial 121: Autor ve 21. století

Editorial 120: Muž ve filmu

Editorial 119: FAMU

Editorial 118: Neonoir


RUBRIKY

anketa (24) / český film (81) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (97) / fenomén (73) / festival (86) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (116) / komiks (10) / kritika (795) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (724) / objev (3) / pojem (36) / portrét (11) / profil (104) / reflexe (24) / report (108) / rozhovor (159) / scénář (4) / soundtrack (44) / téma (891) / televize (101) / tisková zpráva (1) / událost týdne (236) / video (2) / videoart (16) / videohra (61) / web (42) / zoom (156)

Cinepur #74 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #74, březen 2011

Z obsahu tištěného čísla:

Biutiful / Artistnost za umění (Lucie Česálková, kritika)

Nehanební bastardi nehanebnou obrodou? / Vtedy v nacistami okupovanom Francúzsku... okom Quentina Tarantina (Jozef Mergeš, téma)

Editorial č.74 / Konec jako gesto, nutnost i naděje (Aleš Stuchlý, editorial)

Film a dějepis / Učitelé a historici na okraji útesu (Kamil Činátl, téma)

Norské dřevo / Hledá se emo (Tomáš Stejskal, kritika)

Na jaké festivalové filmy se nedá dívat? / Berlinale 2011 (Viktor Palák, glosa)

+ více...