Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Knižní román Charlotte Brontëové Jana Eyrová se již dočkal mnoha různorodých filmových a televizních zpracování. Od děsivého Frankensteina/Rochestera v podání Orsona Wellese (1944), z jehož nabídky k sňatku tuhla krev v žilách, přes prapodivně otcovsko-učitelského Jana Kačera (jednajícího s Martou Vančurovou – Janičkou – jako s lehce retardovanou poslušnou žačkou; 1972), až k nebesky spanilé Charlotte Gainsbourgové (1996), připomínající vizáží spíše andělské modelky Victoria Secret než jakékoliv jiné nadpozemské stvoření. Je zajímavé sledovat vývoj a proměny jednotlivých adaptací, v nichž se odráží aktuální společenské preference stejně (ne-li více) jako původní románová atmosféra venkovské Anglie devatenáctého století. I nejnovější Jana Eyrová v režii čtyřiatřicetiletého Američana Caryho Fukunagy představuje v tomto ohledu filmové zpracování navýsost moderní a přibližuje hlavní postavu k současnému (ženskému?) ideálu emancipované silné hrdinky. Dalo by se tedy lehce sklouznout k interpretaci, že tuto Janu Eyrovou považuji za nejlepší právě proto, že nejvíc odpovídá feministickému vzoru z perspektivy jednadvacátého století. Jenže tak jednoduché to není. Nabízí se totiž i jiné vysvětlení: možná právě Fukunaga konečně rozpoznal nejsilnější stránky Brontëové románu a nebál se na ně vsadit veškeré své emoce, podobně jako tehdy Jana Eyrová na svůj nezávislý život dle vlastních pravidel.

Na první pohled zaujme nesvázanost románovou předlohou. Fukunaga volně pracuje s časovou osou příběhu, necítí ani povinnost začlenit do děje všechny románové postavy. Místo toho si pečlivě vybírá několik málo klíčových momentů a situací, do nichž se o to hlouběji a detailněji noří. Díky tomuto přístupu využívá a v plné filmařské kráse předvádí ty nejcennější poklady literárního stylu sester Brontëových – prokreslený popis jednotlivých charakterů, důraz na jejich vnitřní svět, zaujetí i zdánlivě nepodstatným všedním detailem. Romány sester Brontëových se vždy opíraly o výrazné, originální hrdiny a hrdinky, a proto i herecké obsazení v případě jednotlivých adaptací hraje vždy klíčovou roli. Fukunaga zvítězil už jen tím, že do role osmnáctileté Jany obsadil skutečně mladou (v době natáčení dvacetiletou) Miu Wasikowskou. Částečná dětinskost a naivita je totiž u Jany stejně důležitým (ve filmových zpracováních často opomíjeným) charakterovým rysem jako její bystrost, neoblomnost či odvaha. Jana Eyrová sice dokáže zachránit Rochestera z plamenů, putovat několik dnů bouřkou a ošetřovat krvácející rány, stejně tak je ale schopna fascinovaně zírat na obraz ženského aktu, spát v posteli s panenkou nebo se propadnout do světa fantazie při vyprávění pohádky.

Fukunaga naštěstí tráví s Janou dostatek času, abychom mohli poznat všecka tato zákoutí její duše. V mnoha záběrech herečka osamoceně prochází zahradou, bezcílně bloumá po domě, dívá se toužebně z okna na vzdálený horizont. Tak jako opakující se pohledy z okna symbolizují Janinu touhu po poznání a strach, že jí tam uvnitř proteče život mezi prsty, naznačují i časté detaily dotyků květin, keřů a zdí její osamělost a snahu po kontaktu s okolím. Důraz na detail ostatně prochází celým filmem a Fukunaga se o něj opírá i v dynamičtějších momentech, jako třeba při scéně požáru, kdy kamera přistihne na moment rozhozeného Rochestera (rovněž znamenitě obsazeného, zahraného důvěryhodně bručounským Michaelem Fassbenderem), jak se nemotorně před svou zachránkyní souká z noční košile do kalhot. Tak jako pozvolna roste spiklenecké pouto mezi Janou a Rochesterem (i pomocí takovýchto nepatřičných, upřímných momentů), sílí po celou dobu filmu i jeho všudypřítomná strašidelná atmosféra. Anglický venkov devatenáctého století bylo drsné místo a přežít v něm mohly jen drsné charaktery. Jana už odmalička není žádný otloukánek a klidně se ze strachu před duchy/meluzínou vrhne plnou silou hlavou proti zamčeným dveřím. A scéna, kdy se za závěsem schovává před úlisným bratrancem plížícím se po domě s šavlí, má skoro až hororový nádech. V obdobném „lekacím“ stylu pracuje Fukunaga i se zvuky (střelba, zaržání koně, prásknutí dveřmi), které občas zničehonic zaznívají v plné síle, aby tak spolehlivě nadzvedly všechny diváky ze sedaček.

Díky tomuto drsnému a temnému vykreslení pozadí celého příběhu je o to jednodušší akceptovat a pochopit i drsné a temné stránky Janina charakteru. Můžeme sice Fukunagu z pohodlí moderního kinosálu podezřívat, že „akčnost“ a nesmlouvavost jeho Jany Eyrové je vstřícným krokem k současnému publiku, stejně tak se ale na celou věc můžeme podívat i z opačného úhlu pohledu – od temných hlubokých lesů a chladného Rochesterova sídla Thornfieldu. Brzo nám bude jasné, že žádná „Janička“ by tu dlouho nepřežila. Už to tak totiž vypadá, že neurozené dámy, co se ve staré dobré Anglii nechtěly zpronevěřit vlastním zásadám a rozhodly se žít svůj život po svém, musely být mnohem tvrdšího zrna. Alespoň Cary Fukunaga to tak vidí. A možná právě proto se mu podařilo vystihnout podstatu románu Charlotte Brontëové nejlépe ze všech tvůrců, kteří se o to kdy pokusili.