Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Todd, Tom & New Queer Cinema

Todd, Tom & New Queer Cinema

zoom / Lucia Kajánková / 27. 10. 2011

Na počátku 90. let minulého století zasáhla západní filmově-festivalový svět smršť filmů s komplexními queer postavami coby hlavními protagonisty, které navíc sdílely ostrý sociálně a kulturně kritický osten, experimentovaly s estetickými postupy a podvratně novátorsky si pohrávaly s tradičním způsobem vyprávění i pojetí žánrů. Filmová kritika promptně udělila vlně filmů nastupujících režisérů a režisérek titul New Queer Cinema (NQC)./1 Ke klíčovým figurám NQC patřili Tom Kalin a Todd Haynes. Retrospektivu všech celovečerních filmů obou tvůrců představí letošní ročník Queer filmového festivalu Mezipatra a oba režiséři budou osobně hosty jeho pražské části, která se uskuteční od 10. do 16. listopadu./2

Moment New Queer Cinema

Filmy, které definovaly New Queer Cinema, byly především americké provenience a vstoupily na scénu hlavně prostřednictvím festivalu Sundance. K nejvýraznějším titulům patří Paris is Burning (1990), komunitní portrét drag queens z newyorského „podsvětí“ režisérky Jenny Livingstone; celovečerní debut Todda Haynese Jed (Poison, 1991), v produkci zásadní postavy NQC Christine Vachon, jejíž společnost stála i za filmem Toma Kalina Swoon (1992); kombinace statického pojetí road movie a Jindřicha IV. a V. Williama Shakespeara a pocta Raineru Werneru Fassbinderovi Mé soukromé Idaho (My Own Private Idaho, 1991) Guse Van Santa, v němž se vedle vycházejících hollywoodských hvězd Keanu Reevese a Rivera Phoenixe objevili i skuteční prostituti; a snímek Gregga Arakiho The Living End (1992), natočený s minimálním rozpočtem, v němž si milenecká dvojice HIV pozitivních mladíků, sociopatický prostitut a intelektuální filmový kritik, agresivně optimisticky přivlastňuje subžánr road movie o zamilovaném páru na útěku před zákonem (outlaw couple road movie)./3

Historicko-kritickým prismatem byla NQC spíše jedinečným momentem dějin filmu než propojeným generačním filmařským hnutím v duchu evropských nových vln 60. let či uskupení kolem manifestu Dogma 95. Vazby mezi jednotlivými tvůrci byly, pokud vůbec existovaly, spíše volné a NQC neměla sebe-definici vlastní uceleným školám. Souvztažnost filmů a jejich zastřešení pod NQC bylo mnohem více aktem vycházejícím od recipientů, kteří se snažili definovat to, co se ve filmovém světě neočekávaně dělo. Jako jednu větev předvoje estetických a tematických charakteristik NQC je možné vnímat tvorbu britského solitéra Dereka Jarmana ze 70. let nebo filmy vůdčích osobností Nového německého filmu R. W. Fassbindera a Ulrike Ottinger. Za druhou skupinu předchůdců je možné považovat tvorbu amerických pionýrů gay respektive lesbického videoartu Kennetha Angera a Barbary Hammer a obecně undergroundový avantgardní queer film. Na konci 80. let se především na specializovaných gay a lesbických filmových festivalech objevili noví tvůrci jako Brit Isaac Julien, Kanaďan John Greyson navazující celovečerními filmy na svá aktivistická videa tematizující AIDS, nebo něměcká lesbická avantgradní režisérka Monika Treut, kteří spolu s „kmotrem“ Jarmanem dodávají americkému femonému NQC světový kontext.

Zlomem, jenž představuje nástup a okamžité definování NQC, je průlom nových queer filmů z okraje specializovaných odvětví a undergroundu do většinového prostoru zavedených „velkých“ festivalů, do zorného pole mainstreamové kritiky, do povědomí široké veřejnosti a konečně i do široké distribuce. Filmy NQC vzbudily na jedné straně kritické nadšení potvrzené množstvím festivalových ocenění. Na straně druhé vyvolaly kontroverzi nejen u většinové odborné i laické veřejnosti, ale také „ve vlastních řadách“ gay, lesbické a trans komunity i aktivistů. Důvodem byl jejich neomlouvající se, provokativně otevřené a autentické zobrazovaní queer fantazií a temných stránek, jako jsou například násilí, drogy, vraždící protagonisté, sexualizace vězeňského prostředí, sadomasochismus, prostituce, HIV, jež stálo v přímém kontrastu k „žádoucí“ pozitivní, nekonfliktní a o souhlas většinové společnosti usilující reprezentaci ne-heterosexuálních postav a témat.

Při zpětném pohledu se ukazuje celá paleta uměleckých i sociálně aktuálních podkladů, které projasňují logiku vzniku NQC na počátku 90. let: undergroundová a avantgardní tradice queer filmu, včetně ojedinělých umělecky a kriticky úspěšných tvůrců jako inspirace i příprava pole; regenerace amerického nezávislého filmu; iritující neviditelnost a ignorance vůči jakkoliv queer protagonistům v mainstreamové filmové produkci a queer lidem ve veřejném prostoru; vzepětí energie rozzlobeného občanského aktivismu v reakci na doznívání krize spojené s epidemií AIDS. V této chvíli vstupuje na filmovou scénu různorodá generace autorských a umělecky ambiciózních tvůrců, kteří uvedené atributy doby do své tvorby explicitně zahrnují. Zároveň si bezostyšně přivlastňují předchozí dějiny kinematografie. Kreativním a podvratným převracením zavedených narativních postupů i estetických norem testují divácká očekávání.

Při rozdílnosti jednotlivých děl a osobností tvůrců skupinu filmů vzácně spojuje nic nezastírající pohled na queer historii, kulturu a současnost. Jako svého druhu zradu této odvahy a ideové i umělecké nekompromisnosti NQC je možné hodnotit většinu post-NQC filmové produkce s homosexuálními či trans hrdiny a hrdinkami, která tvoří především nadprodukci subžánru o coming outu a jednoduše tradičně a líbivě vyprávěných stylově konzervativních filmů, jejichž jedinou povrchní spojitostí s NQC je sexuální identita postav. Z desítek comingoutových filmů stojí za zmínku například But I'm a Cheerleader (r. Jamie Babbit, 1999) a Get Real (r. Simon Shore, 1998). Komunitní popularity dosáhly snímky Ztracená (Lost and Delirious, r. Léa Pool, 2001) či komediální Mambo Italiano (r. Émile Gaudreault, 2003). V posledních letech se do popředí dostaly mainstreamové oscarové hity, které přes svou hollywoodskou klasičnost nesou stopy určité spřízněnosti s NQC – Zkrocená hora (2005), Milk (2008) a Děcka jsou v pohodě (2010). Jak situaci s povzdechem hodnotí v roce 2000 Ruby B. Rich, ustanovil se specifický a separovaný segment (niche) produkčního a distribučního trhu pro „teplé“ filmy, což z boomu NQC v polovině 90. let zpětně dělá sice jedinečné, ale uzavřené období filmové historie./4

Tvůrci, kteří se prosadili začátkem 90. let jako součást NQC, dodnes natáčejí filmy. Stejně tak jsou aktivní i jejich následovníci. Je přitom příznačné, že jde o kriticky a umělecky významné a zároveň ojedinělé počiny. Za předního pokračovatele NQC je možné považovat Johna Camerona Mitchella s jeho oceňovaným a kultovnímu statusu se tešícím trans muzikálem Hedwig a Angry Inch (Hedwig and the Angry Inch, 2001) a meta-dokumentárním sexuálně explicitním experimentem Shortbus (2006). Z režisérů, jež NQC ustanovili, dále v jejím z podstaty kontroverzním a experimentálním přístupu pokračují Gregg Araki (Mysterious Skin z roku 2004 a loni v Cannes uvedený Kaboom); mezi Hollywoodem a nízkorozpočtovými ambiciózními experimenty rozkročený Gus Van Sant (oscarový Dobrý Will Hunting /1997/ a Milk /2008/, Zlatou Palmou oceněný Slon /2003/ a v roce 2007 nominovaný Paranoid Park) a v neposlední řadě Tom Kalin a Todd Haynes.

Tom Kalin – fascinující lidská monstra své doby

Aktivista a videoartista, tematizující práva LGBT komunity a problematiku AIDS, debutoval v roce 1992 celovečerním filmem Swoon, na němž se uplatnil jako scenárista, režisér, střihač a společně se zmiňovanou Christine Vachon i jako producent. Film zpracovává skutečnou událost „dokonalé vraždy“ z Chicaga 20. let, známou jako „případ Leopold/Loeb“ dle příjmení pachatelů, která byla inspirací pro film Alfreda Hitchcocka Provaz (Rope, 1948) a snímek Nátlak (Compulsion, 1959, r. Richard Fleischer). Oba filmy na rozdíl od Swoon potlačují židovství obou mladíků stejně jako jejich milenecký poměr, který byl v době činu předmětem psychiatrického přezkumu, a v důsledku je jako polehčující okolnost u soudu uchránil od trestu smrti.

Swoon si za základ bere autentické dobové dokumenty případu, oficiální soudní záznamy stejně jako deníkové záznamy a dopisy pachatelů-hrdinů filmu. V jeho podání historie případu symbioticky koexistuje osudový milostný příběh vztahu Loeba a Leopolda, v něžném erotičnu i patologické dynamice dua, psychologicky projasněné subjektivně podané touhy i interpretace v opakovaném citování Leopolda von Sacher-Masocha, s objektivní, realistickou a hrůznou rekonstrukcí činu milenců, včetně soudního procesu a dohry ve vězení. Kombinuje též modernistickou, významovou a z videoartu vycházející střihovou skladbu s estetizovanou černobílou kamerou, která koresponduje s dekadentní elegantní vizualitou 20. let (ocenění za nejlepší kameru na Sundance pro Ellen Kuras). Film vzbudil svým námětem i pojetím nejvýraznější pozdvižení u homosexuální kritiky i veřejnosti, která zjednodušeně politizovala a kritizovala úhel filmu, kdy otevřeně homosexuální tvůrce a ve své umělecké tvorbě angažovaný aktivista implikuje Hollywoodem neslavně zprofanované rovnítko mezi sexualitou hrdiny a jeho vražednými sklony. Je symptomatické pro NQC, společně s jedinečnou estetikou filmu, že Tom Kalin dělá odvážný krok dál – zobrazuje patologické hrdiny, jejichž patologie je souběžná s jejich homosexualitou, ale zároveň v ní nespočívá ani s ní v nejmenším nesouvisí.

Autorská geneze Swoon leží v paradoxu fascinace mileneckou dvojicí, erotična jejich fyzické krásy a vzájemné osudovosti, která vystupuje z dobových fotografií a záznamů, a pocitu děsu a zhnusení nad jejich skutkem./5 Tato niterná kontroverze se odráží v uměleckém zpracování snímku a jeho stále provokativním vyznění. Stejné jádro a tematickou i estetickou návaznost na Swoon vykazuje i Kalinův druhý celovečerní film Divoká krása (Savage Grace, 2007). Vychází znovu ze skutečného případu, tentokrát z roku 1971, kdy homosexuální syn zavraždil matku, dědičku bakelitového industriálního impéria, která ho po léta incestně zneužívala (v roli exceluje herečka Julianne Moore). K této explozivní pointě sleduje film dysfunkční rodinu v nádherně estetizovaných, prosluněných záběrech, akcentujících dobovou barevnost a krásu povrchu fyzična protagonistů i luxusní opulentnosti jejich sociální třídy, v kontrastu s podvratnou a pečlivě budovanou temnou psychologií.

Todd Haynes – rekonstrukce superstars a dějin filmového vyprávění

Velká cena poroty festivalu Sundance pro Haynesův Jed byla ustavující chvílí nástupu NQC – propletenec Jeanem Genetem inspirované vězeňské romance/erotické fantazie, barvotiskového fiktivního dokumentu o létajícím chlapci-otcovrahovi a hororu z 50. let o vědci, jehož tělo i mysl rozkládá vlastní elixír. Triptych napříč gay kulturní historií a filmovými žánry, v postmoderním, vizuálně koherentím pojetí transgrese, tematizace vytváření (nejen sexuální) identity a významové hry s mnohostí referencí zakládá autorský přístup absolventa sémiotiky k filmové tvorbě. Stejné principy platí pro Haynesovu tvorbu dodnes. Podle vlastních slov jeho chápaní identity významně formovala feministická teorie, což se promítá do jeho pojetí postav./6 Jeho druhý film Safe (1995) se odehrává v roce 1987 a je dramatem ženy, u které se rozvine lékařsky diagnostikovatelná, ale neléčitelná a devastující „alergie na svět“. Stylisticky vytříbený snímek je možné interpretovat jako abstrahující metaforu nemoci AIDS a zároveň číst šířeji jako křehkou psychologickou sondu do fyzicky manifestované nemoci duše. Hlavní roli ztvárnila Julianne Moore, kterou Haynes později obsadil ve své vysoce stylizované poctě Douglasu Sirkovi Daleko do nebe (Far From Heaven, 2002) do role ženy v domácnosti v 50. letech, která se na cestě za svou vlastní emancipací vyrovnává s manželovou homosexualitou a vlastní nepřístojnou mezirasovou romancí.

Raný film Superstar: The Karen Carpenter Story (1987), kde postavy představují panenky typu Barbie v dobových kostýmech (kvůli soudnímu nařízení ohledně práv na příběh a užitou hudbu ho není možné legálně shlédnout), zakládá dva pozdější opusy, které spojuje dekonstrukce mytologie konkrétní hudební hvězdy a postmoderní vytvoření mytologie nové, fiktivní; stejně tak provokativní polarita subverzivního autorského přístupu k tradičnímu modelu vyprávění, tříštivého pojetí postavy v ambivalenci sexuality i její komplexní psychologie a externalizace všeho uvedeného ve vizuálním stylu, v kombinaci s obsazením hollywoodských hvězd do filmů, které jsou z perspektivy mainstreamové produkce avantgardní a kritické k mainstreamu. Sametová extáze (Velvet Goldmine, 1998) si z Občana Kanea (Citizen Kane, 1941, r. Orson Welles) vypůjčuje model novinářského pátrání rekonstruujícího z výpovědí pamětníků unikavou osobnost glamrockové ikony Briana Sladea, jejímž předobrazem je David Bowie (odmítavý postoj hudebníka k projektu způsobil, že ve filmu nezazní vůbec jeho hudba, což ve výsledku podtrhuje originální a nadčasový punc díla). Vytváří se zde svébytný portrét hudebního žánru od zrodu ke „smrti glitrů“, interpretovaný ze soudobé perspektivy i pomocí „kmotra“ novodobých dekadentů Oscara Wildea, celý posunutý do osobní roviny pro onoho novináře, jehož dospívání právě glamrock velmi konkrétně utvářel. Beze mě: Šest tváří Boba Dylana (I'm Not There, 2007) rozvíjí téma mnohoznačnosti a neproniknutelnosti osobnosti v kaleidoskopu fiktivních životopisů Boba Dylana, představovaného pod různými jmény pěti herci a herečkou v stylově odlišených prolínajících se epizodách, které mají pevnou oporu v oficiální biografii umělce, ale na křídlech interpretační imaginace je přetavují v autonomní postmoderní dílo. Nejnověji se Todd Haynes scenáristicky a režijně pro stanici HBO chopil minisérie Mildred Pierce (2011), kde v dobovém dramatu rozvíjí motiv emancipace a utváření feministické identity ženské hrdinky v historických kulisách ekonomické krize 30. let, vztažené k současnosti, stejně jako reviduje estetiku klasického hollywoodského stylu vyprávění v nové adaptaci kanonicky známého díla. I kritiky nadšeně přijatou Mildred Pierce je tak možné zařadit k linii New Queer Cinema.

Autorka studuje filosofii a film na FFUK a scenáristiku a dramaturgii na FAMU.

  • Poznámky:
  • 1. Rich, Ruby B.: New Queer Cinema. In: Sight & Sound, Vol. 2, Issue 5. Londýn: British Film Institute, září 1992. Queer – nepřekládaný termín, jehož původní význam je „divný“; původně užívaný jako hanlivé označení příslušníků sexuálních minorit – od 90. let ho široká skupina aktivistů i akademiků adoptovala za vlastní jako zastřešující označení lidí, kteří svou sexuální identitu sami definují v opozici vůči heterosexuální normativitě; jako provokativní je vnímán pořád i velkou částí gay a lesbické komunity. Queer filmový festival Mezipatra si ho pro sebe definuje: „Queer osvobozuje od tradičního vnímání sexuálních a genderových identit založených na neměnných kategoriích muž / žena, heterosexuální / homosexuální.“
  • 2. Vedle Prahy probíhá QFF Mezipatra i 2. až 8. listopadu 2011 v Brně. Podrobnosti na www.mezipatra.cz.
  • 3. Podrobněji viz kapitola „Hollywood is Burning“ in Benshoff, Harry M. a Griffin, Sean: Queer Images. A History of Gay and Lesbian Film in America. New York: Rowman & Littlefield Publishers, 2006.
  • 4. Rich, Ruby B.: Queer and Present Danger. In: Sight & Sound, roč. 10, č. 3. Londýn: British Film Institute, březen 2000.
  • 5. Rozhovor autorky textu s Tomem Kalinem z 29. března 2011.
  • 6. Podrobně v předmluvě Todda Haynese ke knižnímu vydání jeho tří scénařů k realizovaným filmům, které mají ženské hlavní hrdinky. Haynes, Todd: Far from Heaven; Safe; Superstar: The Karen Carpenter Story: Three Screenplays. New York: Grove Press, 2003.

Přečteno 4729x

Článek vyšel v časopise Cinepur #77, září 2011.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.3 /12

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY zoom

Srdce bijící zeleně / Tvar vody

Síla boxovat, síla prohrávat / Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho

Olivier Assayas vs. Cristian Mungiu / Francouzská hladkost vs. rumunská tíha

Vítěz Cannes 2016 / Já, Daniel Blake / Socialismus pro horních deset tisíc

Every Thing Will Be Fine / Něco je špatně

Oheň na moři / Lekce z periferie

Sicario / Žánrový traktát o neuchopitelném zlu

Syn Saulův / Rozostření existence


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Morálka v rukou diváka / Rozhovor s Tomem Kalinem

Nádherné manipulace smyslů / Rozhovor s Toddem Haynesem


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (192) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)

Cinepur #77 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #77, září 2011

Z obsahu tištěného čísla:

Švédsko bez cenzury / Sexploatační předvoj z liberálního Severu (Tomáš Stejskal, téma)

Team Fortress 2 / Karikaturní střílečka, ekonomický systém i komunitní síť (Jiří Flígl, videohra)

50 Cent: BOTS by Chip and Ironicus (Jiří Flígl, web)

Násilie — peklo — prerod / Nicolas Winding Refn a jeho filmy (Rastislav Steranka, téma)

Klára Tasovská / Těším se na blackout (Kamila Boháčková, český talent)

Současný skandinávský film / Úvod k tématu (Jindřiška Bláhová, téma)

+ více...