Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Londýn, Barcelona, Paříž, Řím: tato města nepředstavují žádný výčet stránek založených řadovým americkým turistou v průvodci Evropou, nýbrž seznam lokací několika posledních filmů Woodyho Allena. I když Allen rozhodně není žádným naivně užaslým objevitelem krás světa, jako režisér svého nejnovějšího snímku Půlnoc v Paříži může trochu nevyhraněného a roztěkaného amerického cestovatele „odjinud“ mnohdy připomínat. Podobným dojmem působí i hlavní hrdina snímku (Allenovo tradiční alter-ego), americký pseudointelektuál a hollywoodský scenárista Gil, který se rozhodne společně se svou povrchní nastávající Inez strávit několik týdnů v Paříži a hledat v její sofistikované atmosféře inspiraci pro dopsání svého prvního románu. Při jednom z nočních útěků před upovídanou snoubenkou (proč jsou ti dva vlastně spolu, film nijak neobjasňuje) a jejími věčně kritickými rodiči se Gil jakýmsi tajemným kouzlem zničehonic ocitá v umělecké Paříži 20. let, svém vysněném historickém období. Potkává se a zaníceně debatuje například s Gertrudou Steinovou, Ernestem Hemingwayem či Pablem Picassem, aby nakonec dospěl k „překvapivému“ závěru, že žádná ideální doba pro rozvoj ducha neexistuje, smířil se se svým životem na počátku jednadvacátého století a dal si ho zase trochu do pořádku.

Woody Allen sice dokáže tuto prostinkou myšlenku občas oživit vtipnými sebeironickými epizodami, v nichž s tradiční rýpavostí útočí do vlastních intelektuálních řad (většina slavných uměleckých legend zde má podobu dětinských, rozmařilých individuí). Po zbytek času však Allen setrvává v bezpečném, mainstreamovém filmařském proudu. Servíruje publiku žánrové obrázky „nejprofláklejších“ míst Paříže a okolí (Eiffelovka, Giverny, Versailles, Louvre atd.), která jsou v jeho podání vždy neuvěřitelně vylidněná. S trochou nadsázky se dá říci, že v tomto Allenově filmu je Paříž magická nejen v noci, ale klame pomocí produkčních triků i přes den. A když se unavíme kocháním krásně aranžovanými turistickými záběry, můžeme se pobavit chytráckým pomrkáváním pro začátečníky v podobě přímočarých narážek a odkazů na život a dílo uměleckých legend Paříže 20. let, jež se ve filmu objevují s pravidelností figurek na orloji.

V recenzích na Půlnoc v Paříži se často zmiňují adjektiva jako kultivovaný, šarmantní či klasický a nutno říct, že takovému popisu nelze nic moc vytknout. Bohužel, kvůli tomu, že kultivovanost, šarmantnost a klasičnost přetékají snad z každého záběru, zbývá ve filmu jen velmi málo prostoru na invenci a originalitu. Půlnoc v Paříži si plyne svým (místy až příliš) poklidným tempem za zvuku jazzové hudby a nenechá se ani jednou vyrušit ze svého spokojeného rozjímání nad sebou samým. Možná tomuto odcizení se divákům nechtěně napomáhají i výrazně zkarikované charaktery prakticky všech ve filmu vystupujících postav: je tu nešťastný hollywoodský rádoby intelektuál, povrchní blonďatá snoubenka, zazobaná tchýně s tchánem, otravný „všechno vím, všechno znám“ akademik s věčně pokyvující ženou po boku a samozřejmě také krásná a záhadná prodavačka na bleším trhu. Všechny role jsou od první chvíle jasně rozdány, nic nás nemůže (příjemně) překvapit; naneštěstí ani dialogy, které v posledních Allenových filmech často zachraňovaly slabší režisérská místa. Musíme v poklidu vyčkat závěrečné, do očí bijící pointy a mezitím se nechat kolébat uhlazeností filmu.

Je důležité podotknout, že pokud někdo přistoupí na výše zmíněná pravidla, může poslední film Woodyho Allena zkonzumovat takřka bez úhony. Jak přeci praví oblíbená recenzentská floskule: po řemeslné stránce není snímku co vytknout. Kamera precizně rámuje, noční pařížská atmosféra dvacátých let je okouzlující a postavy navýsost „allenovsky“ klasické. Otázkou však zůstává, proč má Woody Allen ve svém věku a postavení zapotřebí natočit podobně banální, myšlenkově nevýrazný film, který převážně pouze recykluje materiál a postupy z jeho snímků předešlých – navíc ne vždy těch nejlepších.

Tak jako jsem kdysi ocenila Allenovu odvahu, když ve svých téměř sedmdesáti letech opustil New York i své zajeté autorské koleje a natočil v roce 2005 v Londýně znamenitý ponurý příběh z vyšší společnosti Match Point – Hra osudu, nyní vyhlížím s obavami aktuální pokračování jeho evropské tour: mistrův nejnovější římský projekt pracovně nazvaný Bop Dekameron. Mohlo by snad pomoci, že Allenovo alter-ego bude tentokrát představovat Jesse Eisenberg, herec, který má (na rozdíl od hollywoodského blonďáčka Owena Wilsona v roli Gila) k allenovskému loserství a neurózám typologicky přeci jen o něco blíže. Snad tedy šarmantní, kultivovaná a klasická Půlnoc v Paříži zůstane „neopakovatelným“ režisérským počinem Woodyho Allena a skončí s poctami v některé ze zlatých edic DVD, jež lze bez obav odložit na noční stolek vedle obrázkové publikace o impresionistech či nejslavnějších pařížských kavárnách. Rozhodně nijak nenaruší naše poklidné noční snění – mnohem spíš nás prostě jen uspí.