Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

O čem nelze mluvit, tomu je třeba se smát. O britském komikovi Sashovi Baronu Cohenovi není lehké mluvit nejen kvůli tomu, že se ukrývá pod maskami svých postav a málokdy vystupuje sám za sebe. Jeho humor stírá hranice vkusu a nevkusu a je třeba si rozmyslet, zda to opravdu činí podvratným a sofistikovaným způsobem. Obě adjektiva totiž smrdí jak chlupatá podpaží feministek.

Dřívější Cohenovy filmy Borat a Brüno vyvažovaly chatrnost svých zápletek pseudo-dokumentaristickými postupy, kdy řada scének vznikala improvizovaně a s nic netušícími protagonisty. Pocit záměrné nahodilosti směřoval diváky k větší toleranci vůči roztříštěnosti či epizodičnosti díla, což nemusí nutně znamenat z nouze ctnost, ale spíš doklad, že Cohenova zákeřnost vůči publiku má různé podoby.

Nyní se Cohen vrací na pole běžné hrané komedie, které naposledy okupoval ve snímku Ali G Indahouse. Díky tomu se odkopala naivita zápletky a zvýšila kadence vtipů, jejichž povaha i úroveň jsou zcela rozdílné a terče se též nacházejí na různých stranách barikády. Namísto přemítání, nakolik je ta která scénka výsledkem smluvené hry a nakolik jde o „autentickou“ metodu skryté kamery, je divák více vystaven jiné volbě, totiž zda se s Cohenovým admirálgenerálem Aladínem identifikovat, či zda se mu jen vysmát. V rámci pravidel tradiční narativní fikce totiž film na jedné straně připomíná bláznivé komedie ve stylu filmů trojice Zucker-Abrahams-Zucker, na druhé má strukturu komedie romantické. A byť děj tu rozhodně není nosnou kvalitou, Cohenovi nutno přiznat, že vytvořil životnou postavu, které lze přes její karikaturní, až retardovaný rozměr fandit.

Samotný proces, během něhož se z neomaleného buranského diktátora stává sympatická figura, by samozřejmě nestačil k prohlášení, že jde o neotřelý, natož chvályhodný počin. Je třeba si všímat, jakým způsobem je strukturováno užití humoru a výsměchu. Cohen není ani tak odvážný jako Charlie Chaplin se svým Diktátorem (a rozhodně nelze z jeho filmu číst jasný apel na humanismus či jiný koherentní postoj), ale nejde ani o navazování na podvratnou, anarchistickou zábavu ve stylu bratří Marxů. Sice tu je dost styčných bodů – výsměch čemukoli a ochota dělat ze sebe sofistikovaně idiota –, jenže Cohen mnohem více atakuje hranici nevkusu a sebevědomě brázdí naprosté kinematografické dno. Při sledování příběhu wadíjského mocipána nám snadněji přijde na mysl, že humor jeho stvořitele není ani tak nekorektní, jako spíše blbý. Vyrůstá z ryze současné tradice americké komedie, v níž nestačí nastavit měšťáckému vkusu zadek, ale je třeba z něj ještě vytlačit bobek. A tento typ obscénního, tělesného humoru vždy riskuje, že bude puritánskou přízemnost pohoršovat pomocí neméně přízemního buranství.

Výprava admirálgenerála Aladína do Ameriky opět přináší kritiku a zesměšňování kde čeho pohledem cizince. Za zdánlivě svévolným vršením komických scének, kde na každou slabší připadnou dvě dobré, přitom lze odhalit elegantní gradaci jednotlivých replik a situací, často do několikanásobných point. Všechny vtipy o židech, feministkách, bio potravinách a homosexualitě politické smetánky i všechna dehonestace sebe sama tu ovšem nejsou povedené jen díky radikalitě a množství humoru. Mnohem promyšlenější než v předchozích filmech je politicko-kritická linie filmu. Cohenovi tentokrát nestačí strefování se do stereotypů a jednotlivých bolístek amerického lidu, neboť celá jeho hra na diktátora pracuje s diváckou identifikací s postavami a průběhem děje. Výsledkem je hodně ostrá kritika nejen americké společnosti, ale též americké politiky. Objevuje se jak v jednotlivostech, jako je vykreslení vedlejších postav z americké mocensko-byznysmenské sféry, i zcela explicitně jako v často citovaném proslovu v závěru filmu, v němž Aladín apeluje na Ameriku, aby se také stala diktaturou, a vyjmenovává, jaké výhody by to mělo (přičemž tím samozřejmě přesně vystihuje, jak Amerika už dávno funguje).

Cohen svým charismatem i schopností udělat i z nechutnosti nejen docela inteligentní vtip, ale též vtip, který chytne za srdíčko, dělá z Aladína jednoznačně nejsympatičtější postavu filmu. Už tímto faktem samozřejmě vzniká jisté napětí. Jak se totiž stavět k protagonistovi, který vystupuje jako ztělesněná hloupost a vyznává praktiky, díky nimž film může hrdě nést své věnování památce Kim Čong-ila, a zároveň jej nelze označit jednoduše za karikaturu? Podle zákonitostí romantické komedie bychom mu totiž měli fandit, přičemž toto souznění není zdaleka tak těžké, jak by se mohlo zdát z popisu některých scén.

Výše načrtnuté rozpolcení je však stále jen záležitostí filmařské zručnosti, s níž lze prodat cokoli. K zásadnímu útoku na divákovy postoje dojde až v úplném závěru. Když Aladín kvůli lásce odmítne diktaturu, za jejíž zachování po celou dobu bojoval, přichází pravý americký happyend. Jenže scény, které formálně vypadají jen jako jakýsi dovětek, bonus, jenž se z části prostírá na území závěrečných titulků, ukazují, jaká je povaha „pravé“ lásky a „pravé“ demokracie. Nejen, že se nekoná žádné polepšení. V pozadí se především ukazuje, že demokracie v její dnešní verzi je zákeřnější než diktatura. Mnohé praktiky zůstávají podobné, jen to umíme lépe maskovat.