Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Když se v souvislosti s hrami používá slovo „realistický“, zpravidla se mluví o grafice. Hodnotí se, jestli věci, které nikdo z nás nikdy neviděl – mimozemská vegetace, fantastická zvěř či frontová linie – vypadají tak, jak mají. Málokoho napadne mluvit o sociálním realismu ve stylu Kena Loache, o uměleckém zájmu o problémy našeho světa. Málokoho napadne napsat hru o stánkařích, pachtících se po špinavých ulicích neutěšeného velkoměsta.

Pokusy nahlédnout do života obyčejných lidí už jsme viděli – na tomto principu přece stojí úspěšná série The Sims. Ta ovšem bezelstně reprodukuje imperativ konzumu: Pracuj a kupuj si hezké věci, a budeš šťastný! Cart Life, nezávislá hra od amerického výtvarníka Richarda Hofmeiera, řadou kritiků považovaná za nejoriginálnější titul loňského roku, je oproti tomu „simulátorem chudých lidí“. Hrajete v ní za jednoho ze tří hrdinů, kteří se octli v těžké životní situaci. Trafikant Andrus právě imigroval z Ukrajiny a společnost mu dělá jenom kocour jménem Glembowski. Kromě toho je závislý na nikotinu. Melanie se rozvádí, potupně se nastěhovala ke své sestře a chce se postavit na vlastní nohy coby provozovatelka stánku s kafem. A Vinny, prodejce bagelů, je věčný smolař, kterého už zase vyhodili z práce.

Hra o sobě prohlašuje, že je „simulátorem prodeje pro Windows“. Zčásti to tak je: Budete nakupovat suroviny, nastavovat ceny svých produktů, vybírat ideální místo pro svůj stánek a počítat výdaje a příjmy. Cart Life se nesnaží práci stánkářů idealizovat. Ne – i ve hře je jednotvárná a repetitivní. Když s Andrusem vykládáte noviny do regálů, přepisujete při tom na klávesnici věty, které popisují jeho činnost („Noviny složíme napůl.“), a stáváte se tak jeho vnitřním hlasem. Vaření kafe je pro změnu simulováno pomocí detailní minihry, která vás může připravit i na budoucí kariéru barist(k)y. Hra tedy není zábavná podle kritérií dnešní komerční produkce, ale starost o vaše hrdiny i o blaho zákazníků vás nakonec bude motivovat k tomu, abyste dřeli.

Oni hrdinové totiž nejsou žvatlající loutky jako v Sims, ale osobnosti s emocemi a sociálními vazbami. Ovládáte je bez přestávek – budete s nimi tedy ráno vstávat a večer (po vyčištění zubů) uléhat. Melanie má každý den vodit dceru do školy a zodpovídat její všetečné otázky („A proč se černochům říká Afroameričani?“). Andrus naváže platonický vztah s manželkou majitele motelu, ve kterém bydlí. Povahu a zkušenost jednotlivých postav dokreslují snové sekvence. Každý jejich zákazník má své jméno a své zvyky. Chlapík jménem Richard, autorovo alter ego, je například vegetarián a nikdy nedává spropitné. Hra tedy nakonec není pouhou obchodní simulací, ale eklektickým hybridem strategie a adventury s akčními mezihrami. Hofmeierovi se daří vytvořit iluzi, že jeho fiktivní Georgetown je skutečné a živé město. Vtipné dialogy ostatně údajně odposlouchal a zapsal v ulicích a kavárnách skutečného Seattlu.

Černobílá pixelová grafika (společně s chytlavou osmibitovou hudbou) dodává hře neopakovatelné kouzlo. Fotorealistický vizuál už si přivlastnily střílečky a Cart Life tak své zpustlé obrazy staví z kostiček odstínů šedi. Ty obrazy jsou přitom nesmírně detailní – oprýskané budovy prádelen, zastaváren a levných motelů věrně evokují odvrácenou stranu amerických velkoměst. Hofmeier se tak tematicky i esteticky staví po bok nezávislým americkým komiksovým kreslířům, jako jsou Chris Ware, Dan Clowes, Seth nebo koneckonců i Harvey Pekar (též hrdina filmu Můj svět), – kronikářům zapomenutých osudů věčných outsiderů, kteří na americký sen zaručeně nedosáhnou. Atmosféru hry dokreslují vtipné i dojemné animované sekvence, třeba ta, v níž se Andrus ve vlaku učí angličtině překládáním ukrajinské lyriky.

Hofmeier jako by si liboval v tom, když se hráči a postavy v jeho fiktivním Georgetownu ztratí. Dokud si Andrus nepořídí hodinky, prostě nebude vědět, kolik je. Než do hry proniknete, párkrát se vám stane, že budete chtít prodat čaj, ale nepůjde to, protože jste zapomněli koupit kelímky. Budete tedy muset (realisticky) nasednout na autobus a dojet pro ně do supermarketu. Cart Life mate i svým nepřehledným a nekonzistentním uživatelským rozhraním, které vás neustále nutí přepínat mezi myší a klávesnicí. Podle Hofmeiera to je umělecký záměr. Dost možná se jen vymlouvá – on je totiž skutečně vývojářský diletant, a to v onom původním, nehanlivém slova smyslu. Jeho hra je originální a nezatížená letitými designérskými konvencemi, ale zároveň prolezlá programátorskými chybami, které snad v příštích verzích odstraní. Těžko si ale stěžovat, když si verzi se dvěma ze tří postav můžete stáhnout zadarmo.

Cart Life nenabízí svým hrdinům šanci najít poklad nebo vymyslet skvělý business plán a vydělat balík peněz. Ať se snaží sebevíc, stěží zaplatí nájem a ještě dlouho to nebude lepší. Melanie nejspíš prodá svůj snubní prsten (záleží na hráči) a Andrus si zažije pár nikotinových absťáků. Útěchu nabízejí jen vedlejší postavy a vědomí, že v tom nejste sami. Spíš než chmury nebo revoluční odhodlání však Cart Life vyvolává soucit a dojetí. Dokazuje, že i hra s naprosto všední tematikou může být imaginativní a podmanivá. A změní váš pohled na párkaře a trafikanty.

Cart Life, Richard Hofmeier, 2011. PC.

Ke stažení na richardhofmeier.com