Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Na začátku i na konci bourneovské trilogie je tělo Jasona Bournea pod vodou. V prologu ho bezvládného vyloví rybáři, v posledních vteřinách pod hladinu utíká. Těsně předtím se mu konečně povedlo vrátit se ve vzpomínkách na úplný začátek a zjistit, kým byl. Trilogie o agentovi, který ztratil paměť a na útěku před bývalými nadřízenými postupně skládá obraz svojí identity, dostala pointu. Nebylo těžké si představit, že by série mohla mít pokračování, režisér druhého a třetího filmu Paul Greengrass ho ale odmítl točit s tím, že příběh je kompletní a po Bournově mýtu a Bourneově ultimátu by se film mohl jmenovat jedině Bourneova zbytečnost. Kvůli Greengrassovi z bourneovského vlaku vyskočil i představitel agenta bez minulosti Matt Damon. Bournea bez Bournea se poté rozhodl režírovat scénárista Tony Gilroy. Filmem s jinou hlavní postavou doplnil bourneovský fikční svět o nový konflikt zdánlivě nestigmatizovaný předchozími díly.

Jméno Jason Bourne se ve filmu několikrát zmiňuje, děj se odehrává paralelně s Bourneovým ultimátem, ve zprávách popisují aktuální události předchozího filmu. Zpočátku se tak zdá, že způsob vyprávění čtvrtého dílu bude podobně inovativní jako u původní trilogie (pointa jednání agenta bývala několikrát zjevná až zpětně, motiv vracení se zpátky akcentoval i fakt, že větší část třetího dílu se odehrává před poslední scénou druhého), Bourneův odkaz je ale prostý narativních překvapení. Příběh agenta Aarona Crosse není variací na motiv hledání identity, vyprávění čtvrtého dílu nesmyčkuje a nevrací se zpátky. Cross je jedním z devíti agentů, kterých se americká vládní agentura po Bourneově odhalení musí zbavit, jeho jedinou motivací je přežít. Na rozdíl od „obyčejného“ Bournea s vizáží vytrénovaného studenta je Cross vylepšený léky zvyšujícími fyzickou i mentální výkonnost, na kterých je závislý. Zjednodušeně řečeno je čtvrtý bourneovský film vyprávěním o superhrdinovi, co si přes půl planety letí pro prášky.

Nápad navázat na trilogii bez Matta Damona tím, že se Jason Bourne prohlásí za špičku ledovce následovanou řadou dalších agentů, dával sice možnost pustit se do thrilleru epických rozměrů, na to je ale příběh Bourneova odkazu příliš banální a film režisérsky nekonzistentní. Postava Aarona Crosse má sice jasnou i dostatečně problematickou minulost na to, aby dokázala utáhnout celý film, Gilroy ale občas jako by zapomínal, že už netočí o Bourneovi. Snad ve snaze mít ze snímku něco nového, ale ve starém a oblíbeném obalu, kombinuje věci, které spolu nesouvisejí. Zpočátku se drží stejného způsobu budování napětí jako ve svých předchozích filmech (napsal i režíroval Michaela Claytona nebo Dvojí hru). Na rozdíl od Greengrasse, který rychlými střihy, roztřesenou kamerou a důrazem na zvuky udělal z Bournea téměř fyzický zážitek, spoléhá spíš na delší popisné a konverzační scény, díky čemuž je Odkaz znatelně pomalejší a umluvenější než předchozí tři bourneovky. V poslední třetině se však režisér zřetelně pokouší greengrassovskou kameru imitovat a zběsile stříhat. Roztříštěnost obrazu ve filmech o Bourneovi akcentovala zmatenost agenta bez minulosti a postupné skládání uceleného pohledu na jeho minulost, v případě Crosse ale nedává smysl a závěrečnou honičku dělá maximálně nepřehlednou.

Samotný děj filmu také nevyznívá nijak přesvědčivě. Přesnost a tichou nesmiřitelnost hrdiny bourneovské trilogie nahradila často humpolácky použitá síla a až bondovský klid jeho následníka. I dramatické „už nikdy víc“ napsané v pokoji na zrcadle jako vzkaz pronásledovatelům by dávalo větší smysl u Bournea. Cross se organizaci nikdy nevzepřel, dal se před ní na útěk ve chvíli, kdy se ho pokusila zlikvidovat. Postava vědkyně, která hrdinovi pomáhá dostat se do utajeného skladu chemikálií na Filipínách, zase řeší potenciálně zajímavý, ale dál nerozvíjený problém – do chvíle, kdy její kolega vystřílí celou laboratoř, kde se léky pro agenty vyvíjejí, neměla o svojí práci pochybnosti, „chtěla jen pomáhat svojí zemi“. Film ji ale redukuje na pouhý Crossův protipól – její neskrývaný strach, zranitelnost a neschopnost si poradit jsou směšně ilustrovány momenty, kdy například agentovi při rychlé jízdě padá z motorky. Příliš promyšleně nepůsobí ani okamžik, kdy se úředníci vládní agentury dozví, že hrdina odletěl do Manily, a pošlou na něj agenta umístěného v Bangkoku, na kterého si zničehonic vzpomněli. Zabiják v bílém obleku s černými brýlemi potom na Crosse na motorce cení zuby tak úporně, až se zdá, že jde o nějaký druh metahumoru.

Bourneův odkaz má několik výborných scén (střelba v laboratoři nebo krocení vlků v lese k nim určitě patří), ale kromě toho, že často nedává smysl, je i v akčních sekvencích znatelně těžkopádnější než předchozí trilogie. Výrazně neohrabané je využití jednotlivých prostředí. Spíš než organickou sítí ulic, do které hrdina vstupuje a může využívat, co mu prostředí nabízí, nebo uklouznout na první slupce od banánu, je filipínská Manila spíš exotickou kulisou, kde „zaostalí“ drobní Asiaté překvapeně zírají na západní superlidi. Závěrečný závod na motorkách pak aspiruje na nejnudnější filmovou honičku všech dob.

Bourneovky jsou tak příkladem série, která měla raději skončit tam, kde se její vyprávění uzavírá. Konec Bourneova odkazu přitom zjevně nechává prostor pro další pokračování. Pokud na ně dojde, pak na nadprůměrnou trojici filmů nejspíš naváže série, která bude spíš jen značkovým balíčkem než plnohodnotným rozšířením původní série.