Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Lidia Duda / Ale já budu lhát

Lidia Duda / Ale já budu lhát

rozhovor / Lucie Zakopalová / 14. 5. 2013

Témata jako z Dostojevského románů proudí dokumentem polské režisérky Lidie Dudy Zapletení. Snímek podle skutečné kauzy je příběhem pedofila a jeho oběti, která se po letech rozhodne vzít spravedlnost do vlastních rukou a muže, který ji zneužil, zavraždit. Pohled na nelehké téma prostřednictvím jednoho tragického osudu řeší, jak tenká může být hranice mezi viníkem a obětí, jak nás ovlivňují naše činy a kdy je možné rozhodovat o tom, kdo bude žít a kdo zemře. Režisérka, která k dokumentu zběhla od kulturologie, získala za snímek na letošním festivalu Jeden svět cenu za režii.


Tématem vašeho filmu nebyla v Polsku známá kauza. Jak jste se k němu dostala?

Impulsem byla novinová zpráva o tom, že se jeden kluk dvakrát pokusil zabít pedofila, který mu ublížil, když mu bylo devět. Nikdy mě nezajímaly filmy o zločincích a zločinech, ale tady jsem nemohla pochopit, co se mohlo v hlavě toho chlapce dít a proč se rozhodl vraždit. Začala jsem ho hledat. Nebylo to jednoduché, v novinách samozřejmě neuvedli jeho jméno. Bála jsem se také, že to bude patologický zločinec na okraji společnosti. Ale ne, byl to chytrý kluk, který jen v devíti letech ztratil dětství, protože potkal zlého člověka. Rozhodl se, že pedofila zabije proto, aby neublížil nikomu dalšímu. On byl totiž beztrestný. Jenže kdo jsme, abychom brali spravedlnost do svých rukou, rozhodovali o životě a smrti? Najednou jsem stála před otázkou, kdo je zločinec a kdo oběť. Je to téma jak z Dostojevského: dobro a zlo, otázka, jestli účel světí prostředky a jak nás ovlivňuje to, čeho se dopustíme.

V románu může autor hrdiny ovlivňovat, ale dokument závisí na tom, jak se nám skuteční lidé otevřou. Jestli získáme jejich důvěru.

Při natáčení dokumentu vždy respektuji hrdinu. Chtěla jsem se – jako první po deseti letech – toho chlapce zeptat, co cítil a prožíval. Nikdo to do té doby neudělal. Nechali ho samotného s vlastní tragédií. To považuji za největší chybu a selhání všech institucí – školy a policie. Řekla jsem rovnou, že se nebudu ptát na tělo a sex, ale na myšlenky. Byla to pro něj trochu terapie. Otevřel se mi jako prvnímu člověku. Nemluvila s ním matka, terapeuti, učitelé – nikdo. Proto jsem cítila, že ho nemůžu zklamat, a přemýšlela jsem, jak film natočit. Jaké záběry vůbec použít? Neměla jsem nic. Všechno se stalo před deseti lety. Nakonec jsem objevila ideální místo: jeho dětský pokoj. Prázdná místnost, v níž nejsou žádné hračky nebo sešity, protože dětství strávil v pasťáku. Je tam jen stěna pokrytá nápisy – datum, kdy byl zneužitý, kdy se pokusil o vraždu. A několik hesel. Proti tomu jsem postavila dům, kde bydlí pedofil – suvenýry, krajky, ubrousky na stole, čaj. Má normální domov, nic neztratil. Stará se o něj teta. Hlavní hrdina je sám – jako byl v pasťáku, doma. Nikdy nestačil navázat přátelství. Pedofil má kolem sebe rodinu, chodí venku, je svobodný.

V rozhodnutí poroty mimo jiné stojí: „Za citlivý přístup ve zpracování tématu pedofilie viděného z obou stran problému, aniž by ukázala tváře svých hrdinů.“ Jak důležitá je lidská tvář v dokumentu?

Velmi důležitá. Bez ní je velmi těžké ukázat emoce. Ale rozhodla jsem se už na začátku, že obličeje hrdinů neukážu. Chlapec byl předtím anonymní, nikdo ho do té doby neznal, ten příběh v Polsku nerezonoval. Bála jsem se reakce bulváru. Stejně i v případě pedofila, kterého by se někdo mohl pokusit zabít, dokončit to, co se „nepodařilo“. Chlapec nakonec na vlastní přání obličej ukázal – na chvíli, na konci filmu. Řekl, že se nemá za co stydět. Ten moment je spojený s určitou nadějí, protože vedle něj sedí dívka, kterou potkal. Pokouší se bojovat a nešířit dál zlo, jemuž byl vystaven.

Se svým hrdinou jste pořád v kontaktu. Jaký máte vztah k lidem, kteří vystoupili ve vašich snímcích?

Když jsme se poprvé setkali s hrdinou Zapletených a mluvili jsme o filmu, o tom, že bych chtěla, aby vyprávěl o svých pocitech, otevřeně řekl: „Ale já budu lhát.“ A v tom okamžiku jsem mu uvěřila. Protože to bylo fér. Dlouho jsme si povídali, on se mi svěřoval. Slíbila jsem, že některé věci nezveřejním. Spřátelili jsme se. S většinou svých hrdinů jsem v kontaktu, možná proto, že jsou to často lidé „slabší“ a cítím k nim určitou povinnost. Občas mi volá, někdy se potřebuje vypovídat nebo vykřičet. Ale je to samozřejmě náročné, protože těch hrdinů je pořád víc a víc. Mám jich plný dům.

Řada lidí stále ještě vnímá dokumenty jako „odraz skutečnosti“. Nikoli jako filmy se scénářem, režisérem, kameramanem... Jak se pohybujete na hranici mezi fikcí a skutečností? Ne všechny scény je přeci možné natočit.

Zapletení mohli být mnohem lepším filmem, kdybych natočila „umělý“ dokument. Stačilo by, abych postavila chlapce za jeden roh, pedofila za druhý a nechala je, aby na sebe „náhodou“ narazili. Pěkná scéna. Kdo ví, co by se stalo. Navíc před kamerou, kdy se lidé vždycky chovají jinak. Ale neudělala jsem to: za prvé je to neetické a za druhé to není pravdivá scéna, protože oni se navzájem vyhýbají. Abych natočila v dokumentu realistické – i když samozřejmě připravené – scény, musím znát hrdiny natolik dobře, abych věděla, že například teta chodí za pedofilem a říká mu: „Nikam nechoď, zůstaň doma.“ Bojí se, aby zase něco neprovedl. A tak když hrdinu poprosím, aby vyšel ze dveří, teta za ním automaticky vyběhne a tohle říká. Opravdu. Nebo vím, že chlapec sedí často ve svém pokoji a dívá se na stěnu. Hledám tedy situace, které se opakují, jsou pro hrdiny přirozené, a z nich skládám film.

Jak jste se vlastně dostala k dokumentu?

Jsem samouk, sama jsem si vytvořila metodu práce „na place“. Kameramani jsou ze mě trochu nešťastní, protože nerespektuji běžná pravidla. Studovala jsem kulturologii, nic spojeného s filmem. Nejdřív jsem se dostala v televizi do redakce reklamy, myslela jsem si, že to nebudou klasické komerční zakázky, ale spletla jsem se. Byla to klasická nuda, která mě ubíjela. Později jsem se propracovala k reportážím. Řekla jsem si, možná trochu naivně: to nemůže být tak těžké, natočit film.

V Česku si dokument začíná získávat silnější pozici, vyrovnávat se hranému filmu. Jaká je situace v Polsku?

První důležitý krok byl, že se dokument dostal z televize, což je zásadní pro experimentální, nové přístupy. Není závislý na jednom formátu, konkrétním pořadu. Objevují se velké koprodukce. Dokumentaristé se mohou ucházet o granty. Dokument podporuje filmový institut PISF. Už je to respektovaný žánr. Ale dokumentaristé jsou pořád v těžké situaci. Trh ještě nefunguje tak dobře, jak by měl, a všechno záleží na režisérovi: musí si peníze vyběhat, je zároveň producentem. Situace se ale pomalu mění. Letos byly například prestižní filmové ceny Orel udělovány i dokumentárním filmům. Poprvé.

Přečteno 2673x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #113

#113

říjen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY rozhovor

Divák platí, aby přijímal / Rozhovor s Bertrandem Bonellem

Morálka v rukou diváka / Rozhovor s Tomem Kalinem

Nechat postavy zmizet / Rozhovor s Alexem Rossem Perrym

Nádherné manipulace smyslů / Rozhovor s Toddem Haynesem

Rozhovor s dokumentaristou a filmovým kurátorem Ču Ž’-kchunem / Nechodit naráz dvěma cestami

Rozhovor o stavu režie na FAMU / Jako by nám ujel vlak

Sochání (v) Cannes / Rozhovor s koordinátorem Cannes Classics Geraldem Duchaussoyem

Joe D’Amato / Nikdy jsem nepochopil, jaký typ hard-core filmů publikum chce


RUBRIKY

anketa (22) / český film (68) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (119) / editorial (87) / fenomén (67) / festival (54) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (109) / komiks (10) / kritika (703) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (596) / objev (3) / pojem (36) / portrét (4) / profil (95) / reflexe (24) / report (94) / rozhovor (150) / scénář (4) / soundtrack (34) / téma (831) / televize (83) / tisková zpráva (1) / událost týdne (188) / video (2) / videoart (16) / videohra (51) / web (39) / zoom (148)