Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ron Howard se jen těžko někdy zbaví škodolibé nálepky schopného praktika, kterou do svého portfolia dobrovolně vtiskl účastí na ryze komerčních projektech v posledních letech. Úspěch Rivalů však zároveň znovu potvrdil, že jeho nejsilnější díla vznikají při snaze o portréty skutečných osobností minulosti. Bez ohledu na to, zda prosluly svými činy ve vesmíru, mezi matematickou smetánkou, v boxerském ringu nebo nejnověji na závodní dráze. Jelikož ve všech případech jde o ryze žánrové snímky, jsou tu skutečné události samozřejmě náležitě přizpůsobené zavedeným konvencím – a snad proto ani na začátku svých filmů nepoužívá marketingově lákavou uvozující větu „podle skutečných událostí“.

Rivalové svou výchozí premisou vybízejí ke srovnávání s o pět let starším filmem Duel Frost/Nixon. I zde šlo mimo jiné o střet lákavého bonvivánství s cílevědomou inteligencí. Tím se však výraznější paralely de facto vyčerpávají. Narativní výstavba příběhu, jejíž středobod tvoří rozhovor britského moderátora a odstupujícího amerického prezidenta, je paradoxně mnohem sportovněji laděná než děj osudového soupeření Nikiho Laudy a Jamese Hunta. V prvním případě se totiž jedná o souboj Davida s Goliášem, který se odehrává v intencích vlastních libovolnému boxerskému filmu s outsiderem v hlavní roli. Navíc s předem poměrně jasně definovanými zástupci dobra a zla. Hlavní devíza Rivalů naproti tomu spočívá v nejednoznačnosti.

Diváka neznalého poměrů ve Formuli 1, které ve druhé polovině sedmdesátých let minulého století hýbaly sportovním (a bulvárním) světem, tak při sledování filmu čeká jedna prudká dějová zatáčka za druhou. Napětí povětšinou vychází z nejistoty, jak ten který dílčí souboj na několika úrovních dopadne. Rivalové jednoduše nemají favorita. Záleží pouze na preferencích konkrétního diváka, jestli má ze stroze připomenutých výsledků jednotlivých závodů radost. Za takovéto konstelace není vůbec na škodu, že vývoj obou charakterů není po čase obtížné předvídat, je totiž pouze minimální. Filmu to v tomto případě naopak dodává na věrohodnosti.

Reklamní strategie producentů filmu klade mimo divácky vděčných skutečných událostí (prodchnutých atraktivními dobovými reáliemi) důraz především na motiv realisticky pojatého závodění, jemuž se kinematografie doposud příliš nevěnovala. Závodní scény jsou ve filmech obvykle podány v rychlé, frenetické a především maximálně efektní formě. V podobném duchu se například nesla na přelomu tisíciletí Formule! Rennyho Harlina se Sylvesterem Stallonem. Dřívějšími zástupci filmů o automobilových závodech potom zůstavají z dnešního pohledu do určité míry zastaralé filmy jako Frankenheimerova Grand Prix z roku 1966 nebo dějově odměřená Le Mans Stevea McQueena z roku 1971. Howard naštěstí nepodcenil vývoj sportovních přenosů a zdánlivě klíčovému zápolení proto překvapivě nevěnuje nadbytek prostoru. V době, kdy se televizní technici překonávají v instalaci kamer na čím dál méně funkční součásti vzájemně téměř nerozeznatelných vozů, nemělo cenu intenzifikovat požitek z rychlosti přehnaně vynalézavou prací kamery. Rivalové dosahují napětí převážně pomocí střihu, který se ve vhodných momentech blíží rapid montáži. V konkurenci současných blockbusterů má tento až staromilský přístup své opodstatnění.

Rivalové jsou nejen v tomto ohledu snímkem, který nenápadně ozvláštňuje stávající hollywoodské trendy. Jejich alfou a omegou jsou třecí plochy mezi germánskou sázkou na jistotu a britsky liberální zálibou v riskování. A bohužel, přístup Rona Howarda má navzdory několika osvěžujícím prvkům blíže k tomu Laudově. S blížícími se finálními titulky, které dovysvětlí další osudy obou hrdinů, totiž vyprávění směřuje do boxů unylé jistoty vícekrát, než příběh potřebuje. Ve chvíli, kdy se rivalové naučí empatii, se z Rivalů stává další sportovní film z řady. Šachovnicový praporek měl jinak vydařený souboj o divácké sympatie ukončit o pár kol dříve.