Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Instituce remaku získává v posledních letech na legitimitě nejen z čistě statistických hledisek. V porovnání s mainstreamovými hollywoodskými tituly, které berou inspiraci z hraček, pouťových atrakcí či deskových her, se předělávky starých hitů stávají ještě celkem vzrušující výzvou. Nové verze amerických klasik například mohou sloužit jako materiál pro srovnávání rozdílů v dobových náladách i estetikách.

Trochu jiná situace ale panuje v oblasti západních předělávek filmů z východní Asie. Například remaky japonských a korejských hororů zpravidla tvrdě narazily na bariéru vystavěnou nejen kulturní tradicí, ale také výraznými rozdíly v kinematografických provozech obou regionů. Stačí se podívat, jak chabé výsledky měly snahy významných hongkongských filmařů (John Woo, Tsui Hark, Ringo Lam) uchytit se v hollywoodském byznysu v devadesátých letech a jak ke stejně rozpačitému výsledku letos dospěl elitní korejský režisér Kim Jee-woon ve svém prvním americkém filmu s nechtěně výmluvným titulem Konečná. Výjimkou z pravidla může být korejský žánrový experimentátor Park Chan-wook, který se letos snímkem Stokerovi přesvědčivě etabloval i na poli inovativního hollywoodského thrilleru. Na druhou stranu se ve stejném roce dočkal také zcela zbytečného remaku vlastního nejúspěšnějšího snímku, který ho proslavil i na Západě. Nová verze Parkova Oldboye (2003) přitom rozhodně nemůže být osočována, že za ní stojí snaha přiživit se na proslulém titulu. Je pod ní totiž podepsána legenda amerického nezávislého filmu, režisér přímo posedlý snahou zanechat co největší stopu v dějinách kinematografie. Proto se na ní dobře ukazuje, že neúspěch při překládání specifik jedné kultury do jiné nemusí být zdaleka způsoben jen nedostatkem ambic.

Oldboy Spikea Leeho (a scenáristy Marka Protoseviche) vlastně sleduje opačný pohyb, než jaký provádí Park Chan-wook (a scenárista Wentworth Miller) ve Stokerových. Zatímco Park přenáší poctu Hitchcockovu snímku Ani stín podezření (1943) do ještě vyšinutějšího světa, a právě díky tomuto posunu do fantasmagorických krajin dosahuje svého znepokojivého účinku, Lee se snaží záměrně překombinovaný, vizuálně excesivní, barevně přepálený svět původního Oldboye přiblížit realismu a modelového protagonistu (a vlastně i antagonistu) obalit psychologickou věrohodností.

Na první pohled se přitom tolik nezměnilo. Pokud nového Oldboye sledujete, aniž byste toho starého měli čerstvě v paměti, dosazujete si staré vzpomínky na příslušná místa a u filmu se díky tomu celkem bavíte. A zpočátku skoro vůbec nepostrádáte ani humor, ani exces typické pro originál. Nechybí premisa, závěrečný twist, ani legendární masakr kladivem. Pro detailnější srovnání obou filmů je ale podstatný například fakt, že proslulá řežba kladivem není natočena na jeden záběr a místo distancovanosti videoherní plošinovkové mlátičky tak vtahuje diváka blíže k protagonistovi. Ještě názorněji je rozdíl obou verzí vidět na absenci druhé legendární scény s pojídáním hlavonožce. Místo aby jej hrdina remaku pozřel, pouze na nás zamává z akvária. Tento typ pomrkávání pro znalce prozrazuje mimo jiné zásadní odlišnosti v pojetí humoru, násilí a excesu v obou kulturách. Aniž bychom chtěli na základě srovnání dvou režisérských poetik provádět kulturně antropologická srovnání, je do jisté míry typické, že v americké verzi není možné nechat záhadu záhadou a exces excesem. Je třeba vysvětlovat a zaobalovat. Vtip musí mít pointu, postava vývoj. Pro čirý nonsens není prostor.

Původní Oldboy přitom právě díky konstrukci divného a silně nepravděpodobného světa, který zabydlel postavami, jež nešlo plně uchopit, převracel pravidla žánru (nejen) thrilleru naruby a především díky tomu závěrečné scény vedly k silným etickým otázkám. Nešlo jen o relativizaci toho, kdo je protagonista a kdo antagonista, ale o neuchopitelnost pomsty jako takové a tematizaci zásadního etického problému: co dělat v bezvýchodné situaci.

Spike Lee opouští přepálenou vizualitu a neopodstatněně vyšinutý svět a usazuje vyprávění v šedivějších barvách takřka psychologického dramatu. Snaha porozumět hrdinovi a přiblížit excesivní svět realitě však nakonec vede k nevěrohodnosti. Čím více jsme nuceni si klást jiné než abstraktní otázky, tím vyfabulovaněji vše vypadá. Podivná zápletka o bizarní pomstě v původním filmu není slučitelná s psychologizací postav, moralitou ani společenským komentářem. Poslední drtivou ranou kladivem do původní verze je změna úplného závěru, která místo poukazu k opravdovým etickým problémům zůstává u pouhé morálky jednoho hříšníka lapeného osudem, která má k velké tragédii hodně daleko.