Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Film jako stroj na emoce

téma: Melodrama / Jakub Kučera komentáře (65)

Cameronův Titanic nám ukázal, že i dnes mohou vznikat velká, krystalicky čistá melodramata nezakalených emocí, ve kterých se individuální síly poměřují se silami Dějin a Přírody, s nezměrnou velikostí přírodního i dějinného prostoru a času. Prastaré emoce vyztužené nejnovější digitální technologií. Proti americkému neoklasicistickému modelu můžeme postavit kontroverzně přijímaný a evropsky trucovitý experiment Larse von Triera Tanec v temnotách, pro který jsou vody severního Atlantiku příliš hluboké a čisté, a tak klasickou komerční formu žánrově i jinak zakaluje. Tanec v temnotách se odehrává na průsečíku několika žánrových schémat a procesy divácké identifikace problematizuje. Žánrově ukotvené i 'jiné' emoce hrají v jeho 'fungování' klíčovou roli.

Melodramatické i jiné "příliš" je v Tanci v temnotách navýsost patrné – potýkal se s ním nejspíš každý, kdo film viděl. I tento text vznikl na empirickém podkladě prvotního velmi 'hmatatelného' pocitu nelibosti, který až následně bylo nutné zkrotit bičem teorie, a lze jej tedy rovněž vnímat jako svědectví o divácké zkušenosti vypuzení z 'běžné' roviny identifikace a empatie v rámci diegetického světa filmu do roviny reflexivní distance. Vzdálen soudům o 'dobrém' a 'špatném' (ponechme stranou otřepanou otázku emocionálního zneužívání diváka, neboť právě o to Trierovi šlo) chci pro tentokrát k tomuto 'násilí' Trierova filmu přistupovat jako k jeho pozitivní hodnotě a vidět v jeho Tanci v temnotách stroj na výsostně heterogenní (tj. i konfliktní) emoce. Strojovost navíc představuje jeho důležitý strukturní a tematický aspekt. Nejdůležitější na filmu Larse von Triera možná není jeho příběh, neřkuli ona kontroverzní rovina psychologická, nýbrž jeho "inter-diskurzivnost", tedy způsob, jakým inscenuje setkání několika svých žánrů s divákem. Z hlediska jednotlivých žánrů a jejich působení na diváka můžeme v Trierově filmu zkusmo rozlišovat muzikál, melodrama, schizoid a metafikci./1 Je-li muzikál ve filmu tematizován explicitně (tvoří paralelní subjektivní rovinu příběhu hlavní hrdinky, coby únik do světa snů) a melodrama je přítomné jako jeho hlavní rámec (hlavní hrdinka v něm žije mimo své sny), schizoid a metafikce jsou roviny, které vyplývají z toho, jak film angažuje dalšího svého hrdinu, tedy diváka.

Základní půdorys narativu je určen jasně vytyčeným cílem, a mohl by připomínat 'kanonické vyprávění', ve kterém se divák kognitivně a empaticky identifikuje s aktivním subjektem a jeho motivacemi a může akce postavy vedoucí k cíli s napětím prožívat. Selmin příběh sleduje velice jasný cíl – ve filmu je několikrát zmíněna konkrétní suma peněz, kterou musí hlavní hrdinka našetřit, aby mohla svému synovi zaplatit operaci očí, jakož i konkrétní doba, kdy bude tato operace možná. Potenciální zaměření na cíl se však v syžetu Trierova filmu komplikuje, neboť narážíme na nedostatečnost hrdinkou vynakládaných sil a omezenost jejích prostředků. Selmu přemáhá mohutnější princip v podobě osudu, genů, společnosti, a tím její akci zbavuje volního aspektu – plány a akce, které můžeme v její situaci hypoteticky v diegezi spřádat, jsou velmi omezené, směřování k danému cíli se neúměrně brzdí. Žánrová poloha Selmina příběhu se tak v prožitku diváka mění z aktivity a akce v pasivitu melodramatu, vyvstávající především z disproporčnosti vztahu člověka a stroje (přírodní živly, typické pro klasické melodrama, zde naopak zcela chybějí). Z aktivní postavy se stává postava pasivní, zpasivnělá; agens – ovlivňovatel – se mění na patiens – oběť. Selmin osud je předurčen do té míry (rolí matky, dědičnou a narůstající slepotou, postavením dělnice, statutem imigrantky), že volit mezi různými hypotetickými způsoby její budoucí akce je pro diváka takřka nemožné. Budoucnost není záležitostí svobodného rozhodování, ale naopak přijetí dané pasivní pozice v příběhu. Zablokování akce a nemožnost hypotetického plánování se promítá do silně saturovaných emocí a do empatického prožívání – soucitu se stavem hrdinky, jež je ve vztahu ke světu, který ji obklopuje, paralyzována, odsouzena k jedinému melodramaticky sebedestruktivnímu pohybu.

Jak již bylo řečeno, jedním z možných způsobů, jak sledovat Tanec v temnotách, je skrze téma vztahu člověka a stroje, jehož podoba se tu proměňuje v rámci jednotlivých kontextů čtyř žánrových rovin. V rovině melodramatu funguje stroj jako nástroj determinace a omezení hrdinčina těla. V rovině muzikálové plní funkci opačnou. Zde je totiž stejný stroj (který chápejme šířeji: stroj v továrně, vlak s dělníky, gramofon – stroj na reprodukované umění, tužka soudního zapisovatele) zneužíván, rozložen v subjektivním vědomí hrdinky takřka na atomy smyslového vnímání: 'osvobozené' struktury rytmu, ze kterého hlavní hrdinka (za pomoci svých vzpomínek na klasické muzikály) skládá úplně novou – muzikálovou – scénu. Muzikál můžeme chápat jako protipól melodramatu: zatímco v melodramatu je pohlcení a zpasivnění jedince větším aktivním principem pociťováno jako negativní, v muzikálu je momentální zahrnutí jedince-subjektu do velkého kolektivního celku hodnoceno převážně pozitivně. V Trierově filmu patří muzikálu parciální rovina sluchu (rytmů a hudby), která je můstkem do odhmotněných, ze souřadnic diegetického světa vyvázaných scén denních snů – skrze sluch, a jen tak je Selma s to transcendovat tělo ve smyslu fyzickém i sociálním (v rovině stylu se tu potom kamera konečně odlepí od postav a nebývale zmnoží různá hlediska na ně). V melodramatu je jako model exponováno fyzické tělo i 'tělo' ve významu společenským řádem definovaného a diegeticky zatíženého subjektu. Do kontrastu jsou zde pro diváka postaveny dvě verze a modely jednoho těla: těla jako organické jednoty, zapadající do kauzálních vazeb diegetického světa, a těla jako rozptýlené mnohosti, neřízené rozkoše mozku napojeného na jediný smysl. Zatímco v první rovině – v rovině aktuálního vztahu Selmy k objektivnímu světu – vnímáme tělo hlavní hrdinky zvnějšku (tak, jak ji definuje továrna, rodinné vazby, geny, zákon), v druhé, muzikálové rovině nám teprve může být zprostředkována virtuální rovina, na níž se hrdinka vztahuje ke světu pouze skrze elementární a před-významové intenzity. Selma si pro konstruování svých úžasných snových scén (při kterých tančí na soudcovském stole, prochází vězeňskými celami nebo tančí s mrtvým, čili narušuje přirozenou hierarchii a strukturovanost jednotlivých prostorů a jejich pravidel) bere z hmotného světa pouze banální, nevýznamné zvuky a v tomto ohledu ji lze považovat za vpravdě originálního brikoléra, sebe-tvůrce, který ideologickému působení aparátu uniká tak, že rezignuje na ideální modelovou pozici v jeho středu a využívá jen jeho okrajů, např. ve scéně, kdy Selma teprve poté, co ustane reprodukovaná hudba z gramofonu, skládá ze šramotu stroje svou vlastní píseň. Selma také příznačně zneužívá další důležitý stroj – aparát kinematografie. Sedává sice v kině, film ale recipuje taktilně a prostřednictvím Kathy sedící vedle, čímž se vzpírá tradičním popisům diváka jako izolovaného, ke křeslu připoutaného tvora, pohledem přikovaného k plátnu. A jakoby tak kopírovala pozici Trierova diváka, který je rovněž ve srovnání s 'modelovou pozicí' diváka v klasickém melodramatu či muzikálu v tomto textu usazen jaksi 'špatně'. Pro něj je ovšem tato pozice nedobrovolná a může být po čase i velmi nepohodlná.

Co je patrně na filmu Larse von Triera nejdráždivější, jsou místa, kde výchozí žánr melodramatu přechází do žánru schizoidu, který s melodramatem na ose aktivita – pasivita sousedí. Ke schizoidní identifikaci dochází podle Torbena Grodala tehdy, je-li postava podrobena takovému zpasivnění a manipulaci, že je již pro diváka neúnosné, aby se s ní ztotožňoval empaticky. Dochází k efektu distance, při kterém divák přestává zobrazované přijímat z hlediska postavy-oběti a volí si pozici, která je pro jeho sledování pohodlnější – tedy buď zažívá pouze velmi silné intenzity a saturace (víceméně odtrženě od širšího kontextu hypotetického diegetického světa), nebo si svou identifikaci zarámuje jako metafikci. V Trierově filmu k takovýmto momentům dochází zejména ve chvílích, kdy je Selmino tělo podrobováno vězeňským praktikám: budeme-li v této chvíli Selmu vnímat v rámci jejího diegetického světa, jako oběť nesmírně krutého osudu, může to pro nás být krajně nepříjemné a psychicky namáhavé, proto lze zvolit druhou možnost a 'přepnout' do roviny vyšší,/2 kde Selma vystupuje coby diskurzivní figura, žánrový míšenec a oběť fikce, žánrových praktik a autorské manipulace. Přestává být středem recipovaného filmového textu a uvolňuje toto místo samotnému divákovi, který si je nyní nucen uvědomovat nejen zmnoženou žánrovost Trierova snímku a jednotlivé přechody, nýbrž i modelového diváka, diváckou personu zmiňovaných žánrů, ke které je jako divák empirický nucen zaujímat vztah. Linie příběhu mimo časoprostorové souřadnice pro něj nevytváří prostor primárně skutečný, nýbrž primárně textový, tedy prostor navzájem se utkávajících forem reprezentace a s nimi spojených emocionálních schémat.

Účinek Tance v temnotách, spočívající především v oné nesjednotitelné heterogennosti diváckého prožitku, je založen jednak na excesu uvnitř dominantního žánru, tedy melodramatu (tento exces může pro diváka v jistém okamžiku vyvolat reakce typické pro schizoid), a jednak na porušovaných a tak zviditelňovaných žánrových konvencích (na rozdíl od 'neviditelné' kamery v klasickém melodramatu jsou scény Tance vtemnotách inscenovány a snímány kvazidokumentární formou připomínající 'home-video', namísto 'hladkých', psychologicky odstíněných tváří protagonistů vidíme zrnitost obrazu). Oscilace mezi emocionálními extrémy a neustálý pohyb po obou pro žánrovou kategorizaci klíčových osách aktivita – pasivita (muzikál – melodrama), identifikace – distance (melodrama – schizoid) má za následek, že Tanec v temnotách velkou část 'primárních' emocí spojených s jednotlivými žánrovými schématy zneužívá a narušuje (je ovšem důležité, že je nikdy zcela neruší). Odpírání očekávaného bezprostředního prožitku je dozajista tím nejzákeřnějším, čeho se na svém divákovi dopouští. Přímočarost a prvoplánovost vyvolávaných emocí je v jeho případě zdánlivá: spíš než muzikálem či melodramatem, je tento film evropským 'textem' o muzikálu a o melodramatu, a potažmo také 'esejem' o jejich modelových divácích, prostředkem dekonstrukce těchto žánrů a možná i poněkud bolestného zviditelnění jejich praktik v ruptuře mezi modelovým (žánrovým) divákem a divákem empirickým, do které dává manipulátor Lars von Trier ve svém filmu nahlédnout.

Orchestrace emocí v Cameronově melodramatu Titanic je bezchybná. Komerční forma jednotlivé pohyby a hnutí usměrňuje a zústrojňuje, čímž svého diváka a jeho tělo zapojuje do režimu profesionálně zkonstruovaného emocionálního stroje, jenž byl očištěn od veškerých špinavých emocí, běží hladce a tiše, a nakonec není ani poznat, že je to stroj. Ve své totalitě obejme dva kontinenty, sáhne na dno oceánu i ke kořenům velké nehynoucí lásky a naplní diváky hlubokým a ušlechtilým smutkem. V porovnání s ním 'evropské melodrama' Tanec v temnotách Larse von Triera naschvál skřípe a vrže, v závěru nebohou Selmu oběsí, a když své diváky propustí z kina s polodojatým, polorozčileným, zmateným, až schizofrenním: "Co to k čertu bylo?", nechá tuto otázku bez odpovědi ještě dlouho škodolibě viset ve vzduchu.

  • Poznámky:
  • 1) Pri klasifikaci žánrových schémat v Trierove filmu se prevážne opírám o kognitivistickou teorii žánru a emocí dánského teoretika Torbena Grodala (viz. Grodal, Torben: Moving Pictures. A New Theory of Film Genres, Feelings and Cognition. Oxford 1997). Grodal jednotlivé kategorie žánru vymezuje na základe presného popisu diváckého prožitku (tedy napr. melodrama - zážitek emocionálne saturované pasivity s empatickým vkladem, schizoid - zážitek zpasivnení, které si vynucuje distanci a zrušení empatického pouta s postavou, muzikál - prožitek aktivního, akcního casu postavy, jenž se zastavuje v jednotlivých muzikálových císlech, atd.). Pro další nahlédnutí do této teoretické oblasti viz. také Ptácek, Luboš: Emocionální orchestrion. Cinepur 2001, c. 18, s. 20 - 22.
  • 2) Touto 'vyšší' rovinou predchozí rovinu identifikace s diegezí a postavou ovšem nikdy nelze zrušit, chceme-li film dále sledovat.

Přečteno 9828x

Článek vyšel v časopise Cinepur #20, duben 2002.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.4 /20

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

  (5.11.2022 13:12)

Nacismus jednou provždy přijatý jako objektivní norma? Kruh, že kterého není úniku…

Chcete soutěžit  (5.11.2022 09:21)

s takovou odporností nebo si uvědomíte, o co tu šlo/jde …? Co všechno se legitimizuje zvolenými prostředky a cíli? Její odpověď: smích. Odpověď jejích otroků: s gustem pěstovaná nasranost. Moje odpověď: stále stejná - odmítnutí, odmítnutí, odmítnutí..

Ona  (5.11.2022 09:17)

se nikdy nepřizná. Pro ní je to zábavná PC hra, kde se hazarduje s cizími životy… Sotva tam naleznete cokoli jiného než zábavné experimentování, jak by řekla, na cizím "materiálu". Opravdu chcete splynout s něčím podobným?

Uši  (5.11.2022 09:09)

by měly vést k mozku, ne od něj. Takže kdo nepodlehne manipulacím proti mně, dál se správným směrem.

Stop nacismu!  (5.11.2022 09:07)

A to Navždy.

Pokud byla  (5.11.2022 09:06)

odmítnuta, žádná byť sebevětší zvrácenost na mně použitá, to tím spíše nezmění…

Nevěřte  (5.11.2022 09:04)

hlasatelům absence hodnot, jejich nahrazení zrůdností, přetvářkou, násilím, lží a cynismem - Stop nacismu! A.

Poselství  (5.11.2022 08:54)

Kdo hledá, ten najde.

Blb  (5.11.2022 08:54)

Kdo?

Jinotaj  (5.11.2022 08:54)

Kdo hledá, najde.

Kdo si odpoví,  (5.11.2022 08:53)

ještě nepropadl peklu, které bylo vyvoláno, protože se nepodvolil násilí, zbabělosti, znásilnění a mučení. Ne. Říkám ne a myslím to vážně, navždy ne nacismu!

Lze souhlasit s něčím,  (5.11.2022 08:50)

co za sebou zanechalo jen zkázu? A lze soutěžit s tím, co se neštítí žádného svinstva, aby se mohlo prosadit? Lze chodit přes mrtvoly? Lze oslavovat dávno poražené bludy o nadřazenosti? A za pomocí cynismu, který se snadno prosazuje. Lze se s něčím takovým smířit? Většinu lidí by samotné ani ve snu nenapadlo prosazovat se za cenu a pomocí podobných praktik? Lze je potom oslavovat a dále šířit?

Povím vám krátký ale  (5.11.2022 08:44)

jasný příběh: Kosa zbabělosti narazila na neoblomný kámen.

P.S.  (5.11.2022 08:39)

Dozná se Zrůda a její zpitomělé otroctvo ke svým zločinům? Sotva. Ptejte se u sebe, jestli chcete být součástí takových praktik…

P.S.  (5.11.2022 08:37)

Dozná se Zrůda a její zpitomělé otroctví ke svým zločinům? Sotva. Hledejte u sebe, jestli chcete být součástí podobných praktik.

Howghk.  (5.11.2022 08:26)

.

Nepodepsat se pod zlo  (5.11.2022 08:25)

se rovněž počítá.

Stop nacismu!  (5.11.2022 08:24)

Navždy.

Nemáte-li  (5.11.2022 08:23)

dost odvahy ve vyvolané atmosféře strachu a lží odpovědět si na vyvolané otázky veřejně (což je do jisté míry pochopitelné), odpovězte si na ně alespoň pro sebe.

Poselství  (5.11.2022 08:19)

Kdo hledá, ten najde.

Blb  (5.11.2022 08:18)

Kdo?

Jinotaj  (5.11.2022 08:18)

Kdo hledá, najde.

Otázky  (5.11.2022 08:18)

Dobré otázky byly položeny.

Poselství  (5.11.2022 08:08)

Kdo hledá, ten najde.

Blb  (5.11.2022 08:08)

Kdo?

Jinotaj  (5.11.2022 08:08)

Kdo hledá, najde.

Najde někdo  (5.11.2022 08:07)

odvahu si na tyhle otázky poctivě odpovědět? Cynismus-nacismus-přetvářka-lži-zaslepení má dokonce svoje vlastní zbraně? A nejsou slabé? Je to výzva - kdo sebere odvahu je alespoň vnitřně odmítnout? Kdo se statečně nepřizpůsobí "konečné perspektivě zla"? Něco vám prozradím: Ten má předem vyhráno! Protože převrácení hodnot ve jménu všeho, co už neschopní už napáchali, nakonec nezvítězí! Stop nacismu! je naším heslem Navždy! A.

Jsem rád,  (5.11.2022 07:59)

že jsem cynicky nestoupal po "imaginárním" žebříků funkcí přes mrtvoly. Veškerý kariérismus je mi cizí. Hájím hodnoty, které má smysl hájit, ne oslavu neumětelů, kteří se spokojí s krádežemi. Něco jsem uměl a hájil jsem to. Nevěřím těm, co nic neumí, ale "rozumí všemu". Podle mě nerozumí ničemu a jejich praxe je sama odhalila. Co tedy bylo cílem totální efektivnosti, lží a násilí jiného než ony prostředky samotné?

Poselství  (5.11.2022 07:29)

Kdo hledá, ten najde.

Blb  (5.11.2022 07:29)

Kdo?

Jinotaj   (5.11.2022 07:29)

Kdo hledá, najde.

Řeším otázku,  (5.11.2022 07:27)

Jak se s krajním cynismem, absencí svědomí, oslavou nacistických prostředků a cílů, inverzními hodnotami atd. vypořádat bez věčného upozorňování na takové zlo… A přesto, že si v žádném případě nemyslím, že by se z něčím takovým mohl člověk setkat potichu, budu pro příště volit právě ticho. Myslím, že jsem proti tomu učinil dosud víc než dost a volba (mezi stokrát přežvýkanou lží a obranou smyslu a hodnot, které jsem se snažil uplatňovat) je už na jiných. Bude se pohodlně radši nemyslet a uplatňovat princip cynismu nebo se svědomí vrátí? Je to nerovný boj, ale má cenu ho bojovat. Nacismus nesmí zvítězit. Smrt nacismu!

Zvolili by si  (5.11.2022 07:17)

lidé její cynismus, kdyby nemohl být podepřen lží a násilím? To sotva…

P o s e l s t v í  (5.11.2022 06:45)

Kdo hledá, ten najde.

Blb  (5.11.2022 06:44)

Kdo?

Jinotaj  (5.11.2022 06:44)

Kdo hledá, najde.

Tak tady je  (5.11.2022 06:44)

to načrtnuto jen obecně, ale i trochu vcelku. A já už mám dost…

Proč se stavím vůči ní?  (5.11.2022 06:42)

Protože se možná jediná doznala. K čemu? Smysluplné hodnoty odsoudila jako příliš efektní a zastaralé, proto je nahradila efektivním násilím a lží. ALE: Spasit se skrze násilí? Já tvrdím, že to je absolutní protimluv, který za sebou zanechává jen zkázu a nevěřím, že si o tom třeba za padesát let bude kdokoliv mezi živými myslet něco jiného. Vsadil bych si na to všechno. A.

Poselství  (5.11.2022 06:29)

Kdo hledá, ten najde.

Blb  (5.11.2022 06:29)

Kdo?

Jinotaj  (5.11.2022 06:28)

Kdo hledá, najde.

Sám jsem "zvědavý"  (5.11.2022 06:28)

jestli bude nakonec oceněna spíš odvaha při uplatňování smysluplných hodnot (byť někdy hlásána až do krajnosti) nebo zbabělé uplatňovaní zla a svinstev (byť někdy vedená jemnou mechanikou v rukavičkách) … To na věci nic nemění. A.

Poselství  (5.11.2022 06:17)

Kdo hledá, ten najde.

Blb  (5.11.2022 06:16)

Kdo?

Jinotaj  (5.11.2022 06:16)

Kdo hledá, najde.

Zkrátka nevěřte  (5.11.2022 06:16)

hlasatelům/lkám nové morálky, kde se bez svědomí může obejít každý. (Těžké pochopit, co? Njn, když jste v tom možná dost namočení…)

Poselství  (5.11.2022 06:12)

Kdo hledá, ten najde.

Blb  (5.11.2022 06:11)

Kdo?

Jinotaj  (5.11.2022 06:11)

Kdo hledá, najde.

(A není  (5.11.2022 06:10)

vyloučeno, že pokud ztratí svědomí jeden/jediná vůdce/kyně davu, který/á se cítí být pověřený/á vyšším cílem, je možné zmobilizovat dav, aby začal ony uvedené "inverzní hodnoty" prosazovat silou (jak jinak…)… Postupně zešílí v davu každý jeho člen… Kvůli zbabělé pomstě "slabého tvora", bude potrestán každý kdo mu/jí uvěřil. Dav zešílel, něco se potom zhroutí. Budou to uplatňované hodnoty a principy nebo svinstva a násilí? Má možnost volby někdo, kdo je v davu nebo ten/ta, kdo z něj kvůli možnosti volby vystoupil (nebo se do davů z programových příčin nikdy nedával)? I výčet otázek by mohl ještě dlouho poračovat, kdyby ovšem byla větší vůle si na ně odpovídat…)

Poslední poselství  (5.11.2022 05:40)

Kdo hledá, ten najde.

Blb  (5.11.2022 05:39)

Kdo?

Jinotaj  (5.11.2022 05:39)

Kdo hledá, najde.

Víc k tomu  (5.11.2022 05:39)

už nabídnout nemůžu.

Absence   (5.11.2022 05:39)

svědomí se ovšem znovu a brzy snadno překřičí a přehluší… Nebo ne..? A.

V co nevěřím:  (5.11.2022 05:36)

stádo, zaslepenost, nadřazenost, vědomě páchané zlo na jiných bytostech, lež, manipulaci, svinstva (vyhrožování, vydírání, znásilňování a to "ani v měkkých ani tvrdých" formách), ponižování a "totální disrepekt" vůči cizímu názoru, pokud se nedopouští věcí uvedených na tomto seznamu, potlačování jinakosti a druhého vůbec, absence hodnot, která je nahrazována manipulací, a "last but not least" nevěřím ve spásu skrze násilí ve všech formách… Tady by ovšem výčet jen začínal… Myslím, že můžu apelovat na cizí svědomí, protože se těchto věcí nedopouštím v takové míře, abych o vlastní svědomí přišel. A.

Poselství  (5.11.2022 04:59)

Kdo hledá, ten najde.

Blb  (5.11.2022 04:59)

Kdo?

Jinotaj  (5.11.2022 04:59)

Kdo hledá, najde.

Závěrem.  (5.11.2022 04:58)

Dejte na misky vah kroky eliminace, které byly použity vůči mně a to, čeho jsem se v tomto duchu dopustil já. Budete-li spravedliví, uvidíte…

Odkaz:  (5.11.2022 04:09)

Člověk, který by byl připraven o svou víru v to, co je dobré a co je špatné a v možnost volby by byl zbaven svého lidství. Existují lidé, kteří se z tohoto faktu snaží těžit tím nejodpornějším možným způsobem…

Poselství  (5.11.2022 03:57)

Kdo hledá, ten najde.

Blb  (5.11.2022 03:56)

Kdo?

Jinotaj  (5.11.2022 03:56)

Kdo hledá, najde.

dannxy  (2.11.2011 01:50)

vynikajúci text, vskutku. Ale zdá sa mi, že existujú ľudia, ktorí práve isté "čisté" (očistené) emócie považujú za účinok umenia. Meditovanie nad manipulatívnosťou, zámernou nadsadenou excesívnosťou melodramatického efektu, nad umelosťou a štylizovanosťou atď… mi príde ako postmoderná móda - ako keby za tým všetkým nejestvovala žiadna predstaviteľná realita, ako keby takéto Selmy nemohli umierať práve takto - a keby aj nie tak "esteticky", aj tak… človeka dojme nie to, aké je to smutné, ale to, aké je to krásne… Titanic tie rozmery klasickej tragédie vo veku dekonštrukcie nedosahuje - príde mi práve viac vykalkulovaný a hrajúci na istotu identifikácie (hoci to je tiež fajn, šikovné, rafinované). Práve preto, že je taký typický a ideologický betón (sociálne zmierenie, zloduch je indivíduum, nie reprezentant sociálneho poriadku). Áno, Trier sa hrá, ale to nie je všetko - nie je to ironická hra ale skôr nostalgická: možno sme ešte stále schopní rozumieť významu istých konštánt ako je ´obetovanie´, ´materská láska´, ´zbabelosť´ atď. aj bez úvodzoviek… Alebo nie?

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #143

#143

říjen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY téma

#142 Adaptace / Úvod k tématu

Extrémní kinematografie - úvod k tématu

Úvod do Wese Andersona

Současná česká animace po velkém nadechnutí

Úvod k tématu: Film a ekologie

Úvod k tématu: Česká detektivka

Z bodu nula na západ od Bukurešti / Vznik a vývoj rumunské nové vlny

Úvod k tématu: David Fincher


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Hollywoodská romantická komedie / Aspekty a proměny žánru, o kterém je hanba mluvit

Po přečtení spalte / Před spálením přečtěte

Bob Dylan a hranice filmové fikce

"Uvnitř", "vně" a monstrum / Způsoby prožitku filmové sebereflexivity

Fikce


RUBRIKY

anketa (31) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (118) / fenomén (83) / festival (116) / flashback (16) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (15) / kauza (1) / kniha (132) / kritika (1109) / mimo kino (191) / novinka (824) / pojem (36) / portrét (51) / profil (100) / reflexe (27) / report (149) / rozhovor (185) / scénář (4) / soundtrack (87) / téma (1025) / televize (134) / událost týdne (291) / videohra (83) / web (46) / zoom (173)

Tento článek vyšel v časopise Cinepur #20, duben 2002

Z obsahu tištěného čísla:

Koncept FAMU (Vít Janeček, reflexe)

Hloubka pole (Helena Bendová, pojem)

Elia Kazan a Amerika (Zdeněk Hudec, zoom)

Raz dva (David Skoumal, kritika)

Riskantní odraz pocitů (Jacques Rivette, téma)

Osudy melodramatu (Petra Hanáková, téma)

+ více...