Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Padající a znovu se seskupující stavby z nejrůznějších materiálů všech složení. Ošlehávané všemi myslitelnými živly. Obrůstané parazity z organické i strojové „říše“. Plastické a nadosah. Vzápětí ubývající ve tmě či v záři. Takový je fantaskní svět videomappingu, který „atakuje“ reálné stavby, jež přečkaly staletí. Videomapping přiléhá efemérní a přitom monumentální virtualizované tvářnosti současných měst přesycených světelnými obrazy.

Tato disciplína se v českém prostředí rozvíjí posledních pět let. Mezi jedny z prvních experimentátorů a propagátorů patří skupina Macula.

Její zakládající členové, Amar Mulabegovič a Jan Šíma (který posléze odešel), se s videomappingem v syrové formě vytváření iluze prostoru pomocí světelného paprsku, jak ji razí španělský umělec Pablo Valbuena, seznámili v roce 2007. Následující dva roky testovali možnosti videomappingu, které si ověřovali ve VJských setech v klubech i při outdoorových projekcích: „Fascinoval nás efekt zploštění trojrozměrného prostoru. Zkoušeli jsme to v lese na stromy. Byl to pocit, jako by před nás někdo ten les postavil jako vystřihovánku. Jakmile vyznačíš konturami základní oválný tvar stromů, prostor mezi se zploští. Ty zdůrazněné okraje převezmou iniciativu nad plochou.“

Postupně si členové Maculy, do níž se záhy přidal Daniel Gregor, osvojili techniky optických klamů, ať už s dvoj- nebo trojrozměrným efektem. Podle Mulabegoviče skýtá videomapping efektnější atrakci než 3D kino: „V momentě, kdy na věc, kterou znáš a máš ji nějak zakódovanou, promítneš paprsek, začneš ji vnímat jinak. Veškeré věci vnímáme podle toho, jak odrážejí světlo, podle čehož poznáváme skupenství, materiál, tvar... Videomapping, při kterém paprsek vstupuje do světa zcela nelogicky a jeví se, že tam není, je tak mnohem víc sugestivní než 3D, kde si vezmeš brýle a jsi předem připravený, že to je něco jiného.“

Vykročení do reálného městského prostoru znamenalo pro Maculu, jako pro všechny videomappery, vystavení se praktickým překážkám, jež znesnadňují tuto disciplínu. Přehlušení světelného smogu, hluku a v neposlední řadě obstarání či obejití legislativy vztahující se na akce ve veřejném prostoru vyžaduje „silnější“ techniku, mnohdy průraznost či záštitu klienta. Macula se od svépomocných projektů v rámci festivalů (Sperm 2008, Street for Art 2009) dostala k brandingovým zakázkám jako byly projekce během karlovarského filmového festivalu na klub Aeroport (pro kino Aero a Vodafone). O brandingovou projekci na budovu se jednalo i v případě šestistého výročí Staroměstského orloje. Macula pojala show jako vyprávění legendy o orloji jako stroji času, který diváky posílal na krátké exkurze do historie „magické Prahy“. Právě projekce na orloj nejvýrazněji prozrazuje tíhnutí k vyprávění. Skupina se tímto směrem vydala ještě ve svých VJingových projektech: „Chtěli jsme vymyslet klíč, jak VJing uchopit jinak než jako opakující se smyčku, kdy se reaguje až na hudbu. Chtěli jsme pracovat s nosnou dějovou linkou – projekce byla založená na kolážové smyčce, ale příběh se pořád posouval dál.“ Sledování sjednocující dějové linie odpovídá také způsobu nakládání se zvukem. Na rozdíl od VJingu u videomappingu vzniká hudba většinou až na obraz. Aby virtuální proměna prostoru působila sugestivně, používá se taková „stopa“, která obsahuje většinou kombinaci hudby konvenující s rytmem animace a ruchů podporujících iluzi prostorovosti: „Zvukem dosáhneš tíhu, získáš velikost a obraz hmotu,“ poznamenávají.

Na zvukovém partu posledních projektů skupina spolupracovala s Ondřejem Skalou, známým i pod pseudonymem JTNB (Ježíš táhne na Berlín). Své elektronické variace a beatbox performance řadí mezi takzvaný „breakcore-ambient“. Skala stejně jako Mulabegovič je absolvent pražské VŠUP. Ve videomappingových projekcích Maculy se tak mísí širší obeznámení s tradicí vizuální reprezentace, od zákonitostí perspektivy přes slohové nuance, s fascinací možnostmi elektronického obrazu a zvuku.

Po několika zahraničních projektech (např. Liverpool, Torun) se Macula loni opět prezentovala v Praze – v rámci prvního ročníku festivalu světla Signal. Jejich projekce na kostel sv. Ludmily na Náměstí míru s platónským názvem khôra (nádoba či přeneseně forma pro čas i prostor) je vyznáním k hodnotám, které přetrvávají navzdory proměnlivosti času. Po téměř celou show, v níž jsou předváděny nejrůznější efekty, zůstává dominantním ústřední motiv průčelí – gotická růžice. Macula tak současnými vizuálními nástroji aktualizovala původní tvarosloví i význam stavby – v její monumentalitě i transcendentálním vyznění.

Filmografie:
khôra (2012, Torun a Praha)
nml (2011, Liverpool)
luminous flux (2011, Liverpool)
old town (2010, Praha)
aeroport (2008, 2009 a 2010, Karlovy Vary)
super-menace (2009, Praha)
aichi (2009, Praha)