Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Se snímky zachycujícími předrevoluční události v sovětizovaném východním bloku poválečné Evropy se můžeme zejména díky domácí produkci setkávat v tuzemských kinech poměrně pravidelně. Podobné filmy obvykle spadají do žánru trpké komedie (Pupendo, Občanský průkaz…) a zpravidla je pro ně typická i nostalgická sklíčenost ze života v tehdejších podmínkách socialistického režimu. Legendární režisér Andrzej Wajda se však ke zmíněné době ohlíží ve svém nejnovějším snímku Walesa: člověk naděje rozdílnou optikou. Mnohými oceněními vyznamenaný polský tvůrce skepsi odmítá a po Muži z mramoru a Muži ze železa se na přelom sedmdesátých a osmdesátých let nevrací proto, aby znovu kriticky upozornil na poměry socialistického Polska. Spíše na sklonku svojí kariéry prezentuje svůj názor na dodnes velmi kontroverzní postavu polských i evropských dějin, disidenta a jednoho ze zakladatelů odborového hnutí Solidarita Lecha Walesu.

Wajda se svými sympatiemi k prvnímu prezidentovi svobodného Polska nikterak netají a odvozuje od nich i výstavbu děje. Vyprávění je rozděleno do dvou časových linií. Walesovo interview s italskou novinářkou Orianou Fallaci se střídá s retrospektivní cestou po stopách elektrikáře gdaňských loděnic, který v sobě objevuje moc burcovat davy a postupně získává ocenění Nobelovou cenou za mír a vítězství jeho Solidarity ve volbách roku 1989. Tento způsob narace dělá z Walesy po většinu děje vypravěče, díky čemuž může Wajda zdůvodnit zaujaté vyznění celého filmu. Walesa svoje činy značně heroizuje a polský vládní aparát naopak líčí jako téměř bezmocný útvar. Polská vláda totiž nemá prostředky, kterými by zlomila jeho odhodlání pro odborářskou angažovanost. Z jeho jednání jsou navíc patrné obavy jak ze Sovětského svazu, např. v narážce na „české řešení“ ze srpna roku 1968, tak hrozby vlastních občanů hojně se sdružujících v odborovém hnutí při solidárních stávkách. Nátlak na Walesovu osobu prostřednictvím výhrůžek ze strany tajné policie sice film svým způsobem interpretuje, staví se k němu však poněkud zdrženlivě a ponechává stranou i spekulace nad Walesovou údajnou spoluprací s polskou Bezpečnostní službou. Wajda se nevyhýbá dobové reflexi, ale jelikož není hlavním hybatelem děje, je poněkud upozaděna. Daleko se táhnoucí fronty na ubývající zboží a neustálý nedostatek snášejí Lech i jeho žena Danuta poměrně smířeně a podobně se stavějí i ke svým pravidelným ztrátám zaměstnání. Praktiky policie, která Walesu za jeho protiústavní činnost často zadržovala, navíc hrdina dokonce dokáže obrátit ve svůj prospěch; při každém pobytu ve vězení o svém zadržení informuje své okolí a získává tím pro odbory stále větší podporu veřejnosti. A bojovou, přesto pozitivně vyznívající, atmosféru podporuje i Wajdovo stylistické provedení.

Navzdory svému věku vytvořil bezmála devadesátiletý režisér až nečekaně dynamický snímek. Scény prezentující eskalaci sporů, demonstrace a jejich násilné potlačování policií působí zejména díky velmi svižnému střihu převážně akčním dojmem. Primární zájem tak není věnován svištícím obuškům, vymláceným zubům nebo odděleným končetinám; na konflikty je pohlíženo s nadhledem jako na logické vyústění vyhrocené situace a především historický fakt ovlivňující nebo ovlivněný Walesovou Solidaritou. Tomu účelu poměrně dobře slouží i manipulace s historickými záběry, do nichž Wajda nepokrytě vkládá záběry fikční, což mu umožňuje plynulý přechod od četných dokumentárních vstupů zpět do příběhu, ale zároveň i ohýbat realitu ve prospěch svého politicky nevyhraněného příběhu.

Wajda se striktně drží žánrových konvencí životopisného filmu a navzdory tématu, které k tomu vytrvale svádí, tak nevypráví primárně politický film. Walesa: člověk naděje proto nelká nad totalitní minulostí Polska. Jeho poselstvím se naopak zdá být naděje v existenci výjimečných jedinců s odvahou „dělat to, k čemu se nikdo jiný nemá.“