Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Sacro GRA / Dálnice jako poněkud rozvolněná metafora

Sacro GRA / Dálnice jako poněkud rozvolněná metafora

kritika / Tomáš Stejskal / 21. 7. 2014

„Nejprve dojde na setkání s prostředím. Z tohoto prostředí bych posléze rád udělal mytickou oblast. Mytické město, mytické místo. A poté bych rád v rámci tohoto prostoru vytvořil něco abstraktního.“ Slova režiséra Gianfranca Rosiho vystihují povahu jeho dokumentu Sacro GRA velmi přesně. Pozorovatelská optika, zacílená na konkrétní místo spíše než na postavy, se v poslední době objevuje stále častěji – z italských filmů přijde na mysl třeba tvorba Martiny Parenti a Massima D’Anolfiho, jejichž snímky Zámek a Temná hmota představují podobné časosběrné sondy do prostoru milánského letiště či vojenské zkušební střelnice.

Rosimu však slouží oblast v těsném sousedství největší městské dálnice v Itálii, římské Grande Raccordo Anulare, která „obepíná město jako prstenec Saturnu“, k něčemu maličko odlišnému. Podobně jako zmiňovaná filmařská dvojice strávil se svým „protagonistou“ (neboť ve všech zmiňovaných snímcích je prostředí tou hlavní postavou) velmi dlouhou dobu. Po celé dva roky pobýval v okolí GRA, pozoroval a hledal správný tvar. Ten je mnohem rozvolněnější než u koncentrovaného Zámku či Temné hmoty. Rosi totiž nevypovídá jen o konkrétním místě, respektive si vybral místo, které není jediným uceleným mikrosvětem a představuje tak i metaforu proměňující se urbánní krajiny a stále chatrnějšího, osamělejšího soužití lidí.

Sledujeme několik postav, ke kterým se dokument pravidelně vrací – u většiny, ne-li u všech, jde o tři zastavení, o trojici nezúčastněných vhledů. Přesto snímek nemá nějak pravidelnou strukturu, na první pohled jde o náhodně poskládaný materiál, hlavním kritériem výběru se zdá být rytmus filmu. Výběr postav a kontrasty mezi nimi však – spolu s pozvolným rytmem dálničního bezčasí – vytvářejí svébytnou poetiku; místy si spíše než na běžné observace vzpomeneme třeba na Velkou noc Petra Hátleho. Tady samozřejmě nejde o tak silně estetizovaný ponor mezi hrdiny na okraji, naopak je poměrně pozoruhodné, čeho lze dosáhnout jen pomocí trpělivosti, bez inscenace a jiných prostředků z hraného filmu, jakých využíval Hátle.

Saniťák, chlapík, který zkoumá škůdce palem, pár pronajímající svůj kýčovitý pozlacený dům pro různá natáčení a jiné účely, dvojice striptérek a prostitutek, rybář, muž s dcerou žijící v malinkatém bytě, to jsou jednotliví protagonisté, do jejichž životů několikrát nahlédneme. Štáb se účastní dramatických situací (resuscitace v sanitce), lehce bizarních výjevů (muž ležící ve své pozlacené vaně připomínající rekvizitu z filmu spíš než opravdové zařízení bytu), ale především obyčejných situací a všednodenních rozhovorů.

Přinejmenším od chvíle, kdy se objeví první záběry z lehkého nadhledu pozorující zvenku skrze okno život v maličkých bytech jednoho činžáku u dálnice, si uvědomíme, že celý film je jakýmsi vhledem do jednotlivých poněkud izolovaných světů, že nejde o žádné jednolité prostředí, ale spíše o zapouzdřené prostory, mezi nimiž žádná pojítka vniknout nemohou. Nejde jen o lidi na okraji v nějakém společenském smyslu – žijí doslova na okraji města a útržkovité portréty jejich životů promlouvají především o samotném místě, které tak úplně místem není.

Je obtížné odhlédnout od faktu, že jde o snímek, který letos – coby první dokument v dějinách – zvítězil v Benátkách. Na jedné straně je hloupé dělat hranice mezi různými žánry a formáty a naopak přínosné nespoutávat snímky do předem daných škatulek, kde se můžou spolu utkat na bezpečnější půdě. Na druhé straně Rosiho společenská metafora o proměňujícím se životě měst, jakkoli sympatická a rozhodně ne emocionálně chladná, spadá do pomyslné kategorie cen za zásluhy, případně zvláštních uznání. Dlouhé trpělivé pozorování, cit pro detail a oko pro to, kam postavit kameru, se určitě vyplatily, ale i v rámci pozorovatelské dokumentární tvorby jsem v uplynulém roce měl silnější zážitky.

Navíc držitel Velké ceny z Benátek, Toulaví psi od Tsaie Ming-lianga, umí o architektonicky i citově rozpadlém městě říci více na mnohem menším prostoru a aniž by to bylo jeho jediné či ústřední téma.

Sacro GRA (Itálie, Francie, 2013, IMDb)
Režie a kamera: Gianfranco Rosi, střih: Jacopo Quadri, 93 min., distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 5. 5. 2014).

Sacro GRA (Itálie, Francie, 2013, IMDb)
Režie a kamera: Gianfranco Rosi, střih: Jacopo Quadri, 93 min., distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 5. 5. 2014).

Přečteno 3063x

Článek vyšel v časopise Cinepur #94, srpen 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Sacro GRA

****  CINEPUR (1.5)

****  ČTENÁŘI (2)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #132

#132

prosinec 2020



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Žalovat se nemá / Žaluji!

Přisprostlé tancování osmdesátkovým rychlodabingem / Králové videa

Chirurgický řez polskou společností / Corpus Christi

Pravda na dně lahviček s močí / Šarlatán

Kroužení kolem banálních pravd / Krajina ve stínu

Křivdy ke kávě / Pravda

Burácející řeka času / Tenet

Nabouraný film / Bourák


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Systematický film o boji se systémem / Chicagský tribunál

Darren Aronofsky natočí film o přejídajícím se tlouštíkovi

Existenciální pijáctví / Chlast

Od eschatologie k entropii / Last and First Men

#shashtagemnejdáldojdeš / #martyisdead

Lars Von Trier se vrací do Království, natočí třetí sezónu

Po stopách paměti a představ / Asi to ukončím


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti

Osamělá pouť perverzním rájem / Stát pevně

Na efemérních křídlech nezávislosti / festival Sundance

Sieranevada / Pohádky, rituály a rostoucí hlad

Sní androidi o erotických ovečkách? / Ex Machina


RUBRIKY

anketa (25) / český film (104) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (106) / fenomén (73) / festival (96) / flashback (6) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (3) / kauza (33) / kniha (125) / kritika (990) / mimo kino (164) / nekrolog (1) / novinka (790) / objev (2) / pojem (36) / portrét (18) / profil (112) / reflexe (25) / report (119) / rozhovor (169) / scénář (4) / soundtrack (52) / téma (953) / televize (113) / událost týdne (267) / videohra (70) / web (42) / zoom (165)

Cinepur #94 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #94, srpen 2014

Z obsahu tištěného čísla:

Holubice (Jana Bébarová, mimo kino)

X-Men: Budoucí minulost / Mutanti ve slepé uličce (Michal Böhm, kritika)

Mesiášský festival / MFF Transylvánie (Martin Kudláč, report)

Sacro GRA / Dálnice jako poněkud rozvolněná metafora (Tomáš Stejskal, kritika)

Kreus / Loutkový punk (Eliška Děcká, český talent)

Když v tom jedou české televize / Docusoapy a zdramatizovaná autenticita (Miroslava Papežová, kauza)

+ více...