Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Sacro GRA / Dálnice jako poněkud rozvolněná metafora

Sacro GRA / Dálnice jako poněkud rozvolněná metafora

kritika / Tomáš Stejskal / 21. 7. 2014

„Nejprve dojde na setkání s prostředím. Z tohoto prostředí bych posléze rád udělal mytickou oblast. Mytické město, mytické místo. A poté bych rád v rámci tohoto prostoru vytvořil něco abstraktního.“ Slova režiséra Gianfranca Rosiho vystihují povahu jeho dokumentu Sacro GRA velmi přesně. Pozorovatelská optika, zacílená na konkrétní místo spíše než na postavy, se v poslední době objevuje stále častěji – z italských filmů přijde na mysl třeba tvorba Martiny Parenti a Massima D’Anolfiho, jejichž snímky Zámek a Temná hmota představují podobné časosběrné sondy do prostoru milánského letiště či vojenské zkušební střelnice.

Rosimu však slouží oblast v těsném sousedství největší městské dálnice v Itálii, římské Grande Raccordo Anulare, která „obepíná město jako prstenec Saturnu“, k něčemu maličko odlišnému. Podobně jako zmiňovaná filmařská dvojice strávil se svým „protagonistou“ (neboť ve všech zmiňovaných snímcích je prostředí tou hlavní postavou) velmi dlouhou dobu. Po celé dva roky pobýval v okolí GRA, pozoroval a hledal správný tvar. Ten je mnohem rozvolněnější než u koncentrovaného Zámku či Temné hmoty. Rosi totiž nevypovídá jen o konkrétním místě, respektive si vybral místo, které není jediným uceleným mikrosvětem a představuje tak i metaforu proměňující se urbánní krajiny a stále chatrnějšího, osamělejšího soužití lidí.

Sledujeme několik postav, ke kterým se dokument pravidelně vrací – u většiny, ne-li u všech, jde o tři zastavení, o trojici nezúčastněných vhledů. Přesto snímek nemá nějak pravidelnou strukturu, na první pohled jde o náhodně poskládaný materiál, hlavním kritériem výběru se zdá být rytmus filmu. Výběr postav a kontrasty mezi nimi však – spolu s pozvolným rytmem dálničního bezčasí – vytvářejí svébytnou poetiku; místy si spíše než na běžné observace vzpomeneme třeba na Velkou noc Petra Hátleho. Tady samozřejmě nejde o tak silně estetizovaný ponor mezi hrdiny na okraji, naopak je poměrně pozoruhodné, čeho lze dosáhnout jen pomocí trpělivosti, bez inscenace a jiných prostředků z hraného filmu, jakých využíval Hátle.

Saniťák, chlapík, který zkoumá škůdce palem, pár pronajímající svůj kýčovitý pozlacený dům pro různá natáčení a jiné účely, dvojice striptérek a prostitutek, rybář, muž s dcerou žijící v malinkatém bytě, to jsou jednotliví protagonisté, do jejichž životů několikrát nahlédneme. Štáb se účastní dramatických situací (resuscitace v sanitce), lehce bizarních výjevů (muž ležící ve své pozlacené vaně připomínající rekvizitu z filmu spíš než opravdové zařízení bytu), ale především obyčejných situací a všednodenních rozhovorů.

Přinejmenším od chvíle, kdy se objeví první záběry z lehkého nadhledu pozorující zvenku skrze okno život v maličkých bytech jednoho činžáku u dálnice, si uvědomíme, že celý film je jakýmsi vhledem do jednotlivých poněkud izolovaných světů, že nejde o žádné jednolité prostředí, ale spíše o zapouzdřené prostory, mezi nimiž žádná pojítka vniknout nemohou. Nejde jen o lidi na okraji v nějakém společenském smyslu – žijí doslova na okraji města a útržkovité portréty jejich životů promlouvají především o samotném místě, které tak úplně místem není.

Je obtížné odhlédnout od faktu, že jde o snímek, který letos – coby první dokument v dějinách – zvítězil v Benátkách. Na jedné straně je hloupé dělat hranice mezi různými žánry a formáty a naopak přínosné nespoutávat snímky do předem daných škatulek, kde se můžou spolu utkat na bezpečnější půdě. Na druhé straně Rosiho společenská metafora o proměňujícím se životě měst, jakkoli sympatická a rozhodně ne emocionálně chladná, spadá do pomyslné kategorie cen za zásluhy, případně zvláštních uznání. Dlouhé trpělivé pozorování, cit pro detail a oko pro to, kam postavit kameru, se určitě vyplatily, ale i v rámci pozorovatelské dokumentární tvorby jsem v uplynulém roce měl silnější zážitky.

Navíc držitel Velké ceny z Benátek, Toulaví psi od Tsaie Ming-lianga, umí o architektonicky i citově rozpadlém městě říci více na mnohem menším prostoru a aniž by to bylo jeho jediné či ústřední téma.

Sacro GRA (Itálie, Francie, 2013, IMDb)
Režie a kamera: Gianfranco Rosi, střih: Jacopo Quadri, 93 min., distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 5. 5. 2014).

Sacro GRA (Itálie, Francie, 2013, IMDb)
Režie a kamera: Gianfranco Rosi, střih: Jacopo Quadri, 93 min., distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 5. 5. 2014).

Přečteno 3557x

Článek vyšel v časopise Cinepur #94, srpen 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Sacro GRA

****  CINEPUR (1.5)

****  ČTENÁŘI (2)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #142

#142

srpen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Závratě spřízněnosti a touhy / Podezřelá

Mlha, čaj a sušenky / Nestvůra z Essexu

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky


DALŠÍ Z RUBRIKY

Making Elvis Cool Again / Elvis

Kouzlo filmových manifestů / Editorial #142

Absurdní komedie z amerického Jihu / Moudrá krev Johna Hustona

Spontánní vynalézání filmu / Šindži Sómai

Nebeský běh přes překážky o vlastní duši / Neon White

Říkanky posedlého batolete / The Baby

Archiv pohyblivého obrazu / Mimo kino

Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti

Osamělá pouť perverzním rájem / Stát pevně

Na efemérních křídlech nezávislosti / festival Sundance

Sieranevada / Pohádky, rituály a rostoucí hlad

Sní androidi o erotických ovečkách? / Ex Machina


RUBRIKY

anketa (31) / český film (117) / český talent (38) / cinepur choice (33) / editorial (117) / fenomén (83) / festival (115) / flashback (15) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (14) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1102) / mimo kino (191) / novinka (818) / pojem (36) / portrét (50) / profil (100) / reflexe (27) / report (148) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (86) / téma (1018) / televize (131) / událost týdne (288) / videohra (82) / web (44) / zoom (172)

Cinepur #94 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #94, srpen 2014

Z obsahu tištěného čísla:

Sacro GRA / Dálnice jako poněkud rozvolněná metafora (Tomáš Stejskal, kritika)

České století / Natočili Češi svoji historii? (Jaroslav Pinkas, téma)

Obléhání pevnosti Cannes (Dominika Prejdová, report)

Superhrdinská politika / Ideologie v době hrdinů (Matěj Metelec, téma)

Za vlast! Pro Putina! / Ruská kinematografie ve službách vlastenecké propagandy (Kamila Dolotina, téma)

Grace, kněžna monacká / Její výsost herečka (Šárka Gmiterková, kritika)

+ více...