Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Godzilla / Bohové a děti

Godzilla / Bohové a děti

kritika / Antonín Tesař / 28. 7. 2014

V nové americké Godzille Garetha Edwardse se v rozdílných situacích opakuje stále tentýž motiv: vyjevené tváře různých dětí fascinovaně zírají mimo obraz. V těchto záběrech, za leccos vděčících Jurskému parku Stevena Spielberga, se snad nejlépe odráží dynamika v některých ohledech novátorského díla. Kritici se správně shodují na tom, že hlavním překvapením nové Godzilly je pro hollywoodské vyprávění nezvyklé prohození aktivní a pasivní úlohy postav a monster. Příšery v určitém okamžiku přebírají roli ústředních hybatelů děje a lidské postavy staví do pozice pasivních pozorovatelů. Godzilla i její protivníci MUTO jsou přitom chápáni jako ztělesnění majestátu přírody, která svou převahou dává člověku zakusit jeho bezmoc. V Godzille navíc gigantické obludy nepředstavují jen hrozbu, ale též jedinou možnost, jak nebezpečí odvrátit. Zatímco si v závěrečném střetu příroda vyřizuje účty sama se sebou, lidé, postavení do pozice bezmocných dětí, mohou jen fascinovaně přihlížet jejímu velkolepému dílu. Tomu odpovídá i status božstva, který je titulní příšeře v jedné scéně přiřknut a který ještě zdůrazňuje distanci nelidského a vůči lidstvu lhostejného dobrodince, kterému se bezděčně podaří člověka zachránit.

Novátorství Edwardsovy Godzilly lze samozřejmě relativizovat, ať už formou bordwellovského upozornění na to, že porušení některých zásad hollywoodského vyprávění film dohání poslušným naplňováním zásad jiných, nebo poukazem k původním japonským filmům série. Časté tvrzení, že film dobře vystihuje původní japonský cyklus studia Tóhó, je ovšem také problematičtější, než by se mohlo zdát. To, že je nepochybně vystihuje lépe, než po všech stránkách nepodařená americká Godzilla Rolanda Emmericha, přitom asi není velkým překvapením.

Edwardsova verze rozhodně nenásleduje původní Hondovu Godzillu z roku 1954, která představuje komplexní, vážné a tragicky pojaté pojednání na téma ničivé atomové energie, čímž se ale zároveň liší od všech ostatních filmů této franšízy. Edwardsova verze mimochodem naproti tomu neváhá (brilantním způsobem) znicotnit i samotný nukleární arzenál, když dělá z atomových zbraní pouhou potravu pro nebezpečné MUTO. Filmy s Godzillou mnohem lépe vystihuje v pořadí třetí snímek série King Kong vs. Godzilla, který do cyklu jednak zavádí mnohem odlehčenější tón a jednak se tímto dílem počínaje naprostou esencí drtivé většiny filmů série stávají zápasy Godzilly a jiného obřího monstra. Člověk může k těmto střetům v různých filmech zaujímat různé pozice, od iniciátora konfliktu, který svou neuvážeností rozpoutal hněv přírody, po zcela bezmocného diváka. To, že Edwardsův film staví jako své ústřední téma pasivní pozici člověka vůči destruktivním silám přírody, v nichž se zároveň hraje o jeho osud, tedy rozhodně není tah, který by byl pro japonské filmy z Godzillou nějak typický. Ostatně podobu, jakou tu tento motiv dostává, lze stejně dobře přirovnávat k šintoistickému zbožšťování přírody jako ke Kantově dynamické vznešenosti, takže nejde ani o nic charakteristicky japonského.

Výše řečené nemá nějak snížit kvality Edwardsova filmu, ale spíš je umocnit. Jeho Godzilla totiž ani zdaleka není jen převedením původní série do hollywoodského prostředí, ale spíše velmi kreativním dialogem (který lze opět sledovat na základě napětí mezi dodržováním některých konvencí a porušováním jiných). Do této sféry spadá i brilantní budování očekávání, které od začátku staví jen na náznacích v duchu prvního Hondova filmu a vrcholí plnohodnotným spektakulárním soubojem, který dokáže efektně zkombinovat „wrestlerský“ styl typický pro ty víc campové filmy japonské série s realističtějším vizuálem digitálních efektů. Na tenhle mix současní západní diváci reagovali zjevně lépe než na jiný skvělý, do značné míry nedoceněný těžkotonážní spektákl inspirovaný žánrem kaidžú Pacific Rim. Zatímco del Torův snímek předváděl především euforický spektákl, v němž technika umožňuje titěrnému člověku postavit se na roveň titánským obludám, Edwardsův film přitakává spíš pesimistickému tušení, že monstra nakonec vždy člověka zásadně převýší.

Godzilla (USA, Japonsko, 2014, IMDb)
Režie: Gareth Edwards, scénář: Max Borenstein, kamera: Seamus McGarvey, střih: Bob Ducsay, hudba: Alexandre Desplat, hrají: Aaron Taylor-Johnson, Ken Watanabe, Bryan Cranston ad., 123 min., distribuce: Warner Bros. CZ (premiéra v ČR 15. 5. 2014).

Godzilla (USA, Japonsko, 2014, IMDb)
Režie: Gareth Edwards, scénář: Max Borenstein, kamera: Seamus McGarvey, střih: Bob Ducsay, hudba: Alexandre Desplat, hrají: Aaron Taylor-Johnson, Ken Watanabe, Bryan Cranston ad., 123 min., distribuce: Warner Bros. CZ (premiéra v ČR 15. 5. 2014).

Přečteno 2867x

Článek vyšel v časopise Cinepur #94, srpen 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.5 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Godzilla

****  CINEPUR (3.8)

****  ČTENÁŘI (3.5)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #126

#126

prosinec 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Král strašidelného údolí / Lví král

Větší šachovnice, slabší figurky / Takové krásné šaty

V krajině půlnočního slunce / Slunovrat

Svět, o který se můžeme pořezat / Tiché doteky

Born To Be Wild / Narušitel systému

Harry Callahan antikomunismu / Staříci

Příliš ostré světlo / Budiž světlo

Čtyři vraždy stačí, Fritzoušku / U Zlaté rukavice


DALŠÍ Z RUBRIKY

Na Slovensku vzniká autorský hororový film Matka noci

Úvod k tématu: Netflix

Editorial 126 / Netflix

Big (not) in Japan / Anime na Netflixu

Algoritmický výběr druhů / Netflix a dokumentární film

(Para)normální trauma / Dům na kopci a Mike Flanagan v hororové tvorbě Netflixu

Kolonizátor, nebo adoptivní rodič? / Supertelevize jako značková identita Netflixu

Všichni proti všem / Situace na současném streamingovém trhu


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Born To Be Wild / Narušitel systému

Hands Across (Black) America / My

Zloději iluzí současného Japonska / Zloději

Takaši Miike / Autor bez domova

Dvojí vědomí černošského policajta / BlacKkKlansman


RUBRIKY

anketa (24) / český film (86) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (100) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (119) / komiks (10) / kritika (823) / minikritika (113) / nekrolog (1) / novinka (745) / objev (3) / pojem (36) / portrét (13) / profil (107) / reflexe (24) / report (112) / rozhovor (163) / scénář (4) / soundtrack (47) / téma (912) / televize (106) / tisková zpráva (1) / událost týdne (247) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (64) / web (42) / zoom (159)

Cinepur #94 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #94, srpen 2014

Z obsahu tištěného čísla:

Adieu au langage / Godardův třetí rozměr (David Čeněk, téma)

Na hraně zítřka / Tom Cruise ve smyčce (Michal Škamla, kritika)

Můj přítel Godard – obtížný současník (Daniel Cohn-Bendit, téma)

Hany / Generační výpověď z kavárny, kde nikdo nemá co říct (Táňa Zabloudilová, kritika)

Kurosawa mezi Reader’s Digestem a existencí (Jiří Flígl, kniha)

Za vlast! Pro Putina! / Ruská kinematografie ve službách vlastenecké propagandy (Kamila Dolotina, téma)

+ více...