Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Zatímco Zrození planety opic Ruperta Wyatta ztvárnilo příčiny budoucího konfliktu lidí a polidštěných opic, Úsvit planety opic Matta Reevese (Monstrum, Ať vejde ten pravý) už sleduje první kolo jejich otevřené války. Vrtkavé spojenectví nemá dlouhého trvání a svět se stává čím dál tím horším místem na poklidné soužití. A to jak z hlediska opic, tak i lidí.

Ačkoliv Zrození jasně vytyčilo viníky (kteří ovšem nedokázali předvídat následky svých činů), druhý díl se vydává cestou plošné relativizace. V rámci celého příběhu jsou zde pojmy jako „dobro“ a „zlo“ jen vyprázdněnými sémantickými poli. Krok je to v oblasti blockbusterů stále relativně neobvyklý. Z dramaturgického hlediska film přijímá optiku seriózního válečného novináře, který za každou cenu zahazuje svá předem připravená ideologická stanoviska a je – až v radikálním slova smyslu – silně nezaujatý. Jak vůdce opic a zdaleka největší lidumil Caesar, tak i rozvážný lidský hrdina Malcolm zjišťují, že ačkoliv stojí na opačných stranách barikády, mají jejich komunity zároveň mnoho společného. Vnucuje se metafora o dvou stejných koních, kteří táhnou provaz každý na jednu stranu. Počátku války nakonec nepřispějí velká rozhodnutí vůdců (u lidí je jím nevypočitatelný Gary Oldman), ale spíše omyly několika neadaptovatelných.

Analogie mezi oběma druhy přitom snímek utváří až obsedantně, a to jak na rovině psychologické (podobnosti mezi určitými typy postav), tak i sociologické (podobné reakce opic a lidí na činy skupin). Špatný přístup to sám o sobě samozřejmě není, Úsvit planety opic je ovšem v neustálém předhazování paralel značně mechanický: důležité lidské postavy mají zkrátka své protipóly mezi opicemi. Patrné je to zejména u obou záporných postav Koby a Carvera, jejichž činy symetricky přispějí ke zrození už ne „planety opic“, ale zmíněného bojového stavu. Ačkoliv Caesar s přiměřeným patosem deklamuje, která z postav to vlastně celé začala, film svým dramaturgickým rozčleněním nutně vyvolá dojem, že jsou na vině obě strany konfliktu a pokud by nezačala jedna, udělala by to druhá.

Rovněž nelze říci, že by děj nebyl ve vztahu k prvnímu dílu vyloženě logicky neopodstatněný. Problémem je, že přes zmíněnou relativizaci viny za válku lidí a opic předkládá samé jednoznačné a jisté úsudky a nenabízí jakoukoli morálně či ideologicky problematickou pozici. Zatímco konec Zrození předznamenával sžíravou nejistotu, zde už je nastaven plnohodnotný stav věcí (předvečer totální války). Ve Zrození bylo možné vynajít u postav povahově nezřetelné rysy, především ve vztahu k problematickému motivu výzkumu opic, s nímž se pojila nejistota hrdinů vůči správnosti jejich počínání. V Úsvitu jsou naproti tomu všechny postavy ve svém jednání zcela jasnozřivé a charakterově jasně definovatelné.

Úsvit planety opic nenaplňuje předpoklady nastolené v „objevitelské“ jedničce. Série, která si vcelku nadějně vybudovala značnou osobitost, se najednou až násilně začala přizpůsobovat. Ač je ještě brzy na soudy o zpackané příležitosti, konzervativní slepá ulička, do které cyklus manévruje druhý díl, rozhodně nepředstavuje nijak potěšující směřování. Reevesův snímek se v podstatě schází s představami standardního velkofilmu, jenž má štěstí, že navazuje na předchozí kritický úspěch Wyattova debutu. Bezpochyby se jedná o zvládnutý počin, který ovšem spíše funguje jen jako podstavec pro další pokračování. Fakt, že plní tradičně nevděčnou roli přemosťujícího filmu, jej ale nikterak neomlouvá.