Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Už od prvních ohlasů na letošním ročníku filmového festivalu v Cannes, kde na sebe výrazně upozornil v rámci Týdne kritiky a odkud si odvezl hned tři ceny, se o celovečerním debutu ukrajinského režiséra Miroslava Slabošpytského mluvilo jako o zjevení. Jeho snímek z prostředí internátní komunity hluchoněmých teenagerů byl vyzdvihován jako tematicky i formálně odvážný a inovativní, přičemž všudypřítomnou znepokojivou náladou upoutal odbornou i laickou část publika. V Česku se o tomto ukrajinském hitu hlasitě diskutovalo už během jeho uvedení na karlovarském festivalu a druhá vlna zájmu se u nás vzedmula na podzim, kdy byl součástí programu bilanční přehlídky festivalových hitů z Berlinale, Benátek a Cannes, kterou ve vybraných městech v republice pod názvem Be2Can pořádala společnost Film Europe.

Důvodů, proč Kmen u publika tolik zarezonoval, je hned několik. Pozoruhodný je v prvé řadě už jen prvotní tvůrčí nápad natočit film s hluchoněmými protagonisty bez jakýchkoliv titulků či komentářů, které by objasňovaly dění na plátně pro ty, jež znakovou řeč neovládají (nehledě k tomu, že i znaková řeč se v rámci národních jazyků liší). O to více je divák nucen koncentrovat se přímo na řeč těl jednotlivých aktérů, jejich gesta, mimiku obličeje a pohyby v rámci mizanscény. Náš pohled přitom soustředěně řídí přesné pohyby kamery, která nás dějištěm filmu provází v detailně promyšlených, dlouhých jízdách, případně nás svou statičností klaustrofobicky uzavírá uprostřed emocionálně sžíravých situací, před nimiž náš pohled nemá kam utéct – podobně jako v případě některých současných filmů z Rumunska natočených v duchu pozorovatelského realismu. V případě obdobně mrazivých Mungiuových 4 měsíců, 3 týdnů a 2 dnů (2007) se v klíčové scéně potratu dokonce srovnání nabízí přímo. Narozdíl od Mungia však Slabošpytskij i přes intenzivní pozorovatelskou soustředěnost současně drží diváka ve značném odstupu od svých hrdinů a nenabízí mu příliš prostoru pro emocionální ztotožnění se s nimi. Film do popředí zájmu staví příchozího nováčka Sergeje, který se seznamuje se zajetým řádem a zvyklostmi internátního „kmene“ a jeho hierarchie, čímž se stává také divákovým průvodcem po této komunitě.

Protagonistově subjektivní perspektivě se ale snímek důsledně vyhýbá a představuje ho coby podobně „cizí“ figuru jako ostatní postavy. Tento přístup je ostatně nastolen již v úvodním záběru-sekvenci chlapcova příchodu do školy, v němž na dlouhou dobu zmizí ze zorného úhlu kamery soustřeďující se na školní rituál na nádvoří, aby se do něj vrátil poté, co ostatní postavy z prostoru zmizí. Neprostupnou bariéru mezi divákem a postavami film rovněž posiluje v podstatě neměnnou velikostí záběrů, mezi nimiž převažují celky a polocelky a zcela absentují detaily, skrze něž bychom se k postavám přiblížili. Na místě nejsou ani žádné divácké sympatie – všechny postavy, včetně dospělých, se totiž jeví jako bezcharakterní zrůdy. Silný emocionální prožitek, který Kmen vyvolává, tedy paradoxně neplyne z našeho empatického prožívání hrůz, které se hrdinům dějí, jako spíše z šokové terapie, jejímž prostřednictvím jsou nám v souvislosti se zvolenou formou prezentovány. Vedle „jednoduchosti“ a strohosti stylu totiž největší účin filmu spočívá v šokujících momentech překvapení a otevřené sdílnosti intimních okamžiků, které na diváka i přes chladný odstup kamery zapůsobí právě pro jejich nečekanost. Z tohoto důvodu také Kmen působí nejsilněji při prvním zhlédnutí a s opakovanými projekcemi nutně ztrácí na poutavosti.

Dalším z aspektů, které film Miroslava Slabošpytskéhoučinily žhavým festivalovým zbožím, je vedle neotřelé formy i implicitní metaforický rozměr. S ohledem na aktuálně ožehavou, mediálně intenzivně propíranou situaci na Ukrajině, se přímo nabízí interpretace Kmenu jakožto důvtipné paralely společensko-politického života v režisérově rodné zemi. Internát v anonymním ukrajinském městě je chamtivostí ovládané zlopověstné místo plné chladu, odcizenosti a (ro)zvrácenosti. Tak jako médii zvenčí nazíraná současná Ukrajina.