Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Je to náhoda, že se David Cronenberg ve svém prvním filmu natočeném v USA zaměřil zrovna na Hollywood a učinil jej scénou pro další variaci na studii lidských zvráceností, jaké známe z jeho předchozích snímků? V Mapách ke hvězdám představuje Hollywood v satirickém tonu jako neurotickou kulturu celebrit traumatizovaných vlastní minulostí a přejímá tak pohled čtenáře bulvárních zpráv ze světa showbusinessu. V souladu s tím si také jako průvodce jinak komplexním systémem hollywoodské kinematografe vybírá právě losangeleskou turistickou pomůcku – mapku LA jako města hvězd a jejich rezidencí. Logiku bulváru promítá i do narativu – vyprávění skládá provázáním skandálních a senzačních epizod, jimiž nasytil fikční životy hlavních postav. Právě pro otevřenou hyper-realističnost a průnik s bulvární banalitou a povrchností zejména na rovině povah a motivací postav, se Mapy ke hvězdám na první pohled mohou jevit jako myšlenkově poměrně prázdný film, jenž v celkovém obraze i dílčích motivech replikuje stereotypní obraz života celebrit a těží z trefných dialogů a hereckých výkonů hlavních protagonistů. Na nejobecnější rovině tématu lze nicméně film chápat jako alegorii amerického filmového průmyslu a přemýšlet o tom, jakou jeho interpretaci zde Cronenberg nabízí.

Hollywood, reprezentovaný ve filmu především postavami Havany Segrand a Benjieho Weisse, si žije svůj život večírků, drog, sexu, natáčení a vyjednávání o kontraktech. Do tohoto světa přijíždí Agatha, klíčová, nejtajemnější postava snímku, podezřelá už svým podivným vzhledem, nevyrovnaným chováním i překrucováním svojí skutečné minulosti. Přestože i ona má určité umělecké ambice, do světa Hollywoodu zřetelně nezapadá, vedena jinými pohnutkami a jiným systémem hodnot, než tím, jejž určují ctižádost, závist a touha nevypadnout z „oběhu“. Ve srovnání s ostatními postavami se Agatha nechová nijak zvlášť afektovaně, přesto budí podezření svou nevyzpytatelností a neustále dráždí otázkou, jestli je jenom nemocná a divná, anebo má něco za lubem. V černých rukavicích, zakrývajících jizvy po popálení, také působí jako postava z jiného žánru – jako cronenbergovsky hororová holka, co si hrála s ohněm, poznamenaná na těle i na duši. Nikoli náhodou. Mapy ke hvězdám jsou svého druhu portrétem filmové hvězdy jako různými fantomy zmítaného monstra. Každá z hlavních postav filmu má svou noční můru – Havanu pronásledují vize její matky, úspěšné herečky, Benjieho holčička, již potkal v nemocnici – a Agatha je živoucí noční můrou manželů Weissových, Benjieho rodičů.

Cronenberg zde tudíž Hollywood nahlíží prostřednictvím jednoho z jeho bazálních konceptů – konceptu rodiny. Rodinné vztahy, zejména pak jejich minulost, jsou zásadní pro obě klíčové linie filmu – linii Havany i rodiny Weissových. Havanu její problematický vztah k matce stravuje i pohání – v soukromém životě ji stíhá jako přízrak, na veřejnosti doplňuje a zatraktivňuje její image. Své deprese a úzkosti Havana „léčí“ různorodými terapeutickými procedurami, nákupy zdravotních přípravků, kosmetiky a oblečení. Tudíž potvrzováním toho, co by jako hvězda měla dělat. Ani mediálně známý teoretik sebeovládání Stafford Weiss, jehož služeb Havana využívá, se nicméně nedokáže dokonale udržet, když do jeho života vstoupí minulost v podobě Agathy – zapřené dcery, jíž se spolu s manželkou chtěli zbavit.

Jako uzavřený, sebevzhlíživý, sebepotvrzující, sebereprodukující, a přece křehký, sebestravující svět, je i Hollywood do značné míry incestní rodinou a Havana i Weissovi tento jeho status dokonale reprezentují. Agatha do něj přijíždí zrušit kletbu, komplikující její vlastní život, provázena básní Paula Éluarda Svoboda – jako zaklínadlem, i modlitbou. Cronenberg svůj vzkaz Hollywoodu v Mapách ke hvězdám nepíše skrze přímé odkazy či citace (jiných filmů, skutečných osobností), byť několik se jich ve filmu vyskytne. Jeho konfrontace s „továrnou na sny“ se odehrává na rovině tématu, na rovině otázek potvrzování a narušování statusu quo domněle ideálních rodin a profesních komunit. Jeho hra nicméně není komplexní hádankou, jde spíše o hříčku, jež se snadno smíří s otevřeným koncem. Byť by i působil mdle.