Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

O Nejhledanějším muži se mimo jiné píše, že zdařile převádí styl románu Johna le Carrého do filmové podoby. Do značné míry to skutečně platí: ponurý thriller režiséra Antona Corbijna elegantně nahrazuje mnohohlasou strukturu původního špionážního románu informačně strohým vyprávěním snímaným s nízkou hloubkou ostrosti. Zatímco kniha v oddělených liniích sleduje několik postav, jimž dává přibližně stejné množství prostoru, snímek si za protagonistu volí šéfa hamburské kontrarozvědky Günthera Bachmanna, z nějž pak ve složitém vyšetřování kauzy záhadného čečenského uprchlíka dělá ústřední figuru. Posun, který z této úpravy plyne, ale do jisté míry mění účinek deziluzivního vyznění celého příběhu, jež navíc úzce souvisí s jeho politickým přesahem.

Le Carrého román je výslovně a bezostyšně protiamerický, ovšem zároveň důsledně pluralitní co do zprostředkování různých kulturně a třídně odlišných hledisek (turecký boxer Melik, německá imigrační právnička Annabel, britský bankéř Tommy...). I proto tu nepůsobí Bachmannova „kantáta“, v níž postava s prudkým sarkasmem kritizuje neschopnost Západu přizpůsobit se po konci studené války novým podmínkám, jako otravná moralizující přednáška. Je totiž jen projevem jednoho z přiznaně zabarvených pohledů. Film se naproti tomu subjektivizaci vyhýbá a postavy místo toho šikovně přetváří do enigmatických figur v pokročilé šachové partii. Tím je ale současně obírá o některé specifické rysy a mnohdy výstřední stanoviska.

Z knižní mozaikovité reflexe systému se tak v Corbijnově adaptaci stává inteligentní, ale přece jen o něco klasičtější detektivka s workoholickým mrzoutem v hlavní úloze. Bachmann je najednou tím hrdinou, se kterým bychom měli v první řadě sympatizovat, a to převážně z psychologických důvodů. Náznakem se sice dozvídáme, že jeho předchozí profesní neúspěch v Bejrútu byl ve skutečnosti způsobený nešetrným zásahem amerických složek, ale celou událost snímek líčí spíše jako součást agentova barvitého osobního životopisu. K tomuto způsobu nazírání také významně přispívá herec Philip Seymour Hoffman, který na sebe strhává pozornost svým dokonale nuancovaným ztělesněním protřelého, zatrpklého špiona. Vzhledem k nedávné Hoffmanově tragické smrti se nadto nabízí vnímat Nejhledanějšího muže zejména jako jeho labutí píseň, kde koneckonců hraje tak trochu sám sebe – zkušeného profíka se sebedestruktivními sklony.

Jestliže tedy politická rovina ve filmu ustupuje brilantnímu herectví a vynalézavému žánrovému pojetí, je to nutně špatně? Neznamená to naopak, že je Corbijnova verze lépe odstíněná a méně okatá ve svém burcujícím aktivismu? Domnívám se, že problém snímku vězí v tom, co je stejně tak možné považovat za jeden z kladů, totiž v minimalizování narativní přítomnosti amerických pozorovatelů v Hamburku a zatajování jejich úmyslů. Předloha si tento manévr mohla dovolit právě proto, že se jinak všem svým protagonistům věnovala důkladně, a dokázala tak vytvořit přesvědčivý obraz světa zevrubně ukotveného do určitých sociopolitických reálií. Tento rozměr filmu zcela neschází, ale je natolik upozaděný, že především šokující závěrečné rozuzlení následkem toho postrádá potřebný dopad.

Pokud le Carré v samotném finále nechává v dialogu zaznít název konkrétních amerických direktiv, které zámořské velmoci umožňují svévolně ze zahraničí unášet osoby podezřelé z terorismu, filmový Nejhledanější muž se příznačně uchyluje opět k Bachmannovi, jehož zarmoucený výraz dlouze a mlčenlivě pozoruje, s ostatními aktéry rozostřenými do nezřetelných obrysů. Stejně jako kniha, také Corbijnův film se zřetelně staví proti unáhleným intervencím, založeným na arogantním zneužívání moci. Nedociluje toho však detailní studií společenských tlaků, jejichž vzájemné konflikty by vyvstávaly z pečlivě popsaného pozadí, nýbrž zesílením thrillerových konvencí. Pocit zmaru z nezdařené mise vychází z identifikace s hrdinou a překvapení z náhlého, politicky motivovaného zásahu je tlumočené roztřesenou kamerou a svižným střihem.