Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Leviatan / Pod nebem satanovým

Leviatan / Pod nebem satanovým

kritika / Kamila Dolotina / 27. 2. 2015

Prolog Leviatana je neomylnou předzvěstí budoucího děje – statické záběry rozbouřeného moře ohlodávajícího nehostinnou severskou krajinu pod nízkým horizontem výhružně ztěžklých nebes, podbarvené zneklidňujícími tóny Glassovy minimalistické hudby, hnětou tíživou atmosféru nevyhnutelné katastrofy. Příběh člověka, který se pokusí vzepřít zvůli mocipánů, a v důsledku přijde o dům, práci, přátele i rodinu, předestírá víc než nerovný boj jedince se zkorumpovanou státní mašinérií. Režisérův čtvrtý portrét fatálního rozhodnutí představuje vzácné skloubení aktuálního sociálního dramatu, výrazného politického gesta i univerzálně platné alegorie, o níž jde Zvjagincevovi především.

Neodbytná touha po všeobjímajícím příběhu režiséra nicméně dosud zrazovala. Nezbytný biblický background, jenž rozvíjí ne zcela soudržný, zato asociačně bohatý paralelní příběh zrcadlící lopoty hlavních postav, se ustavil už v debutovém Návratu (2003). Samotné postavy zároveň Zvjagincev umisťoval do podivně mytologického bezčasí a ony samy budily spíš dojem abstrahovaných „podstat“ než realistických hrdinů nebo sociálních typů. Právě o to ostatně sám režisér vědomě usiloval – v rozhovoru ze Cinepuru 81 konkrétně říká, že postava je pro něj „funkce vtělená do hercova těla“. O to překvapivěji působí živelná nátura hrdinů Leviatana, kde kýženě univerzální a zároveň mrazivě plnokrevný příběh rozehrává naopak drobnokresba povah, věrohodné motivace, konzistentní psychologie a konkrétní prostředí. Potvrzuje to i canneská cena za scénář, přičemž v Cannes se také právem polemizovalo o tom, že v případě Leviatana soutěži chybí ocenění za vedlejší roli pro geniálního Romana Maďanova už posté ztělesňujícího nemorálního úředníka. Jeho autentický výkon je o to pozoruhodnější, že právě on byl jediným hercem, který v hojných hodovacích scénách nepil skutečný alkohol.

Původní inspirace tragickým osudem Američana Marvina Heemeyera, který v roce 2004 zdemoloval cementárnu a radnici zodpovědné za odnětí jeho majetku, obrostla současnými ruskými reáliemi. Ty příznačně způsobily, že se motiv zoufalé vzpoury do konečné verze filmu nedostal, i když byl natočen. Automechanik Kolja se oproti americkému mstiteli uchýlí k nesmělému pokusu o vydírání, čímž nechtěně roztočí smršť osudových ran, které se mu sesypou na hlavu. Nikolaje ale na rozdíl od jeho starozákonního prototypu vykoupení nečeká. V současném Rusku totiž postavy boha a ďábla splývají a společenská smlouva, k níž název také odkazuje, je jednostranná. Případnému zpytavému pohledu do nebes brání neproniknutelná tma, v níž sálá oheň z rozbořeného kostela, či sterilně bílý strop nového chrámu.

Jemně despotický muž a záhadná žena-trpitelka, jejíž neblahá volba – uskutečněná obvykle před zrcadlem – spustí lavinu neodvratných běd, je už tradičním rámcem Zvjagincevových filmů. Důmyslné zrcadlení a zdvojování ̶ stěžejní prvky pečlivě strukturované výstavby ̶ propojuje nejen protikladné postavy racionálního Dmitrije a bouřliváka Kolji, prostinké Anžely a zmučené Lilji, ale vztahuje se i na prostředí, typy a úhly záběrů. Důsledné zdvojování všech ústředních scén navíc přináší významový posun prohlubující se katastrofy. Úvodní i tak zlověstnou scenérii pokrývá v epilogu sníh a led deklarující bezvýchodnou zatuhlost stávajících pořádků; hotelová postel, na níž Kolja vyčkává konce ranní toalety svého přítele a advokáta, bude zanedlouho místem zrady jeho ženy; ruiny starého kostela, které vyhledává bezprizorní mládež, se stanou útočištěm Nikolaje utápějícího smutek z ovdovění; nový chrám je naproti tomu navštěvován výhradně „ctihodným“ (jak napovídá kavalerie velkých černých vozů) zástupem občanů. Dvakrát se objeví i pro režiséra nezvykle angažovaná upomínka kauzy Pussy Riot, která tu zajistila pravoslavné církvi místo úhlavního zlořádu a přivedla Zvjaginceva k bezprecedentně odvážné kritice. Dvojitá drtivá pointa totiž ukazuje, že stát, který Koljovi slibuje „postarat“ se o syna, je jen ve služebném postavení vůči ještě radikálnějšímu a svrchovanějšímu zlu.

Zvjagincevova nekompromisní diagnóza se jistě málo zavděčí státnímu establishmentu, který ji prozatím přikázal v souladu s novým zákonem zbavit verbálních sprosťačin. Rusko je tak zcela v duchu filmu jedinou zemí, kde bude film uveden v cenzurované verzi.

Leviatan (Leviafan, Rusko, 2014, IMDb)
Režie: Andrej Zvjagincev, scénář: Oleg Něgin, Andrej Zvjagincev, kamera: Michail Kričman, hrají: Andrej Serebrjakov, Jelena Ljadova, Roman Maďanov, Vladimir Vdovičenkov, Anna Ukolova, Alexej Rozin aj., 140 min., distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 13. 11. 2014).

Leviatan (Leviafan, Rusko, 2014, IMDb)
Režie: Andrej Zvjagincev, scénář: Oleg Něgin, Andrej Zvjagincev, kamera: Michail Kričman, hrají: Andrej Serebrjakov, Jelena Ljadova, Roman Maďanov, Vladimir Vdovičenkov, Anna Ukolova, Alexej Rozin aj., 140 min., distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 13. 11. 2014).

Přečteno 4178x

Článek vyšel v časopise Cinepur #97, únor 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.7 /7

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Leviatan

****  CINEPUR (4)

****  ČTENÁŘI (3.8)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený

Cannes: Západ, Východ i Asie by potřebovaly vyšetřit

Cannes: Trojúhelník ambicí bývalého vítěze

Cannes: Ženy spoutané korzety a šílenstvím


DALŠÍ Z RUBRIKY

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes

Dům je černý: Radikální poezie ošklivosti


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Existenciální pijáctví / Chlast

Ženská tvář války / Vysoká dívka

Více naděje už nemáme / Léto a subtilnost vědomého primitivismu

Bludný kruh tužeb a opojení / Nemilovaní

Polibek konvertovavšího psíka / Druhá strana naděje


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (36) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (108) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (242) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1092) / mimo kino (190) / novinka (814) / pojem (36) / portrét (49) / profil (98) / reflexe (26) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (128) / událost týdne (284) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #97 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #97, únor 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Frank / Kdo nemá masku, není normální (Jaromír Franta, kritika)

Interstellar / Neúprosné mizení světů (Tomáš Stejskal, kritika)

Rodinná pohoda mezi rychlými koly / Akční série Rychle a zběsile (Marie Barešová, téma)

Film a dějiny 4: Normalizace / Monstrum zatím nepolapeno (Lukáš Skupa, kniha)

Pohádkář / Bezkontaktní vztahy (Ivo Michalík, kritika)

Editorial č. 97 / Žebříčky a kritická role filmového časopisu (Jindřiška Bláhová, editorial)

+ více...