Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

O instituci s ideou

O instituci s ideou

glosa / český film / Vít Janeček / 3. 3. 2015

Na konci roku 2014 veřejnost zaznamenala spor o udělení většiny prostředků grantové výzvy Státního fondu kinematografie historické romanci Filipa Renče Lída Baarová. Část renomovaných členů Rady Fondu včetně předsedy a místopředsedy se od tohoto rozhodnutí distancovala s poukazem na zneužití hlasovacího mechanismu, ve kterém je možné při dohodě menšiny členů na společném postupu a při podhodnoceni některých a nadhodnoceni jiných projektů dosáhnout vítězství – podrobněji to popsal například Kamil Fila v Respektu.

Vše se stalo poté, co Fond začal pracovat podle nových pravidel a principů, jejichž struktura postihuje všechny aspekty rozvoje kinematografie a svoji úrovní představuje konečně šanci na jakýsi restart zázemí této části kultury, které se od někdejšího rozpadu struktur Státního filmu na počátku 90. let ocitalo v permanentním provizoriu.

Tím spíš kauza vyvolala řadu otázek, počínaje překvapením ze zranitelnosti veskrze dobře nastavené procedury a konče diskusemi o tom, co by se v českém filmu mělo podporovat a co nikoli. Vezměme to po pořádku.

Česká specialita

Obsazování komisí veřejných institutů je česká specialita. Pokud jsou to komise placené, hrozí sklon k trafikantství. Pokud komise mají vliv na instituce pracující s veřejným míněním, hrozí politické tlaky. Rady Fondu kinematografie se týkají obě pokušení. Nově se za práci v ní platí a má nemalý veřejný vliv. Je zde ale několik faktorů, které pro definici členství v Radě dávají jasná vodítka. Především nejde o orgán zastupující širokou veřejnost, ale o radu odbornou a profesní ze své povahy. Státní fond kinematografie je jedinou profesionální institucí v této zemi, která rozvíjí a naplňuje ideál existence národní kultury a umění v oblasti filmu. Byl to právě tento ideál, který vedl v roce 1945 k prvnímu Benešovu dekretu, jimž zestátnil nacisty zcentralizovanou kinematografii a to s vizi jejího rozvoje v kontextu národní kultury. Tento ideál, jehož součástí byl i vznik FAMU, se dařilo v mnoha ohledech udržet i přes krajně nepříznivá dějinná období.

Podíváme-li se na Západ, státní podpora filmu (z důvodů jeho rozvoje jako kulturní domény) je součástí politiky všech zemí Evropy nejpozději od konce 50. let a vytváří podloží každého významného hnutí v dějinách filmu i s filmem spojených společenských pohybů. Jistě dnes žijeme v době, jež je s 50. lety v mnoha ohledech nesrovnatelná, ale podobně jako nezaniká tradice kvality a vztahu k relevantním tématům reflexe života v literatuře, divadle či jiných uměních, existuje stále koridor této domény i v kinematografii a zápas o něj je analogický jako jindy, jen nabývá jiných podob. Nositelem ideálu filmové kultury je dnes Fond kinematografie a kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně vůbec nevznikl. Před lety se o výmaz tohoto ideálu shora pokoušel prezident Václav Klaus (vetoval zákon o kinematografii s poukazem na to, že jde o podnikání jako každé jiné), ale stále existuje tradice, spojenectví kulturních lidí napříč politickým přesvědčením, příklad všech civilizovaných zemi Evropy i další tuzemské instituce, které paměť tohoto ideálu podpírají a posiluji v čase.

Kinematografie je zranitelnější než jiná umění, tím spíš, že může existovat v podobách, které se k tomuto ideálu vůbec nevztahuji a mohou byt (i komerčně) úspěšné. Film jako umění – včetně svých žánrových podob – měl v některých epochách i silnější oporu u široké veřejnosti. Dnes jsou mnohé hlasy zastupující masového diváka (někdy i včetně tzv. deníkové kritiky) často nepřátelské, místy i sadisticky bližší perspektivě Václava Klause. Stávající rozhodovací mechanismy Fondu jsou nastaveny tak, že počítají s lidmi, v jejichž životopisech, tvorbě a myšlení existuje jasná stopa vztahu k výše zmíněnému ideálu. V takovém případě je pak jedno, jestli jde o autora, znalce či milovníka žánrových detektivních příběhů, škrábání na filmový pás nebo loutkového filmu. Naděje na ambici hledat společně a svobodně potenciál kvality je vysoká.

Co podporovat a co ne

Konstrukce zdrojů Fondu už tolik šťastná není. Menší a logický z jeho pramenů tvoří dědictví Státního filmu a výnosy z této oblasti i v ekonomické rovině potvrzují jeho rodokmen v česko(slovenské) filmové kultuře cca do roku 1990. Druhým, podstatnějším zdrojem, jsou komerční televize, což zavdává příčinu ke shovívavosti politické sféry nechat je uplatňovat svůj vliv na složení Rady fondu a potažmo jeho dramaturgii. V tomto kontextu je zapojení tohoto zdroje zčásti protikladné základní povaze Fondu a je-li v něm určitá logika, spočívá v tom, že komerční televize zde vyvažují své působeni ve veřejném prostoru, který v segmentu svého podnikání více exploatují,

nežli kultivují. Snaží se vyhledávat a identifikovat masová očekávání a ta bezrozporně naplňovat k divácké spokojenosti, než být v různých ohledech a rovinách výzvou veřejnosti. Situaci v tomto ohledu neulehčuje ani Česká televize – nejbližší potenciální spojenec filmového umění. Její pozice v duálním systému není lehká, což snižuje odvahu managementu hlásit se k identitě kulturní instituce. Tyto dvě polohy mají od sebe dal, než se na první pohled může zdát.

V liniích podpory, kterých se Fond rozhodl zhostit, je jasný a normotvorný záměr stimulovat pokračování filmové kultury. Nelze ji naprogramovat, jen podporovat, inspirovat a doufat. Aktuální kauza Lída Baarová připomněla, že součástí inspirace je i zápas o povahu a smysl institucí, na které si rychle a rádi zvykáme.

Přečteno 4496x

Článek vyšel v časopise Cinepur #97, únor 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.6 /13

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #142

#142

srpen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY glosa

KVIFF: Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli se to natočit

Cannes: Západ, Východ i Asie by potřebovaly vyšetřit

Cannes: Trojúhelník ambicí bývalého vítěze

Cannes: Ženy spoutané korzety a šílenstvím

Rizika pod povrchem / Rok 2017 v české filmové distribuci 2

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? I. část

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část

Zamést si před vlastním prahem


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Snímek Terezy Nvotové Světlonoc zvítězil v Locarnu

Ladislav Rychman: Tvůrce Starci prokletý

Michaela Pavlátová: K čemu to všechno?

Mezi meditativním filmem a gangsterkou / Terézia Halamová

Kylo Ren filmové kritiky? / Síla

Umění skrytého před-pohybu / Terezie Unzeitigová

Komická společnost bez strojvedoucího / Mimořádná událost

Modernistický vztahový test / Zrcadla ve tmě


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? I. část

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část

Spánek rozumu plodí příšery / Reakce na text děkana FAMU

Jak napsat dobrý scénář / Scénáristova mapa na cestě do Hollywoodu

Vyobcování kinematografie z kultury / A co s tím?


RUBRIKY

anketa (31) / český film (117) / český talent (38) / cinepur choice (33) / editorial (117) / fenomén (83) / festival (115) / flashback (15) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (14) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1102) / mimo kino (191) / novinka (818) / pojem (36) / portrét (50) / profil (100) / reflexe (27) / report (148) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (86) / téma (1018) / televize (131) / událost týdne (288) / videohra (82) / web (44) / zoom (172)

Cinepur #97 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #97, únor 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Zrozeni k akci, dobrodružství a zabíjení / Akční podívaná v italské populární kinematografii 80. a 90. let (Jan Švábenický, téma)

K oblakům vzhlížíme / Tvořivé chcípáctví po (severo)česku (Vladimír Tupáček, kritika)

Jimmy P. / Rozpačitá psychoterapie (Michal Böhm, kritika)

Dva dny, jedna noc / Triumfální prohra (Vít Schmarc, kritika)

Indové střílí obouruč /Akční scény v současném Bollywoodu (Miroslav Libicher, téma)

Láska je láska (Matěj Nytra, mimo kino)

+ více...