Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Slídil / Kojot bez minulosti

Slídil / Kojot bez minulosti

kritika / Antonín Tesař / 22. 4. 2015

Podstatnou složkou vyznění Slídila jsou i určité prvky, které ve filmu chybí. Ať už vědomě, či bezděky jsou totiž z tohoto dramatu kritizujícího média a kapitalismus velmi důsledně vypreparované jisté znaky, které bychom od amerického žánrového narativního filmu pravděpodobně očekávali.

Sám režisér Dan Gilroy (jinak příležitostný scenárista, bratr úspěšnějšího Tonyho, se kterým napsal scénář k Bourneovu odkazu) mluví o tom, že se při natáčení v L.A. důsledně vyhýbali natáčení v centru města či v Hollywoodu, tedy v lokacích, jež místní filmaři využívají zdaleka nejvíce a které tak utvářejí mediální obraz města. Namísto toho se tvůrci zaměřili na méně luxusní oblasti předměstí. Volba způsobu snímání filmu, jemuž dominují scény nočních jízd ulicemi města, přitom rezonuje se zvoleným tématem. Zatímco denní pasáže se točily na 35mm film, noční scény zachytily digitální kamery Alexa s vysokým rozlišením. Záběry města jsou snímané s velkou hloubkou ostrosti a objektivy s krátkou ohniskovou vzdáleností, které prohlubují prostor. Všechna tato rozhodnutí souvisí s hlavní postavou. Hrdina Lou si buduje kariéru kameramana, který jezdí nočními ulicemi, poslouchá hlášení policejních vysílaček a potom jezdí natáčet místa činu vražd, zásahy při dopravních nehodách a podobně a své záznamy prodává televizním stanicím. Podobní bulvární zpravodajové samozřejmě používají lehké digitální kamery. Rozhodnutí související s hloubkou ostrosti a ohniskovou vzdáleností Gilroy zdůvodňuje tím, že chtěl asociovat Louův způsob pohlížení na svět, který připomíná pohled dravého zvířete vyhlížejícího svou kořist. Představitel Loua Jake Gyllenhaal dokonce svou postavu připodobnil ke kojotovi, což je prý také důvod, proč kvůli této roli výrazně zhubnul.

Zatímco se tyto formální prvky šťastně potkávají s narací, větší problémy nastávají uvnitř vyprávění samotného. Fakt, že Lou je silně odpsychologizovaná postava, by sám o sobě nemusel být až tak problematický. Právě jeho postava je centrem Gilroyovy kritiky bezohledného „kapitalistického“ přístupu, který si sebenespornější etický konflikt omlouvá prázdnými frázemi z manažerských příruček. Větší problém než absence jakýchkoli vnitřních konfliktů v jednání a uvažování hlavního hrdiny, je to, že i ostatní postavy jsou redukované jen na pár základních vlastností a že rozpory mezi nimi jsou velmi jednoduché a snadno čitelné. Oním základním chyběním, které formuje celé vyznění Slídila, je totiž téměř naprostá absence jakéhokoli soukromého života všech postav ve filmu. To je obzvlášť podivné v tradici amerického filmového dramatu, kde naopak obvykle ústřední konflikty vycházejí z rozporů mezi osobním a profesním životem postav.

Hrdinové Slídila ale zdá se žádné soukromí nemají. O Louovi víme jen to, že je sám, ale nic o jeho minulosti ani příčinách jeho striktně prospěchářského uvažování. U jeho kolegy Ricka se musíme spokojit s tím, že nedávno dokončil vysokou školu a zoufale potřebuje peníze. A velmi podobné je to i s ředitelkou zpravodajství Ninou, které Rick nosí své reportáže. Obzvlášť pozoruhodné je, jak se film vyhýbá veškerým detailům vztahu mezi Ninou a Louem. Z kontextu si snadno domyslíme, že Nina nakonec podlehla Louovu vyděračskému ultimatu, že pokud s ním nebude spát, tak s ní Lou ukončí veškerou spolupráci. Ale vůbec netušíme, co konkrétně ji k tomu vedlo, a především ve filmu není jediná scéna z jejich společných schůzek kromě té první, kde Lou svůj návrh přednese. Tento tah lze přitom jen těžko interpretovat jako záměrnou zámlku v duchu principu vyprázdněné narace. Informací totiž jako diváci dostáváme právě tolik, abychom se podivovali nad tím, jak to, že mezi oběma postavami panuje tak nepřirozeně dokonalá harmonie. A totéž platí i pro ostatní figury – čím více postupně podléhají Louovu šarmu, který je mimochodem vzhledem k jeho zjevně patolízalskému a asociálnímu chování dost nepochopitelný, tím více se zároveň mění ve stejně odlidštěné a nepřirozeně prázdné figurky. Slídil se tak stává svůdným, ale zároveň odcizujícím zážitkem, jako kdyby nám na působivé projížďce nočním městem dělal společnost protivně vlezlý, ale při tom dokonale anonymní průvodce.

Slídil (Nightcrawler, USA, 2014, IMDb)
Režie a scénář: Dan Gilroy, kamera: Robert Elswit, střih: John Gilroy, hudba: James Newton Howard, hrají: Jake Gyllenhaal, Rene Russo, Riz Ahmed, Bill Paxton, Ann Cusack, Michael Hyatt ad., 117 min., distribuce: H.C.E. (premiéra v ČR 29. 1. 2015).

Slídil (Nightcrawler, USA, 2014, IMDb)
Režie a scénář: Dan Gilroy, kamera: Robert Elswit, střih: John Gilroy, hudba: James Newton Howard, hrají: Jake Gyllenhaal, Rene Russo, Riz Ahmed, Bill Paxton, Ann Cusack, Michael Hyatt ad., 117 min., distribuce: H.C.E. (premiéra v ČR 29. 1. 2015).

Přečteno 5331x

Článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Slídil

****  CINEPUR (2.3)

****  ČTENÁŘI (2.8)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #148

#148

srpen 2023



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Hranice klimatického hraní / Terra Nil

Zuřím, tedy jsem / Beef

Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna

KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána

KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce

KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici

KVIFF: Blažiny lekce uštědřují divákům pořádný monokl

KVIFF: Alegorická detektivka Úsvit není ani ryba, ani rak


DALŠÍ Z RUBRIKY

Argentinu i Batmana nabídne letošní Noir Film Festival

Přišla v noci i do Litoměřic, festval zahájí zjevení letošní sezony

Festival v Litoměřicích bude překračovat hranice

Na LFŠ přijedou Lav Diaz i Rajko Grlić

Kvíření po česku / Queer motivy ve službách „normálnosti“

Třeseme se Standou Pekárkem / Volha jako konvenční prestižní televize

Nekonečně mnoho tváří Cate Blanchett

Terapie strachem / Satiry Rubena Östlunda


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou

Momentální fascinace a králičí nory / Editorial 145

Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car

Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci

Hlediště jsou ti druzí / Annette


RUBRIKY

anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)

Cinepur #98 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Český animovaný film 1925-1945 (Matěj Nytra, mimo kino)

Svědectví vítězů o světě i rotterdamské soutěži (Viktor Palák, report)

Totální historie jednoho filmaře /Jan Němec. Enfant terrible české nové vlny. Díl I. 1954-1974 (Lukáš Skupa, kniha)

Birdman / Bubeník, který neví, kdy ubrat (Martin Šrajer, kritika)

Animace ve veřejném prostoru / Všudypřítomná, využívaná i zneužívaná (Eliška Děcká, téma)

Vítr v cárech paměti / Filmové algoritmy Sergeje Loznici (Jan Kolář, portrét)

+ více...