Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Pestrobarvec petrklíčový / Padesát odstínů motýlích křídel

Pestrobarvec petrklíčový / Padesát odstínů motýlích křídel

kritika / Jiří Blažek / 28. 4. 2015

Peter Strickland patří s Benem Wheatleyem (Pole v Anglii), Joem Cornishem (Útok na věžák), Jamesem Watkinsem (Žena v černém) či Ciaranem Foyem (Citadel) do nové generace britských filmařů, kteří se uvědomělým nadhledem a precizním stylem vztahují k historii populární kultury i pokleslé žánrové kinematografie. Po oceňovaných snímcích, rape-revenge thrilleru Katalin Varga a psychologickém hororu Berberian Sound Studio, přichází s napjatě očekávaným Pestrobarvcem petrklíčovým, kterým posiluje svou pozici nonkonformního filmaře.

I s novým snímkem Strickland prozkoumává účinky nerozlučného páru senzační kinematografie: Thanata a Libida. Ačkoli jeho poetika vyrůstá z brakové půdy, tvůrce zároveň odmítá servírovat prvoplánový pohled na fyzické projevy násilí a touhy. Zatímco Berberian Sound Studio zřetelně vycházelo z italských krvavých detektivek označovaných žánrovou nálepkou giallo, Pestrobarvec petrklíčový je přiznanou poctou sexploatačnímu filmu 60. a 70. let. Sexploatace se odlišovala od předešlých forem exploatace tím, že nebyla falešnou dokumentací o nudismu či nespoutané exotice, ani subžánrem tzv. burlesque films, ale erotiku ospravedlňovala fikčními příběhy – jakkoli (s)prostými a kuriózními. Pestrobarvec začíná zdánlivě v tomto duchu. Přes starobyle stylizované titulky vnikáme do hříšných tenat a skrze špehýrku voyeuristicky přihlížíme lesbickému sadomasochismu. Vedlejší roli tu dokonce hraje Monica Swinn, jedna z můz klasika tohoto typu filmu Jesúse Franca. Klasická sexploatace v podobě rychlokvašených produkcí, které zištně poskytovaly soft-erotickou obrazivost, je však důsledně dekonstruována ve prospěch jemného melodramatu surrealistického koloritu, na hony vzdálenému tomu, co kdysi tvořil Russ Meyer, Herschell G. Lewis anebo David F. Friedman. Pestrobarvce petrklíčového lze svým způsobem vidět jako alternativu vůči mainstreamovým Padesáti odstínům šedi, když vypráví o femininním vztahu k BDSM a zároveň neprovokuje explicitními sexuálními scénami příkladu Francovy sexploatace. Stricklandův film ale nespadá do mainstreamu. Připomíná vrstevnatý palimpsest nerozlišitelně prolínající tradici trash kultury a uměleckého, až experimentálního kina. Strickland se vydal stejnou cestou jako Trier v Nymfomance, když stylizoval svůj film jako bytostně osobitou výpověď využívající zcizující způsob vyprávění o temných stránkách sexuality, omezeného pouze na ženskou perspektivu (v Pestrobarvci petrklíčovém se neobjevuje ani jedna mužská postava). Na rozdíl od Triera se Strickland naštěstí zdržel pedagogické deskripce a otevírá pole pro mnohoznačné tlumočení. To však současně představuje i trhlinu na jinak hypnotické fresce o mezním stavu lásky jako bytím-pro-druhého.

Nejeden divák se totiž pravděpodobně nezbaví dojmu, že některé použité stylistické výsady nemají v kontextu vyprávění příliš opodstatněný význam, že jsou tu proto, aby upozornily na sebe samé, nesly funkci hádankovitého ornamentu zdobícího Stricklandův vycizelovaný audiovizuální šperk. Neuvědoměle se tím Strickland přibližuje neotesaným formám (s)exploatace postavených na poskytnutí senzace i za cenu „zviditelnění“ fikce selhávající ve vyprávějící logice. Film se kupříkladu snaží dát po vzoru Sběratele Williama Wylera do úzkého vztahu sexualitu a entomologii, aniž by danou symboliku důsledněji propracoval. Když detaily anatomicky propátrávají sady zakonzervovaných motýlů, když nás atakuje asociace na Brakhageovo Mothlight, když jsme vystaveni nepříjemným hmyzím zvukům (srov. s Katalin Varga), Stricklanda zajímá vlastně samotná textura, aniž by na rozdíl od Berberian Sound Studio vhodně odpovídala úloze jakkoli pokrouceného, ale přesto narativního, nikoli ryze experimentálního vyprávění. Můžeme se pouze domnívat, nakolik silný vliv měl na výsledek produkční tým v čele s Benem Wheatleyem, jenž stál za podobně uzpůsobeným Polem v Anglii, u něhož přesto byla manýristická estetika ospravedlněna silným exhibicionismem. V případě Pestrobarvce petrklíčového, důvěrného melodramatu, v němž ženy projevují svou intimitu močením do úst, působí poněkud rozporuplným dojmem.

Pestrobarvec petrklíčový (The Duke of Burgundy, Velká Británie, 2014, IMDb)
Režie a scénář: Peter Strickland, kamera: Nicholas D. Knowland, střih: Matyas Fekete, hudba: Cats Eyes, hrají: Sidse Babett Knudsen, Chiara DAnna, Fatma Mohamed, Monica Swinn ad., 104 min., distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 16. 4. 2015).

Pestrobarvec petrklíčový (The Duke of Burgundy, Velká Británie, 2014, IMDb)
Režie a scénář: Peter Strickland, kamera: Nicholas D. Knowland, střih: Matyas Fekete, hudba: Cats Eyes, hrají: Sidse Babett Knudsen, Chiara DAnna, Fatma Mohamed, Monica Swinn ad., 104 min., distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 16. 4. 2015).

Přečteno 5385x

Článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.5 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Pestrobarvec petrklíčový

****  CINEPUR (2)

****  ČTENÁŘI (3.1)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený


DALŠÍ Z RUBRIKY

Španělský noir i Finchera nabídne Noir Film Festival

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Líná zátoka / Kdo kanibalizuje koho

Pomíjivost věčnosti / Mezinárodní workshop Filmové dědictví: současnost a budoucnost

Aferim! / Stopaři romských otroků

Americká kocovina Larryho Clarka / Od Kids po The Smell of Us

Fízlové hajzlové / Poučená stupidita


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (37) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (113) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1095) / mimo kino (190) / novinka (817) / pojem (36) / portrét (49) / profil (99) / reflexe (27) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (130) / událost týdne (285) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #98 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Hacker / Oslnivý monolit na pomezí světů (Ondřej Pavlík, kritika)

Distributor nazbyt? / Půvab zvláštních událostí, přímá distribuce a film na věčné cestě z kina (Lucie Česálková, téma)

Animace ve veřejném prostoru / Všudypřítomná, využívaná i zneužívaná (Eliška Děcká, téma)

Pestrobarvec petrklíčový: mezi Lubošem Fišerem a Broadcast (Jiří Špičák, soundtrack)

Rozhovor s Myroslavem Slabošpyckým / „Bůh filmu (Martin Kudláč, rozhovor)

Editorial č. 98 / Má stát dotovat kinematografii nebo ne? (Jindřiška Bláhová, editorial)

+ více...