Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Birdman / Bubeník, který neví, kdy ubrat

Birdman / Bubeník, který neví, kdy ubrat

kritika / Martin Šrajer / 11. 5. 2015

Alejandro González Iñárritu v čtyřoscarovém Birdmanovi sice upustil od zatvrzelé vážnosti a nechronologického síťového vyprávění, na své předchozí filmy nicméně navazuje nucenými metafyzickými přesahy, banálním moralizováním a sadistickou potěchou z neštěstí postav. Existenciální krizí tentokrát prochází divadelní a filmový herec Riggan Thompson. Jak předjímá jeden z prvních obrazů filmu, jeho kariéra se podobá meteoritu těsně před dopadem. Před dvaceti lety odmítl účinkovat ve čtvrtém pokračování filmové série o superhrdinovi v ptačím kostýmu, čímž společně s Birdmanem pohřbil i svou filmovou kariéru. Zbytky sil a financí se kolegy vysmívaný, manželkou opuštěný a dcerou opovrhovaný muž rozhodl investovat do broadwayské inscenace povídky Raymonda Carvera.

Michael Keaton tvrdí, že Birdman nebyl napsán speciálně pro něj. Paralely mezi životem herce a životem postavy jsou přesto nepřehlédnutelné. Jak Riggana, tak Keatona proslavila adaptace komiksové série, oba pak museli vysvětlovat, proč se zřekli nabídky hrát v pokračování, oba jsou rozvedeni a zjevně touží po velkém comebacku. Uvědomělé nakládání s obsazením hollywoodské hvězdy přitom příběh sice zatraktivňuje, ale nijak mu neslouží. Stejnou pachuť samoúčelnosti a nepůvodnosti pak po sobě zanechává i většina motivů, dějových zvratů a stylistických voleb filmu, počínaje godardovskými úvodními titulky, pokračuje ophülsovským rejem výstředních bohémů a konče vyhýbavě mnohoznačným posledním záběrem.

Film za přispění virtuózní kamery Emmanuela Lubezkiho, digitálního střihu a vizuálních efektů vytváří iluzi nepřerušovaného záběru. Rytmus je namísto střihů určován pohybem herců a jazzovým soundtrackem. Vzniklá tvůrčí omezení – například snímání herců převážně v detailech kvůli „vykrytí“ okolního prostoru – nijak nenarušují plynulost filmu. Naléhavá tělesnost jej naopak nabíjí nervní energií. Údiv nad dokonalým ovládnutím techniky a kamerovými průlety okenní balustrádou však trvá jen do okamžiku, než začneme přemýšlet, jak „bezešvý“ styl souzní s tématem snímku.

Jestliže má dojem jednoho záběru stírat hranice mezi kinematografií a divadlem a dokazovat tím, že život postav připomíná inscenované představení, je celý film svými přesně načasovanými příchody postav „na scénu“, velkými monology a výraznými gesty jen divadelním výstupem a veškeré emoce v něm zachycené jsou falešné. Jestliže jde o projev vzdoru vůči fragmentované životní zkušenosti, proč je film zároveň tak roztěkaný? Jestliže šlo o způsob, jak nám dát zakusit hektičnost Rigganova života, proč kamera často odbíhá k vedlejším postavám?

Když hlavní hrdina v jedné chvíli stojí na kraji střechy, kdosi na něj zakřičí, zda je to „doopravdy“, nebo jen natáčí film. Otázka, která je v éře sociálních sítí a reality vnímané skrze displeje chytrých telefonů jistě relevantní, tady vyznívá do prázdna. Film totiž nevytváří žádnou tenzi mezi tím, co je prezentováno jako skutečné, a co jakožto iluzorní. Mezi opravdovým a předstíraným nerozlišují ani postavy filmu, natolik pohlcené divadelním jevištěm a uměním sebeprezentace, že pro ně mimodivadelní skutečnost ani neexistuje. Jejich teatrálním přístupem ke skutečnosti jsou omlouvány melodramaticky vyhrocené situace, v nichž si Iñárritu odjakživa libuje. Jelikož ale neuznává žádnou jinou formu komunikace než konflikt, sledujeme po dvě hodiny jenom vršení excesů. Byť je Birdman v jádru komorním dramatem, naplňuje anglický výraz „showy“ ještě důsledněji než komiksové blockbustery, jež jsou pro Riggana druhořadou zábavou, která nemá nic společného s realitou. Co má ale s realitou společného Birdman? A proč brát vážně film, který od umění žádá, aby bylo autentičtější, aniž by relativizoval vlastní umělost?

Birdman je tematicky nezacílenou směsicí zákulisní frašky, šoubyznysové satiry a charakterové studie muže, kterému ego příliš tlačí na mozek. Svou prostorovou sevřeností v kontrastu k výrazové dynamičnosti připomíná improvizované hudební číslo prvotřídního bubeníka, který ovšem neví, co přesně chce svou hudbou vyjádřit a kdy je vhodné ubrat. A tak stejně jako Riggan touží být hercem, zatímco je pouze celebritou, chce být Birdman uměním, zatímco je pouze chytrou komercí.

Birdman (Birdman: Or The Unexpected Virtue of Ignorance, USA, Kanada, 2014, IMDb)
Režie: Alejandro González Iñárritu, scénář: Alejandro González Inárritu, Nicolás Giacobone, Armando Bo, Alexander Dinelaris, kamera: Emmanuel Lubezki, hudba: Antonio Sanchez, hrají: Michael Keaton, Edward Norton, Naomi Watts, Emma Stone, Zach Galifianakis, Andrea Riseborough, Amy Ryan ad., 119 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 22. 1. 2015).

Birdman (Birdman: Or The Unexpected Virtue of Ignorance, USA, Kanada, 2014, IMDb)
Režie: Alejandro González Iñárritu, scénář: Alejandro González Inárritu, Nicolás Giacobone, Armando Bo, Alexander Dinelaris, kamera: Emmanuel Lubezki, hudba: Antonio Sanchez, hrají: Michael Keaton, Edward Norton, Naomi Watts, Emma Stone, Zach Galifianakis, Andrea Riseborough, Amy Ryan ad., 119 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 22. 1. 2015).

Přečteno 4405x

Článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.6 /20

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Birdman

****  CINEPUR (2)

****  ČTENÁŘI (2.8)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený


DALŠÍ Z RUBRIKY

Španělský noir i Finchera nabídne Noir Film Festival

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Jak vycvičit své vnitřní zvíře / Muž se zaječíma ušima

Vzpomínky na lásku / Marťanské lodě

Vydolovat dobrý příběh / Nová šichta

Vidět ticho / Sound of Metal

Řez globalizující se Indií / Bílý tygr


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (37) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (113) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1095) / mimo kino (190) / novinka (817) / pojem (36) / portrét (49) / profil (99) / reflexe (27) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (130) / událost týdne (285) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #98 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Prázdné místo / Starosvětský vzdor kvalitní televizi (Ondřej Pavlík, televize)

Birdman / Bubeník, který neví, kdy ubrat (Martin Šrajer, kritika)

South Park: The Stick of Truth / Společenstvo klacku (Antonín Tesař, videohra)

Neoprávněné nářky / Rok 2014 v české filmové distribuci (Aleš Danielis, glosa)

Jupiter vychází / Planeta braku (Tomáš Stejskal, kritika)

Pestrobarvec petrklíčový: mezi Lubošem Fišerem a Broadcast (Jiří Špičák, soundtrack)

+ více...