Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Whiplash / Bestiální tempo

Whiplash / Bestiální tempo

kritika / Kamila Dolotina / 15. 5. 2015

Hudební náměty prolínají útlou filmografii Damiena Chazellea až s obsesivní periodicitou. Ze zevrubnějšího pohledu do scenáristické a režisérské tvorby teprve třicetiletého autora vysvítá, že hudba je pro něj nejen múzou, ale především osobním traumatem a exkluzivním dramatickým prostředím. Hned nízkorozpočtovým černobílým debutem Guy and Madeline on a Park Bench o jazzovém trumpetistovi hledajícím svou lásku, se Chazelle v rámci americké indie produkce uvedl jako neotřelý a hravý auteur, který dokáže vyprávění skvěle rytmizovat. Následoval scénář k thrillerově laděnému portrétu pianisty Grand Piano, jehož trému z vystupování se kdosi rozhodne vyléčit ultimativním vzkazem o nevyhnutelné smrti v případě byť jediného přehmatu. V zatím jediné odbočce z jazzové scény vyklouzl Chazelle spoluprací na scénáři thrilleru The Last Exorcism Part II, který byl preludiem k tématu posedlosti, jemuž se plně oddal ve snímku Whiplash – strhujícím duelu maniakálních muzikantů.

Andrew jako student bicích prvního ročníku prestižní konzervatoře přirozeně prahne po hvězdné kariéře, k níž mu může dopomoct přízeň proslulého pedagoga. Potíž je ale v tom, že mistrova muzikální genialita nijak neustupuje peklu jeho sadistických hrátek, které při prosívání talentů od běžného planktonu uplatňuje. Nevybíravé praktiky vedoucí slabší jedince k předčasnému ukončení studia, v horším případě vlastního života, načas zlomí i nadějného bubeníka. Boj, do něhož se vztah studenta se svým vzorem promění, překračuje rámec klasických martyrií při cestě za slávou a odvádí diváka od múzického umění do ringu, kde se pro náležitou gradaci napětí vítězí v každém kole na přeskáčku. Dějové zvraty a maximální soustředěnost na vztah obou hlavních postav bez rozptylujícího backgroundu jejich osobních životů, které vždy zpřítomňuje jen výmluvná zkratka, akcelerují příběh do roviny psychologického thrilleru. Sama hudba jako nejabstraktnější z umění se v posedlosti protagonistů stává krajně fyzickou činností zhmotňovanou potem a krví. Duchovní rozměr hraní je tu nahrazen nekonečným drilem a trýznivou bolestí, které v závěru přechází do extatické orgie v Carnegie Hall – chrámu společenského úspěchu. Důsledným popíráním podstaty hudby, kterou tu může substituovat jakýkoli jiný druh seberealizace, se muzika z centrálního tématu stává hlavně dominantním formálním prvkem rytmizujícím vyprávění.

Příběh, který částečně pramení z Chazelleovy trpké zkušenosti ve školní kapele, působí o to organičtěji, že oba hlavní představitelé si hudebním prostředí prošli a většina vedlejších rolí je také obsazena skutečnými muzikanty. Démonický J. K. Simmons v roli jízlivého dirigenta Fletchera rozehrává part nedostižného idolu i hanebného parchanta, který jde přes mrtvoly v přesvědčení, že jen tak je možné odhalit dalšího Buddyho Riche. Právě v tom ostatně vidí smysl svého života. Jeho odiózní figura geniálně mísící bestialitu říznutou mesiášstvím s mrazivým humorem a neodolatelně nesmlouvavou gestikulací pokořila Glóby, Oscary i Baftu. Morálně ambivalentní postavou je i sám Andrew v podání Milese Tellera, jehož ambice mu znemožňují udržovat kontakt s kýmkoli jiným než s vlastním otcem. Jeho asociálnost není výrazně problematizována a rozhodně neředí emoční náboj snímku, v němž je těžké plně soucítit s jakoukoli z postav. Namísto toho ji snímek podává jednoduše jako danost a dobrovolnou řeholi géniů. Vznětlivý vztah obou vášnivých muzikantů nabírá na intenzitě a plasticitě nejen zásluhou živelných hereckých výkonů, ale především díky eliptickému scénáři, který se nebojí nedovysvětlovat chronologii událostí a soustředí se jen na erupční momenty interakce hlavních postav, a v první řadě díky mimořádně ̶ zvlášť s ohledem na věk a zkušenost autora ̶ suverénní režii. Správné tempo, které Fletcher tak nemilosrdně ždímá z ponižovaných muzikantů, totiž film navozuje od prvních vteřin a bezchybně ho pomocí břitkého střihu a invenční kamery umocňuje až do triumfálního finále.

Whiplash (USA, 2014, IMDb)
Scénář a režie: Damien Chazelle, kamera: Sharone Meir, střih Tom Cross, hudba Justin Hurwitz, hrají: Miles Teller, J. K. Simmons, Melissa Benoist, Austin Stowell aj., 107 min., distribuce Falcon (premiéra v ČR 29. 1. 2015).

Whiplash (USA, 2014, IMDb)
Scénář a režie: Damien Chazelle, kamera: Sharone Meir, střih Tom Cross, hudba Justin Hurwitz, hrají: Miles Teller, J. K. Simmons, Melissa Benoist, Austin Stowell aj., 107 min., distribuce Falcon (premiéra v ČR 29. 1. 2015).

Přečteno 4009x

Článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.4 /5

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Whiplash

****  CINEPUR (3)

****  ČTENÁŘI (3.8)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #124

#124

srpen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Pohádka o Eltonovi / Rocketman

Ingimundur staví dům / Bílý bílý den

Almodóvarovy vycpávky / Bolest a sláva

Eastwoodovo Carpe diem! / Pašerák

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

Nůž na stereotypy / Ostrým nožom

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj

Hands Across (Black) America / My


DALŠÍ Z RUBRIKY

Všichni v naší rodině / Poznámky k vlně i nevlně

La Gomera / Komedie svědomí i evropský film par excellence

Sám proti systému / Rumunská nová vlna a umlčovaná minulost

Odvážní se nevzdávají / Rumunské kino od starověku do konce druhého tisíciletí

Z bodu nula na západ od Bukurešti / Vznik a vývoj rumunské nové vlny

Úvod k tématu: Rumunská nová vlna

Jak navždy zůstat v roce 1969 / Tenkrát v Hollywoodu

Vnitřní exil a mystická nevyhnutelnost oběti / Andrej Tarkovskij


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Více naděje už nemáme / Léto a subtilnost vědomého primitivismu

Bludný kruh tužeb a opojení / Nemilovaní

Polibek konvertovavšího psíka / Druhá strana naděje

Z(a)tracená sláva / Glory

Ženy bez vlastností / Bába z ledu


RUBRIKY

anketa (24) / český film (83) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (99) / fenomén (73) / festival (87) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (118) / komiks (10) / kritika (813) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (730) / objev (3) / pojem (36) / portrét (12) / profil (106) / reflexe (24) / report (111) / rozhovor (161) / scénář (4) / soundtrack (46) / téma (905) / televize (104) / tisková zpráva (1) / událost týdne (239) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (63) / web (42) / zoom (158)

Cinepur #98 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Distributor nazbyt? / Půvab zvláštních událostí, přímá distribuce a film na věčné cestě z kina (Lucie Česálková, téma)

Birdman / Bubeník, který neví, kdy ubrat (Martin Šrajer, kritika)

Hollywood a pop / Dokáže dnes hudba propagovat filmové trháky? (Karel Veselý, téma)

Kobry a užovky / Hadi se plazí na pódia (Ivo Michalík, kritika)

Český animovaný film 1925-1945 (Matěj Nytra, dvd)

Neoprávněné nářky / Rok 2014 v české filmové distribuci (Aleš Danielis, glosa)

+ více...