Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Whiplash / Bestiální tempo

Whiplash / Bestiální tempo

kritika / Kamila Dolotina / 15. 5. 2015

Hudební náměty prolínají útlou filmografii Damiena Chazellea až s obsesivní periodicitou. Ze zevrubnějšího pohledu do scenáristické a režisérské tvorby teprve třicetiletého autora vysvítá, že hudba je pro něj nejen múzou, ale především osobním traumatem a exkluzivním dramatickým prostředím. Hned nízkorozpočtovým černobílým debutem Guy and Madeline on a Park Bench o jazzovém trumpetistovi hledajícím svou lásku, se Chazelle v rámci americké indie produkce uvedl jako neotřelý a hravý auteur, který dokáže vyprávění skvěle rytmizovat. Následoval scénář k thrillerově laděnému portrétu pianisty Grand Piano, jehož trému z vystupování se kdosi rozhodne vyléčit ultimativním vzkazem o nevyhnutelné smrti v případě byť jediného přehmatu. V zatím jediné odbočce z jazzové scény vyklouzl Chazelle spoluprací na scénáři thrilleru The Last Exorcism Part II, který byl preludiem k tématu posedlosti, jemuž se plně oddal ve snímku Whiplash – strhujícím duelu maniakálních muzikantů.

Andrew jako student bicích prvního ročníku prestižní konzervatoře přirozeně prahne po hvězdné kariéře, k níž mu může dopomoct přízeň proslulého pedagoga. Potíž je ale v tom, že mistrova muzikální genialita nijak neustupuje peklu jeho sadistických hrátek, které při prosívání talentů od běžného planktonu uplatňuje. Nevybíravé praktiky vedoucí slabší jedince k předčasnému ukončení studia, v horším případě vlastního života, načas zlomí i nadějného bubeníka. Boj, do něhož se vztah studenta se svým vzorem promění, překračuje rámec klasických martyrií při cestě za slávou a odvádí diváka od múzického umění do ringu, kde se pro náležitou gradaci napětí vítězí v každém kole na přeskáčku. Dějové zvraty a maximální soustředěnost na vztah obou hlavních postav bez rozptylujícího backgroundu jejich osobních životů, které vždy zpřítomňuje jen výmluvná zkratka, akcelerují příběh do roviny psychologického thrilleru. Sama hudba jako nejabstraktnější z umění se v posedlosti protagonistů stává krajně fyzickou činností zhmotňovanou potem a krví. Duchovní rozměr hraní je tu nahrazen nekonečným drilem a trýznivou bolestí, které v závěru přechází do extatické orgie v Carnegie Hall – chrámu společenského úspěchu. Důsledným popíráním podstaty hudby, kterou tu může substituovat jakýkoli jiný druh seberealizace, se muzika z centrálního tématu stává hlavně dominantním formálním prvkem rytmizujícím vyprávění.

Příběh, který částečně pramení z Chazelleovy trpké zkušenosti ve školní kapele, působí o to organičtěji, že oba hlavní představitelé si hudebním prostředí prošli a většina vedlejších rolí je také obsazena skutečnými muzikanty. Démonický J. K. Simmons v roli jízlivého dirigenta Fletchera rozehrává part nedostižného idolu i hanebného parchanta, který jde přes mrtvoly v přesvědčení, že jen tak je možné odhalit dalšího Buddyho Riche. Právě v tom ostatně vidí smysl svého života. Jeho odiózní figura geniálně mísící bestialitu říznutou mesiášstvím s mrazivým humorem a neodolatelně nesmlouvavou gestikulací pokořila Glóby, Oscary i Baftu. Morálně ambivalentní postavou je i sám Andrew v podání Milese Tellera, jehož ambice mu znemožňují udržovat kontakt s kýmkoli jiným než s vlastním otcem. Jeho asociálnost není výrazně problematizována a rozhodně neředí emoční náboj snímku, v němž je těžké plně soucítit s jakoukoli z postav. Namísto toho ji snímek podává jednoduše jako danost a dobrovolnou řeholi géniů. Vznětlivý vztah obou vášnivých muzikantů nabírá na intenzitě a plasticitě nejen zásluhou živelných hereckých výkonů, ale především díky eliptickému scénáři, který se nebojí nedovysvětlovat chronologii událostí a soustředí se jen na erupční momenty interakce hlavních postav, a v první řadě díky mimořádně ̶ zvlášť s ohledem na věk a zkušenost autora ̶ suverénní režii. Správné tempo, které Fletcher tak nemilosrdně ždímá z ponižovaných muzikantů, totiž film navozuje od prvních vteřin a bezchybně ho pomocí břitkého střihu a invenční kamery umocňuje až do triumfálního finále.

Whiplash (USA, 2014, IMDb)
Scénář a režie: Damien Chazelle, kamera: Sharone Meir, střih Tom Cross, hudba Justin Hurwitz, hrají: Miles Teller, J. K. Simmons, Melissa Benoist, Austin Stowell aj., 107 min., distribuce Falcon (premiéra v ČR 29. 1. 2015).

Whiplash (USA, 2014, IMDb)
Scénář a režie: Damien Chazelle, kamera: Sharone Meir, střih Tom Cross, hudba Justin Hurwitz, hrají: Miles Teller, J. K. Simmons, Melissa Benoist, Austin Stowell aj., 107 min., distribuce Falcon (premiéra v ČR 29. 1. 2015).

Přečteno 5251x

Článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.4 /5

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Whiplash

****  CINEPUR (3)

****  ČTENÁŘI (3.8)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený


DALŠÍ Z RUBRIKY

Španělský noir i Finchera nabídne Noir Film Festival

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Existenciální pijáctví / Chlast

Ženská tvář války / Vysoká dívka

Více naděje už nemáme / Léto a subtilnost vědomého primitivismu

Bludný kruh tužeb a opojení / Nemilovaní

Polibek konvertovavšího psíka / Druhá strana naděje


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (37) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (113) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1095) / mimo kino (190) / novinka (817) / pojem (36) / portrét (49) / profil (99) / reflexe (27) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (130) / událost týdne (285) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #98 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #98, duben 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Editorial č. 98 / Má stát dotovat kinematografii nebo ne? (Jindřiška Bláhová, editorial)

Kobry a užovky / Hadi se plazí na pódia (Ivo Michalík, kritika)

VOD distribuce, uvádění a sledování filmů / Kinematografie online (Hana Šilarová, téma)

Prázdné místo / Starosvětský vzdor kvalitní televizi (Ondřej Pavlík, televize)

Hollywood a pop / Dokáže dnes hudba propagovat filmové trháky? (Karel Veselý, téma)

Brněnský Devětsil: multimediální přesahy umělecké avantgardy / Výstava něčeho, co až dosud neexistovalo (Marika Kupková, téma)

+ více...