Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Rok 2014 byl v kariéře Rubena Östlunda přelomový. Filmař, který si podmanil část festivalového publika svými minimalistickými sociologicko-antropologickými pozorováními V moci davu a Play, natočil snímek, jehož rezonance překonala hranice „áčkových“ festivalů. Nejde jen o postup filmu do širšího oscarového výběru, ale i o drtivé ovládnutí švédských filmových cen Guldbagge. Z podivínského pozorovatele, z jehož filmů odcházela část publika frustrovaná, vyčerpaná a zmatená, se stal uznávaný režisér snímku, který vděčně balancuje na pomezí uměleckého počinu a společenského fenoménu (řečeno vulgárně – každý má k jeho tématu a vyznění co říci). A navzdory větší divácké vstřícnosti nepracuje s o nic méně propracovaným konceptem než režisérovy dřívější snímky.

Östlundův režijní rukopis je od raných filmů charakteristický distancovaným pozorovatelstvím, ve kterém se spojuje dokumentaristické zaujetí pro sledování vzorců chování a společenských fenoménů s precizním (a výrazně potměšilým) aranžováním situací. V lecčem je Östlund dědicem poetiky „trapnosti lidského údělu“, kterou proslul Roy Andersson, ale tam, kde švédský klasik pracuje s mistrně stylizovanými divadelními kulisami a šminkami, posilujícími zvláštní dojem univerzálního, až muzeálního, bezčasí, je Öslund veskrze současný. Fascinují ho sociální sítě, nové „kmeny“, národní identita, multikulturalismus, manipulace, často inspirované aktuálními událostmi.

Zaujatou sociologickou analýzu chování „lidských kmenů“ nalezneme i ve Vyšší moci, která rozvíjí modelovou premisu „události-laviny“, která na sebe zprvu nenápadně nabaluje další problémy a odkrývá skrytou slabost protagonistů. Nukleární rodina se během lyžařské dovolené v Alpách ocitnou v krizové situaci, když se na ně zdánlivě řítí lavina. Impulzivní útěk otce spustí řetěz událostí, které odhalují citlivá místa současného modelu rodiny a provokují tázání po její udržitelnosti.

Podstatnou oblastí, na kterou ostatně cílí i Östlundovy předchozí snímky, je hranice mezi civilizačními návyky a instinkty – Vyšší moc v řadě rafinovaně humorných disputací řeší stále stejnou otázku: do jaké míry je upřímnost, obětavost a loajalita jen popřením základního instinktu, který velí bezohledně přežít. A do jaké míry je současný člověk bezbranný, když je konfrontovaný s impulzivním nutkáním porušit základní pravidla a úmluvy. Östlundova přednost spočívá ve schopnosti zůstat nezúčastněným pozorovatelem, který nenabízí jasné odpovědi, jen sarkastické komentáře, nejednoznačné výjevy a propracovanou hru s jednotlivými situacemi i jejich protagonisty.

Zatímco filmy V moci davu či Play charakterizuje důsledná odtažitost, Vyšší moc částečně vstupuje na půdu komplexnějšího psychologizování. Nejde jen o analýzu vnějškového chování, ale i o pochopení vnitřních pochodů otce a matky a konfrontaci jejich vztahové krize s okolím. Statické záběry tak místy nahrazuje tradičnější filmová řeč detailů a polodetailů, akademický odstup od postav ale nikdy úplně nemizí. Divák je až do konce úmyslně znejisťován, co jsou vlastně přirozené emocionální reakce hrdinů na krizi a co jen další aranžované divadlo, které má vést ke kýženému cíli (vzbudit lítost partnera, utěšit děti).

Toto napětí se zračí i v prostředí, do nějž je příběh zasazený. Zatímco novodobé Švédsko bylo realistickou kulisou östlundovské filmové sociologie, horské středisko kamera rámuje se symbolickým důrazem na kontrast živelných hor a bizarně organizované infrastruktury, která má čelit chaosu. Světla roleb, hlavně sněhových děl a výstřely lavinových kanónů tvoří metaforickou kulisu psychologické války, majestátní štíty hor umocňují podřízenost postav „vyšší moci“, která narušuje pečlivě připravené obranné mechanismy. Vášnivý lyžař a bývalý instruktor Östlund se tu pohybuje s lehkou elegancí, která z Vyšší moci dělá i ódu na nesnesitelnou lehkost carvingu.

Završením všudypřítomné ironie filmu je v Östlundově tvorbě naprosto ojedinělé užití hudby – akordeonové „refrény“ Vivaldiho Léta dotváří ambivalentní atmosféru místa, kde postavy ladně krájí oblouky na bílých svazích, ale v pedantsky organizovaných interiérech neustále trapně vrávorají a padají pod tíhou vnitřní zmatenosti a nejistoty.