Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Gus Van Sant utopil Cannes v moři sentimentu

Gus Van Sant utopil Cannes v moři sentimentu

novinka / festival / Jindřiška Bláhová / 16. 5. 2015

Seznam potenciálních amerických kandidátů na místo v canneské soutěži musel být letos opravdu pozoruhodně prořídlý, pokud tým uměleckého ředitele Thierry Frémaux usoudil, že nejnovější snímek Guse Van Santa The Sea of Trees zasazený do „mystického“ lesa zvaného Aokigahara rozprostírajícího se kolem japonské hory Fuji, v němž se ztratí a najde Matthew McConaughey coby Američan Arthur, je vedle lesbického dramatu z 50. let Carol Todda Haynese tím nejlepším, co Spojené státy v povoleném období nabídly. Kdyby se dávala Zlatá palma za plačtivý sentiment a intenzitu vypravěčských banalit a klišé na stopu filmu, nemělo by emocionálně vykalkulované melodrama, jež dnes vstoupilo do soutěže společně s italským filmem Mia Madre, konkurenci. Gus Van Sant nikdy nenatočil horší film.

Thierry Frémaux letos avizoval odklon od glamouru a pompy hollywoodských velkofilmů – odtud sociální drama na začátek festivalu namísto některého z velkofilmů, jimž prostor díky náklonosti uměleckého ředitele Hollywoodu patříval v uplynulých letech – a celkově si „došlápl“ na projevy „plytkosti“ jako jsou například „směšná a groteskní“ selfie na červeném koberci, která striktně doporučil neprovozovat. Selfie se tak stala popíkatým tématem číslo jedna prvních dnů. Britský deník The Guardian věnoval otázce „proč selfie do Cannes patří“ rozsáhlý komentář.

Politiku odklonu od Hollywoodu a příklonu k „alternativě“ se, zdá se, rozhodl Frémaux uplatnit i při výběru amerických snímků a sestavování poroty. Jak Ethan a Joel Coenovi, spolupředsedové poroty, tak oba výše zmínění nominovaní režiséři patří, alespoň papírově, k americké nezávislé scéně. Jinou logikou se zařazení Moře stromů vysvětlit nedá. Ono papírově platí pro Van Santa, držitele Zlaté palmy za drama Slon, dvojnásob. Minimálně od snímku Dobrý Will Hunting (1997) je totiž režisérem silně mainstreamovým, či režisérem, který do mainstreamu bez nápadu přepíná až varovně snadno, přestože je rutinně a ze setrvačnosti řazený k nezávislým. The Sea of Trees je sacharidový mainstream jako bič v tom nejhorším podání. Navíc nepříjemně ignorantský ve vztahu k japonské kultuře.

Aokigahara se stalo místem, kam míří ročně desítky sebevrahů z celého světa, aby skončili svůj život. Matematik Arthur, pro nějž McConaughey zmobilizoval svůj nemalý vypjatý herecký potenciál, je jedním z nich. Z důvodů, jež snímek postupně polopaticky odhaluje a které souvisí s jeho ženou (Naomi Watts), s níž dlouho žijí v manželství, jež se proměnilo v nenávistné bitevní pole. Tragická událost změní Arthurovu perspektivu a vyšle jej s jednosměrnou letenkou a tubou barbiturátů směr Tokio. Uprostřed lesů mu ale cestu zkříží zoufalý ztracený Japonec (Ken Watanabe), jenž potřebuje pomoc. Arthur mu ji nezištně poskytne a začíná několikadenní boj o přežití, které Gus Van Sant inscenuje jako téměř (nechtěně) slapstickovou sérii stále nových a nových pádů a nebezpečí. Bloudění lesem prokládá plochými a stále více předvídatelnými flashbacky do manželského pekla zpátky v Americe, kde na sebe McConaughey a Watts křičí víc než Richard Burton a Elizabeth Taylor v Kdo se bojí Virginie Woolfové?, ale s opoznání menší intenzitou.

Van Sant na diváka přichystá „chytrý“ zlom, který se sluší na autora „nezávislých“ filmů, a má celý snímek posunout na hlubokou spirituální rovinu. Nabízí ale spiritualitu turistickou, v tom nejfalešnějším a nejpovrchnějším pojetí. Fakt, že banálně podané duchovno představuje „mystické“ Japonsko, jehož kultura je redukována na maximu, už je jen nechtěný bonus.

The Sea of Trees je tak hlavně snímek o předstírání – předstírá tíži, ale je neskutečně banální. Předstírá smutek a tragédii, ale je jen pozérsky lítostivý. Předstírá, že cílí na „sofistikované a citlivé publikum“, ale počítá s hloupým divákem. Předstírá hloubku i když je nestoudně mělký. Schovává se za velkým tématem sebevraždy a smyslu života, jehož se ale nikdy smysluplně nedotkne.

Přečteno 1747x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.1 /9

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #111

#111

červen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY novinka

Patnáct tipů z programu Karlových Varů

Autoři televizního Sherlocka se chystají oživit Drákulu

Magazín Slant má finanční problémy, žádá čtenáře o pomoc

Ve Varech povede masterclass kanadský režisér Denis Côté

Cenu Pavla Kouteckého získal film 5 October Martina Kollára

Po Čtverci přijde Triangl. Östlund se zaměří na svět módy

Agnès Godard vystoupí v Praze na Kameramanských dnech

Fond podpořil Nikolaevův historický film i drama Hollandové


DALŠÍ Z RUBRIKY festival

Počátek obrození Uber festivalu / 70. MFF v Cannes 2017

Patnáct tipů z programu Karlových Varů

Cannes: Debut z FAMU sklízí chválu za kameru a poutavé lokace

Cannes: Film Okja ze stáje Netflixu se hrál ve špatném formátu

Na efemérních křídlech nezávislosti / festival Sundance

O čistotě duše & kvalitě masa / Berlinale 2017

Festival v Cannes přitakal Netflixu, auteur TV a virtuální realitě

Padlé hvězdy revoluce / Osobní pohled scénáristky na Berlinale 2017


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Patnáct tipů z programu Karlových Varů

Editorial 110

Jak přežít sezonu cen

Editorial 106 – Nebát se podívat jinak na Karlovy Vary a FAMU

Editorial 105 / Když se mýlí Tarantino a spol.


RUBRIKY

anketa (22) / český film (62) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (117) / editorial (85) / fenomén (66) / festival (48) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (686) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (562) / objev (3) / pojem (36) / portrét (3) / profil (93) / reflexe (24) / report (91) / rozhovor (148) / scénář (4) / soundtrack (31) / téma (820) / televize (78) / tisková zpráva (1) / událost týdne (177) / video (2) / videoart (16) / videohra (49) / web (37) / zoom (146)