Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Sorrentino v Cannes nádherně nepřesvědčil

Sorrentino v Cannes nádherně nepřesvědčil

novinka / festival / Jindřiška Bláhová / 21. 5. 2015 / komentáře (3)

V italském tisku je režisér Paolo Sorrentino chráněný. Italská média v referování o přijetí jeho posledního filmu Mládí (Youth) strategicky vynechala, že na projekci v Cannes znělo stejnou měrou bravo jako bučení. Pro Italy existovalo pouze to první. Držitel loňského Oscara za melodrama Velká nádhera aktuálně vede kvarteto nejvýraznějších italských režisérů současnosti – Moretti, Garrone, Tornatore – a do Mládí proponenti národní kinematografie vkládají z trojice italských snímků v soutěži nejvíce nadějí. Verdikt nad rozvolněným příběhem slavného dirigenta v důchodu a jeho přítele-režiséra chystajícího svoji „mistrovskou filmovou závěť“ zasazený do luxusního sanatoria ve Švýcarech, kde duo reflektuje svůj život, není ale zdaleka tak jednoznačný, jak by si italský tisk přál.

Sorrentino je na jedné straně vizionář posedlý hledáním „krásného“, na straně druhé tvůrce, který nezřídka zaměňuje hloubku a esenci za pompu a úžas. Mládí, do jisté míry sequel k Velké nádheře v dotýkání se témat jako je mládí, poznání či tvůrčí identita, je film rozprostřený mezi oběma těmito póly. Sanatorium na úpatí švýcarských Alp Sorrentino vykresluje jako jakousi bizarní rezervaci pro ultra-bohaté a ultra-úspěšné tohoto světa. Vedle Micka (Harvey Keitel) a Freda (Michael Caine), jehož doprovází jeho dcera, která je vzdaná za Mickova syna, jenž jí opustí pro popovou divu Palomu Faith, sanatorium obývá mladý hollywoodský herec studující novou roli, která z něj má udělat konečně seriózního herce (a Sorrentino s ironickým gustem naservíruje to největší „klišé“ vážné role) nebo obézní slavný fotbalista ala Maradona. Postavy se pohybují po svých soukromých trajektoriích v diskrétním prostředí, obíhají kolem sebe a občas se dotknou v letmé konverzaci, v níž „stáří“ předává moudrost „mládí“ a „mládí“ energii „stáří“. Mick a Fred jsou ústředním, tragi-komickým duem, vzpomínajícím na to, že si nemohou na polovinu věcí ze svého života vzpomenout a probírající problémy spojené s prostatou. Gerontologické debaty o komplikacích s močením představují vtipy, kterými Sorrentiono prokládá vážnější debaty o životě, selhání, přátelství, touze být mladý, touze spát se ženami, které kamarádům v životě unikly – jako hvězda Gilda Black.

Sorrentino jejich vzpomínkám, úvahám, pozorováním vlastních dětí i jiných zástupců „mládí“ i konfrontacím nejen s vlastní smrtelností, ale i s otiskem, který po sobě zanechávají v jiných, dává podobu koláže výjevů a motivů, které za sebou plynou v orchestrální skladbě, jež je místy impozantně působivá a emotivní (např. scéna Freda dirigujícího z pařezu krávy na pastvě a přírodu za ním, hysterický záchvat hollywoodské divy v letadle, sex staršího páru v lese), místy pompézně dekorativní a manýristická (popový sen, mechanismus procedur, „dalekohled do minulosti“). Za všemi obrazy, výjevy a složitými kompozicemi je ale film o jednoduchých a nijak zásadně komplikovaných binárních opozicích: mládí a stáří, kráse a ošklivosti, smutku a radosti, svobodě a nesvobodě, naději a beznaději.

Sorrentino na začátek snímku zařazuje dialog o tvůrčích opozicích: odlehčeném díle vs. díle těžkém a složitém. A stojí jako obhájce na straně odlehčeného. Obhajuje tak svým způsobem svůj vlastní film. Mládí je pokusem o typ lehkovážně-vážného filmu. Lehkovážně je možné prezentovat vážné, což dozajista platí, ale u Sorrentina ne stoprocentně úspěšně. I když Caine ale v postavě Freda vnáší zvláštní, intenzivní smutek.

„U filmu není nikdo upřímný, nikdo ti neřekne pravdu“, pronese stárnoucí diva (Jane Fonda) ve vášnivé výměně názorů s Mattem, když mu sděluje, že v jeho filmu nebude hrát a dá přednost mexickému seriálu. Těžko říct, jestli větu Sorrentino zamýšlí jako kritiku „povrchnosti“ své profese a demonstraci vlastního odstupu nebo jako kritiku „příliš necitlivé kritiky“, jež může mít tragické následky. Mládí je plné podobných verbálních ekvivalentů obrazové ekvilibristiky. Nakonec je to ale jen prázdná fráze, která dobře zní, ale mnoho podstatného vlastně neznamená. Podobně jako část Mládí.

Přečteno 4638x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.8 /10

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

JB  (11.10.2015 11:58)

Tak MIrka samozřejmě rulez. O tom na stránkách Cinepuru jistě debatovat netřeba, v redakci i jinde panuje konsenzus na tento přírodní úkaz. Jinak, Mládí není o stáří a mládí, ani o pohledu na život. I když se shodneme, že Mládí je o Paolu Sorrentinovi, a to velmi sebestředně a bez jakékoliv schopnosti sebereflexe. Je to velikášský film o prázdných gestech, jehož autor zkušeně klade divácké pasti ve vlastní chytré sebeobraně (kontemplace o tvůrci a umění jsou jeho kontemplací sám o sobě, protože je tvůrce a jistě se vnímá jako umělec). Mládí je film pár skvělých momentů a formálních nápadů, které potvrzují Sorrentinovu schopnost vyhmátnout „krásou“ rezonující obrazy, výjevy i hudební motivy a spojovat svůdně vysoké s nízkým (což udělal výjimečně ve Velké nádheře, ale občas mu to už drhlo třeba v Rodinném příteli), ale které jako oslňující lesklé předměty a sošná pozadí odlákávají pozornost od myšlenkové plytkosti a hezky naservírovaných banalit. Mládí je krása ve výprodeji, čistá popina, čistý midcult. Jediné, co přetrvá, bude Maradona.

farnesina  (8.10.2015 22:38)

recenze Mirky Spáčilové se mi zdá trefnější

farnesina  (8.10.2015 22:29)

Autorka článku film vůbec nepochopila. Sorrentino nutí k zamyšlení o vlastním životě, o vlastních vztazích, o vlastních výhrách a prohrách, o činech jejichž důsledky si musí člověk nést. Nejde o porovnání stáří a mládí, jde o pohled na život. Vlastní život.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #117

#117

červen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY novinka

Gilliam prohrál soud o Dona Quijota a přišel o práva k filmu

Režisér seriálu Atlanta natočí debutový sci-fi film Man Alive

Podívejte se na restaurované filmové týdeníky Dzigy Vertova

Pokračování Malýho Quinquina se blíží, uvede jej Locarno

Cristi Puiu dokončuje francouzsky mluvený film Manor House

V Karlových Varech bude soutěžit Radu Jude i Olmo Omerzu

Todd Haynes pracuje na minisérii o Sigmundu Freudovi

Trier opět pohoršil Cannes. Z jeho filmu odešla stovka diváků


DALŠÍ Z RUBRIKY festival

Febiofest: Střídavá péče je mistrovský rodinný thriller

Febiofest: Zimní bratři míchají výbušný audiovizuální lektvar

Febiofest: Koreeda ve Třetí vraždě prohlubuje svůj styl

Berlinale: Z českých filmů nejvíc zaujal dokument Až přijde válka

Berlinale: Politika zatím ustupuje hvězdám z červeného koberce

Srozumitelná jinakost / MFF Benátky

Dál, jinam, drzeji / Rozhovor s uměleckým ředitelem festivalu v Rotterdamu

Hranice dokumentu, hranice Ji.hlavy / MFDF Ji.hlava 2017


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Editorial 114: Visegrádská animace

Editorial 113: Werner Herzog

Editorial 112: České filmové obrození?

Patnáct tipů z programu Karlových Varů

Editorial 111 / Když se o vás pere Wolverine


RUBRIKY

anketa (23) / český film (73) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (91) / fenomén (69) / festival (62) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (740) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (660) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (99) / reflexe (24) / report (99) / rozhovor (155) / scénář (4) / soundtrack (38) / téma (854) / televize (91) / tisková zpráva (1) / událost týdne (207) / video (2) / videoart (16) / videohra (55) / web (42) / zoom (151)