Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

V italském tisku je režisér Paolo Sorrentino chráněný. Italská média v referování o přijetí jeho posledního filmu Mládí (Youth) strategicky vynechala, že na projekci v Cannes znělo stejnou měrou bravo jako bučení. Pro Italy existovalo pouze to první. Držitel loňského Oscara za melodrama Velká nádhera aktuálně vede kvarteto nejvýraznějších italských režisérů současnosti – Moretti, Garrone, Tornatore – a do Mládí proponenti národní kinematografie vkládají z trojice italských snímků v soutěži nejvíce nadějí. Verdikt nad rozvolněným příběhem slavného dirigenta v důchodu a jeho přítele-režiséra chystajícího svoji „mistrovskou filmovou závěť“ zasazený do luxusního sanatoria ve Švýcarech, kde duo reflektuje svůj život, není ale zdaleka tak jednoznačný, jak by si italský tisk přál.

Sorrentino je na jedné straně vizionář posedlý hledáním „krásného“, na straně druhé tvůrce, který nezřídka zaměňuje hloubku a esenci za pompu a úžas. Mládí, do jisté míry sequel k Velké nádheře v dotýkání se témat jako je mládí, poznání či tvůrčí identita, je film rozprostřený mezi oběma těmito póly. Sanatorium na úpatí švýcarských Alp Sorrentino vykresluje jako jakousi bizarní rezervaci pro ultra-bohaté a ultra-úspěšné tohoto světa. Vedle Micka (Harvey Keitel) a Freda (Michael Caine), jehož doprovází jeho dcera, která je vzdaná za Mickova syna, jenž jí opustí pro popovou divu Palomu Faith, sanatorium obývá mladý hollywoodský herec studující novou roli, která z něj má udělat konečně seriózního herce (a Sorrentino s ironickým gustem naservíruje to největší „klišé“ vážné role) nebo obézní slavný fotbalista ala Maradona. Postavy se pohybují po svých soukromých trajektoriích v diskrétním prostředí, obíhají kolem sebe a občas se dotknou v letmé konverzaci, v níž „stáří“ předává moudrost „mládí“ a „mládí“ energii „stáří“. Mick a Fred jsou ústředním, tragi-komickým duem, vzpomínajícím na to, že si nemohou na polovinu věcí ze svého života vzpomenout a probírající problémy spojené s prostatou. Gerontologické debaty o komplikacích s močením představují vtipy, kterými Sorrentiono prokládá vážnější debaty o životě, selhání, přátelství, touze být mladý, touze spát se ženami, které kamarádům v životě unikly – jako hvězda Gilda Black.

Sorrentino jejich vzpomínkám, úvahám, pozorováním vlastních dětí i jiných zástupců „mládí“ i konfrontacím nejen s vlastní smrtelností, ale i s otiskem, který po sobě zanechávají v jiných, dává podobu koláže výjevů a motivů, které za sebou plynou v orchestrální skladbě, jež je místy impozantně působivá a emotivní (např. scéna Freda dirigujícího z pařezu krávy na pastvě a přírodu za ním, hysterický záchvat hollywoodské divy v letadle, sex staršího páru v lese), místy pompézně dekorativní a manýristická (popový sen, mechanismus procedur, „dalekohled do minulosti“). Za všemi obrazy, výjevy a složitými kompozicemi je ale film o jednoduchých a nijak zásadně komplikovaných binárních opozicích: mládí a stáří, kráse a ošklivosti, smutku a radosti, svobodě a nesvobodě, naději a beznaději.

Sorrentino na začátek snímku zařazuje dialog o tvůrčích opozicích: odlehčeném díle vs. díle těžkém a složitém. A stojí jako obhájce na straně odlehčeného. Obhajuje tak svým způsobem svůj vlastní film. Mládí je pokusem o typ lehkovážně-vážného filmu. Lehkovážně je možné prezentovat vážné, což dozajista platí, ale u Sorrentina ne stoprocentně úspěšně. I když Caine ale v postavě Freda vnáší zvláštní, intenzivní smutek.

„U filmu není nikdo upřímný, nikdo ti neřekne pravdu“, pronese stárnoucí diva (Jane Fonda) ve vášnivé výměně názorů s Mattem, když mu sděluje, že v jeho filmu nebude hrát a dá přednost mexickému seriálu. Těžko říct, jestli větu Sorrentino zamýšlí jako kritiku „povrchnosti“ své profese a demonstraci vlastního odstupu nebo jako kritiku „příliš necitlivé kritiky“, jež může mít tragické následky. Mládí je plné podobných verbálních ekvivalentů obrazové ekvilibristiky. Nakonec je to ale jen prázdná fráze, která dobře zní, ale mnoho podstatného vlastně neznamená. Podobně jako část Mládí.