Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Táhni do pekel / Jenišové v noirovém světle

Táhni do pekel / Jenišové v noirovém světle

kritika / Ondřej Pavlík / 29. 6. 2015

Vznikne-li dokumentárně laděné drama z vyloučené komunity, jako například cenami ověnčená Cesta ven, stylistické prostředky obvykle podporují jeho realistické vyznění. Kamera na sebe příliš neupozorňuje, nediegetická hudba chybí a barevná paleta působí věrně, případně je odpovídajícím způsobem ztlumená. S týmiž očekáváními se nabízí přistupovat k tvorbě režiséra Jeana-Charlese Huea, který už více než dekádu natáčí v severofrancouzském kmeni kočovných Jenišů. S rodinou Dorkelů nyní dokončil druhý dokufikční film Táhni do pekel, ve kterém publicisté nachází stopy westernu a noiru. Patřičných žánrových parametrů ale snímek nedosahuje ve svém vysoce epizodickém, téměř nesoudržném vyprávění, nýbrž poněkud překvapivě v rovině stylu, jíž vládnou zejména ostré světelné kontrasty.

Pokud se v Táhni do pekel přece jen vyskytují narativní vzorce typické pro jmenované žánry, pak pouze na té nejzákladnější úrovni. Westernové vnímání světa optikou černobílého boje dobra se zlem tvoří součást ideového rámce Jenišů, z nějž plyne většina jejich konfliktů. Archetypu noirového hrdiny zase odpovídá postava mohutného Frédérica Dorkela, kterou po návratu z vězení obestírá temná minulost, ale současně ji charakterizuje schopnost obětovat se pro ostatní.

Dramatická výstavba snímku má ovšem k precizně seskládané žánrové nápodobě daleko. Krádež vagónu mědi, pro niž si film od začátku chystá půdu, je nakonec jen jedním z několika volně pospojovaných akčních střetů. Budováním napětí se snímek obtěžuje jen výjimečně v samostatných scénách, třeba když část ústřední party vyrazí loupit, zatímco kamera zůstane trčet v přistaveném autě. Souslednost událostí je mnohdy náhodná. Vzrušení tak převážně obstarává pár náhlých výbojů, ať už uvnitř bratrské trojice, nebo při jejím kontaktu s domněle nepřátelským okolím. Etnografickou libůstku pak představuje pestré nářečí Jenišů, kterému Dorkelové dávají průchod ve šťavnatých historkách o nažhavených „raklích“ („bílých“ holkách) nebo během láteření na privilegované „gádže“ (překlad netřeba). Jistě se dá namítnout, že rozháraná dějová skladba cíleně odráží uvažování potulné menšiny, v němž není místo na promyšlené plánování a vše se podřizuje bezprostřední přítomnosti. V kontextu hraného dramatu, kde určitý pořádek být musí, je ale takový postup kontraproduktivní.

O něco méně prchavé potěšení skýtá promyšlená hra protikladných barev, která rozhárané vyprávění stmeluje do soudržného celku. Od chvíle, kdy se na scéně objeví čerstvě propuštěný Fred, je zřejmé, že světlo bude v Táhni do pekel víc než jen atmosférotvorným prvkem. Když se Frédéric poprvé vítá s mladším bráškou Jasonem, jehož iniciační cesta prostupuje celým filmem, skrývá se na moment za oslepující sluneční zář. Do sytě žluté, která tu symbolizuje rodinnou pohodu a kmenovou soudržnost, je zahalený především úvodní akt, v němž se na jenišském tábořišti griluje pečínka a rychlá auta bezstarostně drandí kolem. Poté, co se snímek přesune k nočním dobrodružstvím, začnou do oranžového svitu reflektorů a lamp pronikat jasně bílé paprsky, například z blížícího se policejního vozu nebo z věčně bdících průmyslových konstrukcí u cesty. Bílou barvu obecně film často váže k autoritám, společenským institucím nebo náboženským tradicím. Evidentní to je v případě Jasonova nápadně čistého svátečního oblečku, určeného pro jeho křtiny, do kterého si ale chlapec při nejbližším setkání se špinavou realitou utře svoje zaprášené ruce.

Jestliže výrazné, ostře rozlišené svícení tradičně náleží žánru noir, pro western jsou kromě jiného příznačné panoramatické kompozice. Také těch se v Táhni do pekel dočkáme, ale spíše vzácně. V případě grandiózního příjezdu Freda z žaláře vzbuzuje širokoúhlý pohled zvědavost, kdežto v duelu se strážníky zdůrazňuje nadsazenost situace, jež vzhledem k všudypřítomné autenticitě vyznívá rušivě. Hue se svým novým filmem na každý pád dokazuje, že realisticky pojaté drama nemusí žánrovými schématy ozvláštňovat děj, ale naopak na nich stavět svůj stylizovaný vizuál.

Táhni do pekel (Mange tes morts, Francie, 2014, IMDb)
Režie: Jean-Charles Hue, scénář: Jean-Charles Hue, Salvatore Lista, kamera: Jonathan Ricquebourg, střih: Isabelle Proust, hudba: Vincent-Marie Bouvot, hrají: Frédéric Dorkel, Jason François, Michael Dauber, Moïse Dorkel ad., 94 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 2. 4. 2015).

Táhni do pekel (Mange tes morts, Francie, 2014, IMDb)
Režie: Jean-Charles Hue, scénář: Jean-Charles Hue, Salvatore Lista, kamera: Jonathan Ricquebourg, střih: Isabelle Proust, hudba: Vincent-Marie Bouvot, hrají: Frédéric Dorkel, Jason François, Michael Dauber, Moïse Dorkel ad., 94 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 2. 4. 2015).

Přečteno 4353x

Článek vyšel v časopise Cinepur #99, červen 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Táhni do pekel

****  CINEPUR (1.4)

****  ČTENÁŘI (2)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #148

#148

srpen 2023



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Hranice klimatického hraní / Terra Nil

Zuřím, tedy jsem / Beef

Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna

KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána

KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce

KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici

KVIFF: Blažiny lekce uštědřují divákům pořádný monokl

KVIFF: Alegorická detektivka Úsvit není ani ryba, ani rak


DALŠÍ Z RUBRIKY

Argentinu i Batmana nabídne letošní Noir Film Festival

Přišla v noci i do Litoměřic, festval zahájí zjevení letošní sezony

Festival v Litoměřicích bude překračovat hranice

Na LFŠ přijedou Lav Diaz i Rajko Grlić

Kvíření po česku / Queer motivy ve službách „normálnosti“

Třeseme se Standou Pekárkem / Volha jako konvenční prestižní televize

Nekonečně mnoho tváří Cate Blanchett

Terapie strachem / Satiry Rubena Östlunda


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána

KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce

KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici

KVIFF: Blažiny lekce uštědřují divákům pořádný monokl

KVIFF: Alegorická detektivka Úsvit není ani ryba, ani rak


RUBRIKY

anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)

Cinepur #99 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #99, červen 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Otiskněte legendu / Americký sniper (Martin Šrajer, kritika)

Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě / Přívětivá beznaděj existence (Matěj Nytra, kritika)

1001 gramů / Nečekaně průměrná gramáž (Ivo Michalík, kritika)

Rozhovor s Corneliem Porumboiuem / Cílem není natočit dokonalý film (Anna Kopecká, rozhovor)

Americká kocovina Larryho Clarka / Od Kids po The Smell of Us (Jiří Blažek, portrét)

Ex Machina / Sní androidi o erotických ovečkách? (Tomáš Stejskal, kritika)

+ více...