Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Programové směřování Oberhausenského festivalu krátkometrážního filmu, jehož 61. ročník se konal na začátku května, definoval jeho první ředitel Hilmar Hoffmann heslem „Weg zu Nachbarn“ – „Cesta k sousedům“. To neznamenalo do Francie, ale do střední a východní Evropy. Od počátku šedesátých let se Oberhausenský festival stal odrazovým můstkem pro pozdější velkou kariéru řady tvůrců, mimo jiné Romana Polańského, Jana Švankmajera, Krzysztofa Kieślowského, Dušana Makavejeva či Želimira Žilnika. I letos se festival díval na východ a ocenil Velkou cenou snímek Glos mojej duszy polského vizuálního umělce, hudebníka a básníka Wojciecha Bąkowského. V mnohovrstevném filmu spojuje Bąkowski fragmenty dokumentárního filmu s animovanou „realitou“ a mixuje klasickou hudbu se současnou elektronickou.

Poslední anděl

Vrcholem letošního ročníku byla přehlídka filmů světově známého japonského experimentátora Takešiho Ita, který v roce 1995 obdržel za snímek Zóna v Oberhausenu Velkou cenu. Ito se nad rámec retrospektivy představil i v mezinárodní soutěži svým dosud posledním filmem Saigo no tenši (Poslední anděl). Charakteristické pro styl tvůrce, který se prosadil mezi světovou krátkometrážní elitu v roce 1981 snímkem Spacy (Prázdno), jsou situace, jež nelze odvodit z chování nebo akcí postav. Tak je tomu i v Posledním andělu, jeho patrně nejlepším filmu. V centru situací filmu beze slov jsou dvě mladé ženy (v první story) a chudá žena a gangster (ve druhé story). V první má žena ve svém bytě „ženského hosta“, jehož přítomnost jen tuší, ale přesto je jí příjemná. Ve druhé story se vztah mezi ženou a gangsterem proměňuje od otevřené nenávisti až k letmému sblíženi. Obě tajemné ženy je možné chápat jako materializované duchy zemřelých ze šintoistického náboženství. Podobná „postava-duch“ se objevuje jako svědek zbavený tělesnosti například v Rašomonovi. Od roku 1993 se Ito zabývá vnitřními strukturami vedoucími k hororovému napětí. V tomto směru je oprávněné srovnání s tvorbou Alfreda Hitchcocka.

V hlavní soutěži zaujala i švýcarská režisérka Pauline Julier s filmem nazvaným La disparition des Aitus (Zmizení Aitu). Rodačka ze Ženevy pracuje především pro galerie a velké mezinárodní veletrhy umění. Zajímají ji kuriózní a absurdní situace jako hra mezi realitou a fikcí. V La disparition des Aitus jde o dvojznačnou perspektivní situaci týkající se ostrova Tuvalu, ministátu v jižním Pacifiku, který leží jen několik metrů nad hladinou moře. V jedné z perspektiv se plochý ostrov zvolna noří pod mořskou hladinu, ve druhé se majestátně vynořuje.

V jistém ohledu Julier doplňoval snímek Tiempo Aire (Doba změny) Bruno Varely, audiovizuálního umělce z mexické Oaxaky. Od poloviny devadesátých let cestoval s kamerou po nejrůznějších místech Latinské Ameriky a Spojených států. Z jeho cest vznikl půlhodinový dokument Tiempo Aire, který reflektuje změny nálad i postojů v různých zemích a vrstvách společností, jež navštívil. Tiempo Aire se dá číst nejrůznějším způsobem: jako obraz vitality a temperamentu i explozivních nálad. V neposlední řadě také jako portréty těch zemí, které nejsou schopny vymanit se ze začarovaných kruhů politicky motivovaného násilí a stagnace.

Stydím se za sebe

Etnografický rozměr měl film Davida Pantaleóna La pasión de Judas rekonstruující lokální tradici známou z Latinské Ameriky, kdy se na Velikonoce jezdí od vesnice k vesnici a s veselou písní se před kostelem spaluje Jidášova slaměná figura jako odplata za zradu Ježíše. Film těží z rytmizovaných záběrů na skupinu herců připomínající středověké exekutory. Ti následně zaujmou místo učedníků u poslední večeře ve stylu plátna Leonarda da Vinciho.

Pod pseudonymem FALCK vnesl osobní rovinu do soutěže norský filmař, herec a kurátor Toril Simonsen se snímkem My Mommy (Moje matka). Jedná se o autorův debut plný tirád sebenejistoty a strachu. „Stydím se za sebe. Nenávidím se. Nezasloužím si, aby mě měl někdo rád. Natočil jsem snímek o své mamince. Film je součástí projektu STUD“, stojí v režisérské explikaci. Patologická výpověď, nebo výraz sebeironie? Ve světě hlavní postavy je možné téměř všechno. Simonsenův snímek dobře dokládá, že letošní ročník neoslavoval jen zdařilé experimenty bez hranic. V popředí se často ocitl jedinec v nejrůznějších polohách: od suverénního až k submisivnímu a plnému iracionálního strachu.

61. Mezinárodní festival krátkých filmů Oberhausen. 30. dubna - 5. května 2015.

[foto: La pasión de Judas, režie David Pantaleón, Španělsko, 2014]