Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

V posledních letech jako kdyby se roztrhl pytel s filmy, seriály a reportážemi na téma českého undergroundu. Je však nutné konstatovat, že takřka žádné z takto zaměřených děl není schopno využít obrovského potenciálu látky. Ať už je řeč o televizním cyklu Fenomén underground (celkem devětatřicetidílném, o to však více kašovitě protahovaném) anebo dvouhodinovém portrétu Ivana Jirouse nazvaném Rok bez Magora, vždy máme co do činění s informačně povrchním, nezáživně natočeným a přitom do sebe zahleděným produktem. Obě zmiňovaná díla navíc příkladně slouží pravicovému politickému mainstreamu svým ostře antikomunistickým vyzněním. A to navzdory tomu, že jednoznačně spojovat často až krajně levicový český underground s postoji současné pravice je přístup nevídaně absurdní, až drzý. Z tohoto ideologického zázemí se nepodařilo vymanit ani filmu režiséra Miroslava Janka Evangelium podle Brabence.

Janek se alespoň pokusil o poněkud atypické pojetí daného tématu. Snímek vychází ze stejnojmenné knihy rozhovorů, které vedla novinářka Renata Kalenská se saxofonistou Plastic People Vratislavem Brabencem. Již tato publikace se pohybovala ve velmi necitlivém tlachavém rámci „mluvit o všem a tím vlastně o ničem“. Janek se oproti Břetislavu Rychlíkovi (Fenomén underground) i Oliverovi Malina-Morgensternovi (Rok bez Magora), jejichž portréty si libují v „magorských“ extravagancích, zaměřil na mnohem introvertnější, ba téměř mystickou stránku undergroundové scény. Brabence sledujeme při nesouvislých rozhovorech s Kalenskou v prostředích, která jsou titulnímu aktérovi nejbližší – při procházkách po malebných loukách a lesích nebo v ikonicky undergroundovém prostředí české hospody. Naopak schází výjevy z koncertů a samotného Brabence dokonce nevidíme ani při hře na jeho proslulý nástroj. Biografické údaje jsou uváděny jen zřídka a nepřímo, zcela vynechány jsou archivní záběry z aktérova života. To je mimochodem úplně opačný postup oproti Jankovu předchozímu portrétu jiné významné osobnosti českého disentu Olga, který byl naopak založen na pozoruhodných, leč neinvenčně pospojovaných archivních materiálech.

Jankovy meditativní záběry přírody, doprovázené Brabencovou kongeniálně zasněnou hudbou, by samy o sobě mohly mít svou nespornou vizuální působivost a nepochybně by přesně vystihly Brabencovu charismatickou osobnost. Tím, že Janek nechal Brabence s Kalenskou hovořit prakticky o čemkoli bez jakéhokoli řádu, se ale celý film rozpadl v dramaturgicky odbytý a repetitivní tvar. Některé momenty jsou sice výtvarně zajímavé, převažuje však nesouvislý tok banalit. Největší slabinou Evangelia podle Brabence je tak stejně jako u Olgy nekoncepční střihová stránka, což by málokdo čekal od tvůrce, jenž se jako střihač podílel na proslulých dokumentárních esejích formátu Naqoyqatsi. Janek možná chtěl tempo snímku přizpůsobit celkové melancholické unavenosti titulního představitele (v celé doslovnosti se projevující hlavně v závěru), výsledkem je však pouze strnulá bezduchost a nuda. Filmu citelně ublížily také rádoby oživující „groteskní“ vložky typu tance ženských představitelek, ilustrující Brabencovo vzpomínání na neoblíbené taneční hodiny. Stejně tak Brabencovo komentování zajímavostí zahrádky manželů Jankových únavně zdržuje, zatímco jeho jasně formulované filosofické či politické postoje jsou násilně zhuštěné do pár bonmotů. Brabencův výrok o „strachu z návratu absolventů z Moskvy“ je opět střižen podle té správné ideologické šablony, ačkoliv Brabenec v minulosti proslul i sžíravými bondyovskými poznámkami k podstatě konzumního světa kapitalismu. Do komplexnějšího ponoru do Brabencova myšlenkového světa se tedy snímek nepouští, ačkoliv název to přímo slibuje.

Zdá se tedy, že na skutečně důstojný dokumentární pohled na duchovní a umělecký proud českého undergroundu si budeme ještě muset počkat.