Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Režijní styl Heleny Třeštíkové se od Manželských etud z 80. let nezměnil. S jejím jménem se dnes pojí očekávání chápavého vyzvídání detailů ze života lidí, kteří se často pohybují na okraji společnosti. Útržkovité doklady o tom, jak se na jejích postavách podepsala doba a společenské nastavení se v jejich filmech většinou mísí s dominantními pasážemi vypovídajícími o povahách a soukromí hrdinů a o tom, že svět je jednoduše zlý. Některé filmy dávají obecnější výpověď, jiné se však blíží citlivému bulváru. Mallory patří do té druhé skupiny.

Samotné Manželské etudy ještě dokázaly podnětně zachytit (mnohdy nepatrné) proměny rodinného života a srovnat tlak či vliv společenské atmosféry na život všech postav v širokém časovém rozpětí od začátku osmdesátých let až do druhé půlky devadesátých. Už první z jejích portrétních filmů Marcela, jehož protagonistkou je jedna z osob sledovaných už v Etudách, je ovšem do velké míry jen lkavým příběhem hrdinky, která by nejspíš trpěla v každé době a režimu. Širším dobovým souvislostem režisérka nevěnuje zvláštní pozornost ani v Mallory, takže se nabízí otázka, jestli se do jejích filmů nedostávají jaksi samovolně. Notnou část její novinky sice zabírá hrdinčino vytrvalé docházení na úřady ve snaze získat vlastní byt, funguje však spíš jako další faktor, který Mallory vyčerpává a připravuje o naději. Nejde o to zjistit a popsat bariéry, které bývalé narkomance znemožňují setřepat minulost a pokusit se žít jako ostatní. Jde o vykoupání diváka v nekončící mizérii někoho, kdo kdysi udělal chybu, zapůsobit vyprávěním „silného lidského příběhu.“

Zajímavý je tentokrát výběr hlavní postavy, který jako by sliboval opak obvyklého stalkování ztracených existencí. Mallory poznáváme až v době, kdy se rozhodla zůstat čistá. Ve filmu ji poznáváme jako odhodlanou, pracovitou, chápavou a přátelskou ženu ve středních letech, která se docela obyčejně snaží o to, aby měla kde a s kým žít. Kromě nevstřícnosti úředníků jsou to ale hlavně zrady jejích partnerů, nemožnost sehnat jiné zaměstnání, než za barem v non-stopu a chybějící záchranná síť rodiny a přátel, co Mallory opakovaně sráží. Dřív nebo později se dostavuje dojem, že člověk sleduje peripetie ženské, jež má prostě jen „smůlu na chlapy.“

Nad zvykem Heleny Třeštíkové vyhledávat vyhrocené lidské příběhy a ukazovat vypjaté emoce se nedá v případě témat, jaká si vybírá, jen tak mávnout rukou. Chápavě bulvární zájem o ztracence nemůže generovat téměř žádnou relevantní debatu. Opomíjení mechanismů, které dnešní Čechy dostávají do dluhů, ke gamblerství, alkoholismu a pak na ulici může publikum spíš utvrzovat v konzervativních postojích. Dokumenty Třeštíkové publikum spíše zklidňují, než aby znervózňovaly obnažením mnoha děr ve společenských záchranných sítích a bohorovnosti těch, kterých se peklo chudoby netýká. Dávají divákům pocit, že lidé jako Mallory jsou extrémní případy, a víru, že při svědomitém dodržování pravidel „slušného“ života se lidem nestává, že by místo v posteli museli spát v autě. Příběhy z periferií nabývají pod režisérčiným vedením tvaru, který nejvíc vyhovuje pohodlnému měšťáckému publiku. Zhrozit se, dojmout se a oddechnout si nad něčím, co se mě netýká. Pro Mallory to platí téměř stoprocentně.

Neochota rozebírat sociální kontext je pro současné české filmy typická. Platí to dokonce i pro sociální dramata, která v domácím podání oscilují mezi poetizací chudoby (filmy Bohdana Slámy) a prostým nezájmem o dobu a prostředí, ve kterých se postavy pohybují (Poupata Zdeňka Jiráského). Společensky kritické filmy se tak paradoxně často odehrávají v časovém vakuu, v prostředí jaksi automaticky obydleném nešťastnými losery. S kontextem si hlavu neláme ani Českým lvem oceněný dokument Davida Vondráčka Láska v hrobě o dvojici bezdomovců žijících na hřbitově. Vondráčkův popis situace svých dvou hrdinů jako by naznačoval, že spaní mezi hroby je jen velmi podivným alternativním životním stylem. Nejlepší český film o lidech na okraji z poslední doby, Cesta ven Petra Václava, naopak analyzuje společenský kontext velmi pozorně a vypočítává všechny obvyklé pasti, do kterých čeští Romové padají, s téměř šprtovskou pečlivostí.