Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Sní androidi o erotických ovečkách? / Ex Machina

Sní androidi o erotických ovečkách? / Ex Machina

kritika / Tomáš Stejskal / 11. 11. 2015

Oba filmy, které spisovatel a scenárista Alex Garland vytvořil v tandemu s Dannym Boylem, se pohybují na hraně populárních žánrů, do jejichž brakového podhoubí se snaží dostat ambicióznější motivy. Zatímco v 28 dní poté se do zombie žánru vkrádá realističnost, v Sunshine se naopak do realistické sci-fi vloupá poněkud brakové finále. Každý z těchto filmů také po svém ohledává hranice lidskosti. Protagonista 28 dní poté se střetává s „nelidskými“ nakaženými a v Sunshine hrdinové narážejí na pomyslné i zcela fyzické meze člověka s tím, jak se přibližují Slunci. Teprve v Garlandově režijním debutu Ex Machina se téma hranic a definice lidství objevuje jako ústřední motiv, který určuje vše, co se děje na plátně.

Motiv umělé inteligence nejenže není ničím novým, ale v poslední době se bez něj neobejde skoro žádné sci-fi – středobodem vyprávění se stává jak v indie romanci Spika Jonzeho Ona, tak v blockbusterových Avengers. Garland zkoumá podobně jako Jonze možnost lásky mezi člověkem a strojem, ale úplně jinou metodou a s dosti odlišnými výsledky. Místo romantického vztahu s netělesnou AI se tu do popředí dostává tělo a pudovější stránky sexuality.

V posledních letech – přinejmenším od Moonu Duncana Jonese – se inteligentní, nízkorozpočtové science fiction filmy opět staly životaschopnou součástí kinematografie. Garland pokračuje v tomto minimalistickém trendu a vystačí si se čtyřmi protagonisty v jediném domě, tedy s nastavením, které obvykle (pří)sluší především konverzačním dramatům. Ex Machina také skutečně stojí na řeči – ať už jde o řeč slov, těla či designu odlehlého podzemního komplexu, kam se vyvolený zaměstnanec firmy Caleb dostává na týdenní pobyt se svým šéfem Nathanem a s jeho robotickými výtvory. Na takřka čistě konverzačním základu Garland vystavěl nikoli psychologické drama, ale thriller, v němž většina napětí pramení z postupného odhalování identity a záměrů lidských i nelidských protagonistů. Zatímco postava posedlého génia Nathana má spoustu předobrazů, testovaná robotka Ava vnáší do robotického kánonu sci-fi přinejmenším jedno nepřehlédnutelné novum – své vlastní tělo. Na rozdíl od bezpohlavních Asimovových robotů dnes i androidi sní o erotických ovečkách. Že milostné hrátky robotů mohou být svůdné, víme přinejmenším od videoklipu Chrise Cunninghama k písni All Is Full of Love od Björk. Garland však nezůstává jen u povrchu, byť si na naleštěném skandinávském designu Nathanova komplexu i ladném, přitom však zřetelně nelidském těle Avy velmi zakládá.

Peripetie zápletky nepřinášejí ani kdovíjakou psychologickou hloubku, ani vysloveně překvapivé rozuzlení, přesto se některé zvraty a dialogy dotýkají podnětných otázek – především toho, jakou roli hraje tělo a tělesnost, ale též morálka v existenci vědomí sebe sama. Na rozdíl od Jonzeho melancholického meditování o tom, zda člověk a stroj mohou prožívat plnohodnotný vztah, se tu tematizují odlišné, především etické otázky: ústředním problémem se pozvolna nestává to, zda je Ava plnohodnotnou inteligentní bytostí, ale jakou je vlastně bytostí? Otázka, zda robot/člověk může sledovat své osobní/ sobecké cíle, by jistě mohla být rozpracována mnohem více. Nejsilnější motivy podivného milostného trojúhelníku (který lze možná výstižněji popsat jako několikanásobnou hru na kočku a myš), se navíc bohužel rozehrají až ve druhé třetině filmu, přičemž finále už slouží čistě žánrové podívané.

Ve filmu jsou patrné mnohé Garlandovy inspirační zdroje (od Kubricka si nepůjčuje jen motivy a vyobrazení stísněného prostředí, jako ho známe z Vesmírné odysey či z Osvícení, ale i do středu laděné obrazové kompozice), a promyšlená práce s designem a obrazovými symboly také místy působí poněkud prázdně či okázale (obrazy Jacksona Pollocka dnes působí jako klišé samy o sobě, natož když se kolem nich rozvíjí „hluboký“ dialog). Nejdůležitějším tématem však nakonec není sexualita, nýbrž etika, což přináší rozhodně o něco víc než pouhou žánrovou slast. Od otázky, zda z robota dělá člověka schopnost se zamilovat, však k otázce, zda posledním důkazem o existenci vědomí není fakt, že toto vědomí dokáže být pěkný hajzlík, vede poněkud krátká cesta. I tak se ale vyplatí se na ni vydat.

Ex Machina (Spojené království, 2015, IMDb)
Režie a scénář: Alex Garland, kamera: Rob Hardy, střih: Mark Day, hudba: Geoff Barrow, Ben Salisbury, hrají: Domhnall Gleeson, Oscar Isaac, Alicia Vikander ad., 108 min., distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 30. 4. 2015).

Ex Machina (Spojené království, 2015, IMDb)
Režie a scénář: Alex Garland, kamera: Rob Hardy, střih: Mark Day, hudba: Geoff Barrow, Ben Salisbury, hrají: Domhnall Gleeson, Oscar Isaac, Alicia Vikander ad., 108 min., distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 30. 4. 2015).

Přečteno 4630x

Článek vyšel v časopise Cinepur #99, červen 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Ex Machina

****  CINEPUR (1.3)

****  ČTENÁŘI (2.8)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený


DALŠÍ Z RUBRIKY

Španělský noir i Finchera nabídne Noir Film Festival

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti

Osamělá pouť perverzním rájem / Stát pevně

Na efemérních křídlech nezávislosti / festival Sundance

Sieranevada / Pohádky, rituály a rostoucí hlad

Schmitke / Za devatero krušnými horami


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (37) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (113) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1095) / mimo kino (190) / novinka (817) / pojem (36) / portrét (49) / profil (99) / reflexe (27) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (130) / událost týdne (285) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #99 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #99, červen 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Generace Jihlava: texty v kontextu (Janis Prášil, kniha)

Předvečer sv. Mikuláše / Vítězný scénář Famufestu 2014 (Lukáš Csicsely, téma)

Newsroom / Zprávy pro pamětníky 20. století (Jan Kolář, televize)

Teens, tweens a televize / Od vzniku televizního teenagera po jeho současné dospívání (Jana Jedličková, téma)

Sní androidi o erotických ovečkách? / Ex Machina (Tomáš Stejskal, kritika)

Divočina / Vypůjčený čas osamělé poutnice (Šárka Gmiterková, kritika)

+ více...