Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Český filmový podzim měl svou velkou kauzu. Porota sekce Česká radost jihlavského festivalu dokumentárních filmů neudělila hlavní cenu žádnému ze zúčastněných snímků. Krok vyvolal vlnu komentářů a reakcí ze strany publicistů i dokumentaristů. I Cinepur přináší vlastní názor. V glose Martina Horyny se odráží i perspektiva festivalového insidera. K rozhodnutí poroty se vyjádřil i ředitel festivalu Marek Hovorka, který výtkám na kvalitu českých dokumentů dodal pozitivní spin. Upozornil na údajné podfinancování tuzemského dokumentu, které se, logicky, následně promítá do toho, že vznikají filmy, jež si cenu nezaslouží.

Odhlédneme-li od festivalové politiky, kauza Ji.hlava zajímavě zapadá do dvojlomných debat o současném českém dokumentu. Na jedné straně je dokumentární tvorba téměř plošně vyzdvihovaná nad tou hranou, až vzniká představa českého dokumentu dosahujícího světové úrovně. Na straně druhé jí podle filmařů a lidí na tvorbě jinak zaangažovaných chybí peníze, což je poznámka směřující hlavně ke Státnímu fondu kinematografie. Díky prvnímu víceméně zmizela kritičtější debata o skutečné kvalitě českých dokumentů. Nejen o jejich kvalitě relativní v porovnání s hranou tvorbou. Jak jsou dramaturgicky zvládnuté, jak dalece se vzdálily od čétéčkové publicistiky, zda skutečně nabízejí hlubší reflexi, nebo jen nahazují problém, či anekdotu, jež filmařsky nezpracovávají? Upozornění na málo peněz pak přichází v době, kdy se rýsuje příliv financí do Fondu kinematografie, z nichž by radní i pod „vlivem kauzy Ji.hlava“ mohli podstatně více směřovat na dokumenty.

Pro někoho Ji.hlava může vynést do popředí samotný smysl soutěží jako výkonnostního posuzování. Filmy nejsou skok daleký, řekli by odpůrci, a „nejlepší“ je iluzorní kategorie. Hitparádu iluzí v tomto ohledu pak nabízí nominace do širšího výběru na Oscara. Při pohledu do seznamu národních favoritů není Česko zdaleka jediné, které vyslalo film, jenž není možné chápat jinak než jako potřebu zúčastnit se něčeho, co není možné vyhrát. Když už ale i časopis Variety napsal, že český kůň Domácí péče navazuje na „tradici Miloše Formana a Jiřího Menzela“, tak na tom něco musí být, že.

„Chtěl jsem vytvořit silný příběh se spoustou dojemných a vtipných momentů, film, ze kterého budou diváci odcházet rozhodnuti žít lépe, plněji a vnímavěji,“ říká nad Domácí péčí debutující režisér Slávek Horák. Dojímání a dojímání se ale nikdy nebylo smyslem Formanových filmů, ani snaha reformovat diváka. Kdyby chtěl Slávek Horák natočit výjimečný, odvážný film, a ne šířit „slunce v duši“, pak by možná Domácí péče nebyla moravskou lekcí esoteriky, kterou zastíní Syn Saulův jedním jediným záběrem.

Každopádně se dojali čeští akademici. Jejich rozhodnutí vedla nejspíš logika, že dojímání je nadnárodní a že by se tedy mohli dojmout věkovým průměrem blízcí Akademici i jinde. Nad Kobrami a užovkami by to šlo těžko. Abychom ale nebyli nespravedliví, Domácí péče je sice konzervativní, ale není Donšajni, u nichž předloni neplatila žádná polehčující okolnost. Ostudnou volbu, která zpochybňovala soudnost členů Akademie a jejich chápání stavu současné světové kinematografie, motivovalo čisté žoldáctví. Menzel jako jméno, které v Americe rozpoznají. Museli se asi divit, když čekali Ostře sledované vlaky a dostala se jim troškovská taškařice. Letos budou marně čekat na slíbeného Formana. Ano, ceny jsou součástí filmové ekonomiky, ale není někdy důstojnější a vlastně normální je neudělit a někdy se třeba vůbec nezúčastnit?