Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Už když v úvodních titulcích Ztraceni v Mnichově vidíme nápis „Film Petra Zelenky a jeho přátel“, můžeme mít pocit, že se tu ohlašuje pozapomenutá minulost. Zelenka je tvůrce spojený s devadesátými lety, kdy byl považovaný za progresivního tvůrce poučeného z americké nezávislé kinematografie, ale zároveň předvádějícího její osobitou českou variantu. Přesně to byl také hlavní požadavek na nové české filmy v deváté dekádě – poučit se ze zahraničí a převést to do českého prostředí. Dnešní česká kinematografie je z větší části mnohem méně ambiciózní a domácí filmová kritika k ní také přistupuje skeptičtěji než v devadesátkách, jež se nesla v duchu čekání na „velký český film“, který recenzenti vyhlíželi v „příštím snímku“ nejednoho domácího debutanta.

Podobně jako další naděje devadesátkového českého filmu Saša Gedeon, Petr Václav, Zdeněk Tyc nebo Ivan Vojnár měl i Zelenka po přelomu tisíciletí s realizací nových filmů stále větší problémy. V posledních deseti letech Zelenka natočil jen jediný, relativně pozitivně přijatý snímek Karamazovi z roku 2008. Po sedmi letech se vrací se Ztraceni v Mnichově a podobně jako v případě Karamazových jde o snímek, který komunikuje lépe s režisérovými starými filmy než se současnou českou filmovou scénou. Někteří kritici sice film chápou jako hořkou variaci Truffautovy Americké noci (na níž také odkazuje) nesenou poněkud alibistickou snahou ukázat, proč u nás není dnes možné natočit kvalitní film. Ztraceni v Mnichově rozhodně jsou zahořklým dílem, v němž je navíc příběh nešťastného filmového štábu jen paralelou k obecnějšímu tématu českému komplexu mnichovské zrady.

Nemělo by ale zapadnout, že i takhle pesimisticky vyznívající snímek je podaný způsobem, který lze se všemi důsledky chápat jako hravý. Stejně jako ke všem Zelenkovým snímkům i ke Ztraceným v Mnichově s jejich zlomem do meta-roviny zhruba ve třetině stopáže můžeme jako diváci přistupovat jako k určitému pozvání ke hře, které můžeme a nemusíme přijmout – a právě tohle rozhodnutí pak bude mít nejzásadnější vliv na to, jak budeme celé dílo hodnotit. To ovšem platí pro libovolný film libovolného režiséra. Jeden z největších přínosů Zelenkových filmů ale spočívá v tom, že nám svou hru sugestivně nepodsouvají, ale naopak nám bez obalu prozrazují její principy. Zelenkovy filmy totiž opakovaně porušují jedno ze základních pravidel filmové fikce, a sice opozici mezi reálným hercem a fikční postavou. Členové skupin Visací zámek a Mňága a Žďorp, Jarek Nohavica a Karel Plíhal, ale i herci Dejvického divadla v Karamazových doslova hrají sami sebe. Jejich reálné persony tu plynule přecházejí do fikčních postav. Zatímco v běžných fikčních filmech obvykle vnímáme těla v obraze jako těla fikčních postav a ne herců, Zelenkova díla nás neustále nutí akceptovat oba aspekty těchto těl, a to paradoxně právě proto, že se v nich tyto aspekty vzájemně neustále prolínají a tím na sebe upozorňují. Protagonisté jeho filmů tak zároveň nejen hrají sami sebe, ale také si hrají sami na sebe.

Ztraceni v Mnichově je typický Zelenkův film i v tom, že se mu daří být zábavný a podnětný pouze tehdy, když si hraje sám se sebou. V okamžiku, kdy se rozhodne porušovat vlastní pravidla, obvykle upadá do banality nebo naivity. V Zelenkově novince jsou to v první řadě ty momenty, kdy se pokouší reflektovat mnichovskou zradu, v čele s dlouhým polopatickým dialogem, kde se vykládá pojetí Mnichova podle historika Jana Tesaře. Nejde tu o to, do jaké míry je Tesařova interpretace Mnichova věrohodná nebo inspirativní. Problém je v tom, že uprostřed snímku, který je jinak celý postavený na sofistikovaném rozorávání hranic identity a autenticity prezentovaných aktérů a situací, působí takto podaná lekce z českých dějin jako suchopárná přednáška. Chceme-li Zelenkův film brát jako výzvu k zamyšlení nad tím, jak český národ vnímá sám sebe v evropském prostoru, je otázka, proč by takovou výzvou neměla být už Tesařova kniha, z níž Ztraceni v Mnichově jen citují a ne příliš důsledně ji ilustrují pomocí příběhu nezdařeného natáčení. Je pak otázka, zda se i v tomhle případě neopakuje další typický rys Zelenkových starších filmů, totiž že jim kritici přisuzují víc, než kolik jsou schopné unést.